ECLI:CZ:US:2018:4.US.368.18.1
sp. zn. IV. ÚS 368/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CARS BAD, s. r. o., "v úpadku", "v konkursu", sídlem Jáchymovská 53, Karlovy Vary, zastoupené JUDr. Františkem Grznárem, advokátem, sídlem Paroubkova 228, Domažlice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2017 č. j. 27 ICdo 111/2017-74 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 2017 č. j. 101 VSPH 902/2016-60, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi byla porušena její práva garantovaná čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 11. 2016 č. j. 139 ICm 327/2016-43 (KSPL 20 INS 13889/2011) byla pro opožděnost zamítnuta žaloba pro zmatečnost podaná stěžovatelkou jako insolvenční dlužnicí proti usnesení krajského soudu ze dne 10. 10. 2011 č. j. KSPL 20 INS 13889/2011-A-20, kterým byl zjištěn její úpadek. Vyšel z toho, že zástupci stěžovatelky, advokátu Mgr. Pavlu Císařovi, bylo toto usnesení doručeno dne 13. 10. 2010, lhůta k odvolání začala běžet podle §57 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") následujícího dne, právní moci pak toto rozhodnutí nabylo 1. 11. 2011 a žaloba pro zmatečnost byla podána až dne 27. 1. 2016, tj. po uplynutí 3 měsíců od právní moci napadeného usnesení (§234 odst. 1 ve spojení s §235f o. s. ř.).
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením napadeným ústavní stížností toto rozhodnutí krajského soudu potvrdil. Ztotožnil se s názorem krajského soudu, že plná moc ze dne 7. 9. 2011, kterou stěžovatelka udělila tomuto zástupci, je plnou mocí generální, nikoliv speciální (jen pro jeden úkon, konkrétně k zastupování u jednání dne 8. 9. 2011), a usnesení o úpadku se podle §50b odst. 1 o. s. ř. doručovalo pouze tomuto zástupci. Odchýlil se tím od svého názoru vysloveného v usnesení ze dne 13. 4. 2016 č. j. 101 VSPH 171/2016-15, kterým zrušil předchozí usnesení krajského soudu ze dne 24. 2. 2016 č. j. 139 ICm 327/2016-4, dle něhož o plnou moc pro celé řízení nešlo, a že proto je absolutně neplatná.
4. Proti tomuto usnesení vrchního soudu brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl s tím, že není přípustné ani podle §237 o. s. ř. Dospěl přitom k závěru, že plná moc opravňovala zmocněného advokáta zastupovat stěžovatelku a činit jejím jménem veškeré procesní úkony.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že při změně právního názoru vrchního soudu jí nebylo umožněno věc před obecnými soudy řádně projednat, čímž bylo zasaženo i do jejího práva vlastnit majetek, neboť mohla odvrátit rozhodnutí o úpadku, proti němuž nemohla podat opravný prostředek. Stěžovatelka má za to, že postup vrchního soudu, který v napadeném usnesení změnil svůj závazný právní názor, není ústavně konformní, resp. porušuje její právo na spravedlivý proces, přičemž poukázala na to, že dodnes jí usnesení krajského soudu, kterým byl zjištěn její úpadek, nebylo řádně doručeno, a tak její věc nemohla být řádně projednána před soudem. V této souvislosti upozornila, že i její tehdejší zástupce poukázal na to, že je mu chybně doručováno, a vzhledem k tomu, že se toto usnesení dodnes nedostalo do její sféry, na základě žaloby pro zmatečnost jí mělo být umožněno projednání věci. Současně stěžovatelka uvedla, že nelze odmítnout názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 3035/07 (N 76/49 SbNU 135) a že při logickém výkladu předmětné plné moci a následném podání uvedeného advokáta ze dne 24. 10. 2011 nelze najít oporu pro závěr, že jde o platnou generální plnou moc.
6. Stěžovatelka má dále za to, že změna právního názoru vrchního soudu, opírající se o právní názor jiného senátu téhož soudu, je nepřípustná, neboť jediným relevantním důvodem pro odchýlení se od předchozího právního názoru může být podstatná změna v obsahu skutkového základu, která by zapříčinila neaplikovatelnost dříve vysloveného právního názoru, jak má plynout z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 1688/10 (N 167/67 SbNU 49). Nyní posuzovaná věc je dle stěžovatelky obdobná, vrchní soud projevil značnou libovůli, když se odchýlil od svého předchozího názoru, aniž by byly pro to dány relevantní důvody. Se změnou právního názoru odvolacího soudu se pak řádně nevypořádal ani soud dovolací, jejich rozhodnutí jsou dle stěžovatelky s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapivá.
7. Obecným soudům stěžovatelka vytkla i to, že jejich rozhodnutí postrádají řádné odůvodnění ve vztahu k námitkám ohledně změny dřívějšího závěru vrchního soudu o absolutní neplatnosti plné moci, a to ve spojení se zmíněným prohlášením advokáta. Tento úkon nebyl obecnými soudy nijak posouzen, ač měl být minimálně kvalifikován jako oznámení o ukončení právního zastoupení ke dni konání soudního jednání, tj. ke dni 8. 9. 2011. Současně obecné soudy měly přehlédnout obecnou závaznost nálezů Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s tím, že obecné soudy posoudily jako opožděnou její žalobu pro zmatečnost směřující proti usnesení krajského soudu ze dne 10. 10. 2011 č. j. KSPL 20 INS 13889/2011-A-20, kterým byl zjištěn její úpadek. Tvrdí, že toto rozhodnutí, které jí bylo doručováno prostřednictvím advokáta Mgr. Pavla Císaře, nelze považovat za řádně doručené, neboť plná moc, kterou mu udělila, nebyla platnou generální plnou mocí advokáta. V této souvislosti se dovolává předchozího právního názoru vrchního soudu vysloveného v usnesení č. j. 101 VSPH 171/2016-15, v němž se uvedený soud opřel o nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3035/07.
12. Ústavní soud se již v usnesení ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 321/16, kterým rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2015 č. j. 29 NSČR 122/2015-B-77 a Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2015 č. j. 2 VSPH 677/2015-B-69 (vydaným v téže insolvenční věci), zabýval ústavněprávní konformitou názoru obecných soudů, dle něhož došlo k řádnému doručení zmíněného usnesení o úpadku stěžovatelce prostřednictvím její právního zástupce Mgr. Pavla Císaře, avšak žádné pochybení v tomto ohledu nezjistil, naopak výslovně uvedl, že závěr obecných soudů o rozsahu plné moci udělené stěžovatelkou uvedenému advokátovi dne 7. 9. 2011 je souladný s příslušnou právní úpravou. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v tomto směru žádnou novou argumentaci nepředestřela, pouze opakuje, že o tzv. generální plnou moc nešlo, nevidí Ústavní soud žádný důvod, proč by se měl od tohoto svého názoru odchylovat.
13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále argumentuje (ve své podstatě) tím, že vrchní soud nebyl oprávněn svůj předchozí právní názor, že uvedená plná moc je neplatná, oprávněn měnit. Ani v tomto ohledu se Ústavní soud se stěžovatelkou nemůže ztotožnit. V souzené věci vrchní soud racionálně vysvětlil, jaké důvody ho vedly ke změně jeho právního názoru (a v tom rámci proč byl jeho původní odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3035/07 nepřípadný), a tudíž nelze jeho postup považovat za libovolný, jak stěžovatelka tvrdí. A namítá-li stěžovatelka, že rozhodnutí obecných soudů jsou s ohledem na změnu právního názoru vrchního soudu nepředvídatelná, resp. překvapivá, z ústavní stížnosti není zcela zřejmé, v čem by měla tato "překvapivost" spočívat, resp. na jakých svých procesních právech měla být tímto postupem zkrácena, zvláště pak s ohledem na skutečnost, že předchozí právní názor vrchního soudu, vyslovený v jeho "zrušujícím" usnesení, nerespektoval, přesněji řečeno argumentačně se snažil překonat, a to s poukazem na nejednotnost judikatury vrchního soudu, již krajský soud, takže stěžovatelka mohla proti tomuto údajně nesprávnému právnímu názoru argumentovat jak v odvolacím, tak následně dovolacím řízení.
14. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává, Ústavní soud ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu