ECLI:CZ:US:2018:4.US.3658.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3658/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti AMEKONET, s. r. o. se sídlem Mathonova 8/877, 613 00 Brno, zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem Křížová 18, 603 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. srpna 2017 č. j. 27 Co 184/2017-123, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a za účasti 1. Městského soudu v Brně a 2. SOL Technische Gase GmbH, se sídlem Marie Curie Strasse 1, A-2700 Wiener Neustadt, Rakousko, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem Pražákova 1008/69, 639 00 Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. 11. 2017, napadá stěžovatelka (dále rovněž "žalovaná") v záhlaví usnesení označené usnesení pro údajné porušení jejího práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod).
II.
Jak se zjišťuje z napadeného rozhodnutí, Městský soud v Brně usnesením ze dne 15. 2. 2017 č. j. 230 C 36/2015-116 zastavil řízení ve věci žalobce SOL Technische Gase GmbH (dále jen "žalobce") proti žalované stěžovatelce (výrok I) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 33 154,- Kč (výrok II). V předmětném řízení se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 101 846,42 Kč s příslušenstvím jako plnění za dodané zboží - stlačené a kapalné plyny.
Se zastavením řízení po zpětvzetí žaloby žalobcem žalovaná souhlasila, a proto soud prvního stupně žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výše uvedené částce, avšak žalované, zastoupené advokátem, nepřiznal odměnu za účast jejího advokáta při prvním setkání s mediátorkou, neboť tento náklad neshledal v této souvislosti účelně vynaloženým. Nepřiznání odměny advokátovi zdůvodnil soud prvního stupně tím, že setkání s mediátorkou bylo nařízeno samotným účastníkům řízení a bylo tak jejich povinností se ho osobně zúčastnit.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I) a souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že to byl žalobce, kdo zavinil zastavení řízení zpětvzetím žaloby bez uvedení důvodu a žalované tak vznikl nárok na náhradu nákladů řízení. Souhlasil rovněž s právním názorem soudu prvního stupně, že v případě zastoupení žalované advokátem v souvislosti s její účastí na setkání s mediátorkou nejde o náklad placený v bezprostřední souvislosti s řízením před soudem prvního stupně, i když byla mediace tímto soudem nařízena. Krajský soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 1.573,- Kč (výrok II).
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s výroky rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení.
Stěžovatelka tvrdí, že přípustnost ústavní stížnosti je prý dána také tím, že svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, neboť názor (obou) soudů, že odměna advokátu stěžovatelky v souvislosti s jeho účastí u prvního nařízeného setkání u mediátorky není účelně vynaloženým nákladem řízení, údajně porušilo právo stěžovatelky na právní pomoc v řízení, resp. právo na náhradu nákladů za právní zastoupení procesně úspěšné stěžovatelky a tím i právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelka vyčíslila celkové náklady řízení částkou 39 784,80 Kč, přičemž jí bylo z této částky přiznáno soudem prvního stupně jen celkem 33.154,- Kč. Tvrzení o údajně nesprávném právním názoru soudů v této otázce opírá stěžovatelka o skutečnost, že usnesení soudu prvního stupně o nařízení prvního setkání s mediátorkou bylo doručováno právnímu zástupci žalované a ten se tak účastnil mediace "nedobrovolně", přičemž mu prý bylo předem jasné, že v dané věci nemá mediace žádný smysl. Účast na mediaci považoval právní zástupce stěžovatelky za svoji povinnost za situace, kdy věděl, že i protistrana je zastoupena advokátem a bylo v zájmu stěžovatelky, aby jako právní laik nebyla "vydána všanc" advokátovi žalobce, neboť v takovém případě by mohla učinit právní úkon pro sebe nevýhodný.
Stěžovatelka je současně přesvědčena, že povinnou účastí na nařízené mediaci byla poškozena tím, že i když s mediací předem nesouhlasila, nebyla jí přiznána ani náhrada nákladů spojených s účastí jejího advokáta na tomto setkání. Odůvodnění soudu, že mediační řízení je řízením probíhajícím paralelně se soudním řízením, považuje stěžovatelka za odporující zásadám právního státu a za porušení principu právní jistoty.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud posoudil obsah napadeného rozhodnutí a v souvislosti s námitkami stěžovatelky o údajném porušení jejího práva na spravedlivý proces dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžejní námitkou v nyní projednávané ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky o nesprávném posouzení a rozhodnutí soudu v otázce nákladů řízení. K této problematice se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující rozhodnutí o porušení základních práv či svobod (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05).
Důvod pro kasační zásah shledává Ústavní soud toliko v případech, v nichž se obecné soudy dopustily extrémní interpretační libovůle nebo jiného ústavněprávního pochybení.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahuje. Ústavní soud neshledal, že by došlo k ústavně nesouladnému výkladu a aplikaci ustanovení §137 odst. 1 ve vztahu k ustanovení §100 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen "o. s. ř."). Uvedené ustanovení §137 odst. 1 o. s. ř. obsahuje sice pouze demonstrativní výčet nákladů řízení, které v průběhu soudního řízení vznikají subjektům na něm zúčastněným, jejich společným jmenovatelem však je, že byly vynaloženy v bezprostřední souvislosti se soudním řízením. V případě rozhodování soudu podle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. musí jít i o účelně vynaložené náklady, jejichž účelnost v konkrétním řízení zkoumá soud v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení.
K námitce stěžovatelky lze dále uvést, že v případě zahájení mediace se řízení před soudem přerušuje. Na řízení o mediaci se ani subsidiárně nevztahuje občanský soudní řád. Z výše uvedeného je tak zřejmé, že stěžovatelkou uplatněný nárok na odměnu za její zastoupení advokátem v souvislosti s jeho účastí na setkání u zapsaného mediátora není nákladem placeným v bezprostřední souvislosti s řízením před soudem prvního stupně.
Městský soud při rozhodování o náhradě nákladů tedy postupoval v souladu s platnou právní úpravou a s ústavními principy, jestliže stěžovatelce nepřiznal odměnu za účast jejího advokáta při prvním setkání se zapsanou mediátorkou. Rozhodnutí nelze vytknout ani formální nedostatky, neboť bylo řádně odůvodněno, jasně z něj vyplývá, jakými úvahami se soud při rozhodování řídil, které předpisy aplikoval a jaké právní závěry ve shodě s dosavadní judikaturou učinil. Ústavní soud proto neshledal, že by v projednávané věci došlo k stěžovatelkou namítanému porušení práva na spravedlivý proces.
Nad rámec řečeného lze dodat:
V posuzovaném případě by dostatečným důvodem k odmítnutí ústavní stížnosti mohla být již samotná bagatelnost sporné částky ve výrocích o nákladech řízení.
K podání ústavní stížnosti vedlo stěžovatelku to, že jí nebyla přiznána částka 3.630,- Kč, jako náhrada odměny advokáta za účast na mediaci a že jí byla uložena povinnost nahradit žalobci na náklady odvolacího řízení částku 1.1573,- Kč - celkem tedy stěžovatelka vede spor o nákladově náhradovou částku 5.203,- Kč. Jde nepochybně o částku bagatelní, jejíž přezkum se zásadně nepřipouští ani v odvolacím a dovolacím řízení. Tím spíše nelze požadovat, aby takový přezkum realizoval Ústavní soud.
Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Odporuje smyslu ústavního soudnictví, aby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem.
Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu