ECLI:CZ:US:2018:4.US.3695.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3695/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou ve věci navrhovatele: A. I., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Renatou Veseckou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Resslova 956, proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2015, č. j. 11 To 28/2015-7718, a Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2015, sp. zn. 49 T 5/2014, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel brojí proti rozsudkům Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, kterým vyčítá porušení práva na spravedlivý proces, protože se nevypořádaly s jeho námitkou, že orgány činné v trestním řízení použily jako agenta cizího státního příslušníka v rozporu s trestním řádem (§426 a 430 trestního řádu v tehdy platném znění) a s jeho nepřípustnou policejní provokací.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je návrh nepřípustný, jestliže navrhovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, není-li již náprava před těmito orgány veřejné moci standardním postupem možná. Především obecným soudům a priori je adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy České republiky, podle kterého je ochrana ústavnosti v právním státě úkolem celé justice, a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu. Ústavní stížnost je prostředek ultima ratio, je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci.
Navrhovatel napadl shora označené rozsudky dovoláním, v němž uvedl: "Obžalovaný si je vědom, že Nejvyšší soud v Brně není další přezkumnou instancí, ale má zato, že je nadán pravomocí a i povinností v rámci soudní soustavy, dbát na dodržování zákonnosti obecnými soudy a posoudit, zda v předchozích fázích trestního řízení byla nebo nebyla porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces, kdy i Ústavní soud zaujal stanovisko (Pl.ÚS-st.38/14) - kdy mj. uvedl, že ..."námitka porušení práva na spravedlivý proces jsou vždy způsobilým dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu...".
Od doručení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2017, č. j. 11 Tdo 705/2017-85, pak navrhovatel odvodil lhůtu k podání ústavní stížnosti, aniž by toto rozhodnutí napadl. Ústavní soud je zásadně vázán petitem ústavní stížnosti (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 305/99, IV. ÚS 98/03 či IV. ÚS 314/05), vyjma případů, kdy je z obsahu stížnosti zcela zjevné, že směřuje i proti poslednímu procesnímu prostředku, který stěžovateli přísluší. V projednávaném případě však zmíněné usnesení napadeno nebylo a ani z obsahu návrhu není jakkoliv patrné, že by směřoval i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Je-li přípustný opravný prostředek, který je v dispozici navrhovatele, následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, zabýval-li se náležitě orgán k tomu ex lege povolaný, v rámci jemu svěřených kompetencí, námitkami stěžovatele. Z obsahu dovolání je pak zřejmé, že stěžejní ústavněprávní námitky v ústavní stížnosti navrhovatel v dovolání vůbec nezmínil. Ani materiálně tak navrhovatel nevyčerpal prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, ač sám odkazuje na povinnost Nejvyššího soudu zabývat se tvrzeným porušením práva na spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj postupoval podle §75 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a návrh odmítl jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2018
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj