ECLI:CZ:US:2018:4.US.3656.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3656/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti B. U., zastoupeného JUDr. Helenou Obeidovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Voráčovská 14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017, č. j. 7 Tdo 975/2017-75, a proti rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. dubna 2017, č. j. 6 To 15/2017-1461, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 7. prosince 2016, č. j. 81 T 10/2015-1398, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v napadených rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 1, a 2 odst. 4 Ústavy České republiky a v čl. 4 odst. 1, 8 odst. 2, 10 odst. 2, 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2, 39 a 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1, 2 a 3, 7 odst. 1 a 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let do věznice s ostrahou; současně mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému na náhradě škody 6 746 032,80 Kč. Odvolání stěžovatele, jeho rodičů i sestry, citovaným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci zamítl; dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve popisuje okolnosti svého případu a namítá zásadní porušení práva na spravedlivý proces, obhajobu a soudní ochranu, vyjadřuje své přesvědčení, že nalézací soud nebyl při rozhodování nestranný. Následně stěžovatel podrobně popisuje jednotlivé výhrady k napadeným rozhodnutím a namítá, že byl zbaven svého zákonného soudce, neboť jeho bydliště, sídla tří společností i předmět smlouvy se nenacházejí v obvodu Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, ale v jiných krajích. Dále měly soudy nadhodnotit údajnou škodu a porušit i pravidla pro věcnou příslušnost. V jeho věci tedy jednaly vyloučené orgány, které bez řádného odůvodnění neprovedly jím navržené důkazy (viz nález sp. zn. II. ÚS 441/99), nesprávně rekvalifikovaly jeho jednání a důsledky jejich rozhodnutí zasáhly i soukromý a rodinný život stěžovatele. Soudy rovněž odmítly námitky aplikace trestního práva jako ultima ratio, tedy že šetřená věc má pouze civilní rozměr.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů ani jim není instančně nadřazen; neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Případným porušením běžných práv se Ústavní soud zabývá pouze tehdy, dojde-li současně k porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním zákonem. Proto se Ústavní soud zabýval pouze otázkou, zda napadená rozhodnutí zasáhla základní práva stěžovatele.
Z napadených rozhodnutí je patrné, že stěžovatel není spokojen s přísným trestem, k němuž byl odsouzen, nesouhlasí rovněž s důvody, pro které nalézací soud rozhodl o jeho vině, a v tomto směru relativizuje závěry uvedené v rozsudku. Odmítá konstrukci, že jeho společnost zprostředkovávala obchodní vztah mezi dalšími dvěma subjekty, a poté, co na její účet byly převedeny prostředky v souhrnné výši přesahující osm milionů korun, byla většina této částky převedena na účet jiné jeho společnosti, ze kterého nechal podstatnou část vyzvednout v hotovosti. Vzhledem k tomu, že svěřené prostředky nebyly určeny společnosti stěžovatele, nebylo namístě ani aplikovat judikaturu vylučující spáchání trestného činu zpronevěry (viz například nález sp. zn. IV. ÚS 438/2000).
Ohledně místní nepříslušnosti stěžovatel ve svém výčtu opomenul místo uzavření smlouvy i jednu z dotčených společností, jejíž sídlo se v obvodu Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci nachází; nesouhlasí proto ani se závěry odvolacího soudu, který se splněním podmínek místní příslušnosti podrobně zabývá v odůvodnění svého usnesení (str. 6 - 8). Soudy se zabývaly i dalšími námitkami stěžovatele na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu. Ze všech rozhodnutí je přitom patrné, že obecné soudy se opakovaně zabývaly týmiž námitkami, které stěžovatel uplatnil i v ústavní stížnosti, řádně se s nimi vypořádaly a Ústavní soud konstatuje, že tak učinily zákonným způsobem a při respektu k zaručeným právům stěžovatele.
Soudy nepřekročily své pravomoci ani neodsoudily stěžovatele z jiných než zákonných důvodů, nebylo porušeno jeho právo na obhajobu, presumpce neviny ani nebylo zasaženo do jeho soukromého a rodinného života. Stěžovatel byl odsouzen příslušným soudem pro zákonem definovaný trestný čin a k zákonnému trestu. Soudy se věcí zabývaly dostatečně, na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Stěžovatel opakovaně předestírá svoji nespokojenost, která však není sto založit důvodnost ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu