ECLI:CZ:US:2018:4.US.371.18.1
sp. zn. IV. ÚS 371/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti K. J., zastoupené JUDr. Simonou Corradiniovou, advokátkou se sídlem Huťská 1383, 272 01 Kladno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2017 č. j. 32 Co 660/2016-428 a proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. června 2016 č. j. 22 Nc 714/2014-271, za účasti A. Krajského soudu v Praze a B. Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení a 1) Městského úřadu Český Brod, 2) F. J. a 3) I. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. 1. 2018, napadá stěžovatelka (dále rovněž "matka") oba v záhlaví usnesení označené rozsudky, které podle jejího názoru porušily její ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dál jen "Listina"), který každému zaručuje právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, čl. 32 odst. 4 Listiny (právo rodičů na péči a výchovu dětí a právo dětí na rodičovskou péči; právo rodičů mohou být omezena a nezletilé dětí mohou být odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona), čl. 38 odst. 2 Listiny (právo každého na veřejné projednání jeho věci bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, možnost každého z účastníků řízení vyjádřit se ke všem prováděným důkazům), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zakotvující právo na spravedlivý proces a čl. 8 Úmluvy (právo na respektování rodinného a soukromého života).
II.
Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Okresní soud v Kolíně ve věci péče o nezletilou V. (dále jen "nezletilá", resp. "nezletilá V."), nacházející se v péči babičky ze strany otce I. K. (dále jen "babička"), zamítl návrh matky, aby nezletilá byla svěřena do její péče, a otci stanoveno výživné ve výši 2 000,- Kč měsíčně.
Soud prvního stupně po zopakování obsahu opatrovnického spisu konstatoval, že nezletilá V. byla rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 16. 9. 2009 č. j. Nc 277/2009-27 svěřena do péče otce J. J. a matce bylo stanoveno výživné. Manželství rodičů nezletilé bylo v roce 2011 rozvedeno. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 9. 11. 2012 č. j. 5 P 124/2012-64 byla nezletilá svěřena do péče babičky a rodičům bylo stanoveno přispívat na její výživu každý částkou 2 000,- Kč měsíčně.
Návrhem došlým soudu dne 13. 6. 2016 požádala matka o svěření nezletilé do své péče s tím, aby otci bylo na nezletilou stanoveno výživné. Otec i babička s návrhem matky nesouhlasili. Po obsáhle provedeném dokazování (včetně vypracování dvou znaleckých posudků i zprávy Centra psychologicko-sociálního poradenství Středočeského kraje) vyplynulo, že nezletilá žije v prostředí své babičky od roku 2007, babička se o ni fakticky výhradně stará od jejích dvou let, kdy otec nezletilé nastoupil do výkonu trestu za neplacení alimentů. S matkou se nezletilá stýká pravidelně, i když zpočátku probíhal styk problematicky. Soud provedl pohovor s nezletilou, ten však musel být vzhledem ke značnému psychickému stresu nezletilé přerušen. Oba znalci vyjádřili přesvědčení, že výchovné předpoklady obou - matky i babičky - jsou dobré. Nezletilá V. je ve stávajícím výchovném prostředí spokojená, nepřeje si ho změnit, její vztah s babičkou je pevný, přičemž zásadní změna výchovného prostředí, včetně změny bydliště i školy, by pro nezletilou V. byly náročné. Soud proto dospěl k závěru, že s ohledem ke všem okolnostem projednávané věci není v zájmu nezletilé měnit stávající výchovné prostředí. Babička podle jeho zjištění pro nezletilou představuje ústřední osobu, k níž je silně citově připoutána, matku nezletilá bere jako svoji kamarádku. V případě svěření nezletilé do péče matky by nezletilá byla vystavena zásadním změnám, které by pro ni představovaly zvýšenou zátěž a riziko spojené s dalším psychickým vývojem (změny školy, bydliště, ztráta kamarádů). Matka sama při posledním jednání uváděla, že si nezletilou během prázdnin nemůže vzít v širším rozsahu k sobě, protože pracuje na směny, o nezletilou by se tak staral její přítel s rodinou.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a pod bodem II schválil dohodu matky a babičky ohledně úpravy styku matky s nezletilou V. Po doplnění dokazování, mimo jiné i aktuálním znaleckým posudkem, konstatoval, že nezletilá V. je nadprůměrně inteligentní, vyhýbá se konfliktům, je u ní zesílená potřeba jistoty a bezpečí, přehledného a předvídatelného prostředí s jednoduchými pravidly. V řízení bylo zjištěno, že základním vztahem nezletilé jako dítěte je vztah k babičce, v jejím prožívání má dominantní význam. Tato pevná preferenční vazba se rozvinula, neboť babička byla prakticky od jejího narození ve funkci hlavního pečovatele a vychovatele a zajišťovala všechny každodenní potřeby nezletilé již od velmi útlého věku.
Odvolací soud zdůraznil, že si je vědom obsahu ustanovení §959 občanského zákoníku, které lze, podle ustanovení §10 odst. 1 občanského zákoníku, použít na danou věc. Zdůraznil však, že na projednávanou věc (vzhledem ke skutkovým zjištěním) aplikoval ustanovení §959 odst. 2 větu druhou občanského zákoníku. Návrhu matky nelze (prozatím) vyhovět, neboť takové rozhodnutí není v zájmu nezletilé V. Skutečnost, že se matčiny poměry od posledního rozhodování o péči o nezletilou výrazně zlepšily a hlavně stabilizovaly, není sama o sobě způsobilá přivodit změnu stávajícího rozhodnutí a novou úpravu poměrů. Předpoklady pro změnu původního rozhodnutí o péči stanovené v §909 občanského zákoníku nebyly splněny. Odvolací soud připomenul, že změna stávajícího rozhodnutí se bude do budoucna nepochybně odvíjet i od vývoje vztahů nezletilé k její matce.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka ve vztahu k napadeným rozhodnutím namítá údajné porušení svých rodičovských práv. K rozsudku odvolacího soudu uvádí, že soudem navrženou dohodu o úpravě styku s nezletilou akceptovala jen proto, aby se rozšířil její, jinak do této doby poměrně úzký rozsah styku s nezletilou V. To však neznamená, že se své role matky, s výsadním právem rodiče pečovat o své nezletilé dítě, vzdala.
Ke skutkovým zjištěním obou soudů stěžovatelka uvádí, že v roce 2012, kdy bylo ve věci péče o nezletilou V. rozhodováno, neměla pro péči o nezletilou vhodné podmínky; neměla materiální zázemí, splácela dluhy i exekuce, neměla dostatek finančních prostředků ani pro sebe, natož na péči o nezletilou. Rovněž bylo u ní tehdy diagnostikováno onkologické onemocnění, se kterým se vyrovnávala až do roku 2014. Po překonání svých problémů v roce 2014 jí údajně babička začala klást překážky v jejím úsilí získat nezletilou V. zpět do své péče.
Podle názoru stěžovatelky další ponechání nezletilé V. v péči babičky poškodí vztah k nezletilé k ní jako k matce. Stěžovatelka zdůrazňuje stěžejní roli rodičů pro výchovu a péči o své děti, kterému odpovídá i právo dětí na tuto péči. V další části odůvodnění stěžovatelka srovnává vhodnost své osoby jako vychovatelky nezletilé s osobou babičky (věk, zdraví, finanční možnosti, četnost zájmových aktivit) a z toho dovozuje údajně jednoznačné lepší výchovné předpoklady své osoby jako matky v péči o nezletilou V. Stěžovatelka se dále kriticky vyjadřuje o závěrech znaleckého posudku znalkyně Strakové, které jsou podle jejího názoru v rozporu se závěry dalších znaleckých posudků v otázce možnosti nezletilé V. přejít do nového výchovného prostředí u matky a jejího partnera.
Stěžovatelka zdůrazňuje význam svých rodičovských práv k nezletilé V., které podle jejího názoru musí převážit práva ostatních, zejména pak práva babičky jako "pěstouna". Poté, co matka zlepšila své podmínky a stabilizovala i své partnerské zázemí pro výchovu nezletilé, jsou její rodičovská práva ve vztahu k výchově nezletilé V. podle jejího názoru "prioritní". Stěžovatelka rovněž poukazuje na nepřiměřenou délku opatrovnického řízení, které jí prý tak znemožnilo dále rozvíjet vztah s nezletilou V.
Závěrem stěžovatelka žádá, aby vzhledem k tomu, že "již několikátým rokem prochází insolvenčním řízením, jí byly přiznány náhrady nákladů tohoto řízení".
IV.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů. V ústavní stížnosti uvádí tytéž námitky a tytéž argumenty, které uplatnila již v řízení před obecnými soudy a se kterými se již obecné soudy dodatečně vypořádaly. Stěžovatelka pokračuje v polemice s obecnými soudy, čímž Ústavní soud staví do role další odvolací instance, která mu nepřísluší.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá mimo jiné porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jež spatřuje v nezohlednění všech rozhodných skutečností, resp. v nesprávném právním posouzení věci. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu může dojít k porušení práva na spravedlivý proces jen tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy).
Žádné protiústavní deficity však Ústavní soud v rozhodnutích obecných soudů nezjistil.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí.
Nad rámec řečeného lze dodat:
Ústavní soud sdílí názor obou soudů, že dosud nevyrovnaný psychický vývoj nezletilé V. nelze podrobovat rizikům spojeným s náhlými zásadními změnami.
Rozhodování v otázce péče o nezletilé dítě je velice citlivou oblastí a je odvislé od hodnocení konkrétní skutkové situace příslušným soudem na základě posouzení ve věci relevantních důkazů. Takové posouzení bylo ze strany obou soudů provedeno řádně. Obecné soudy se danou věcí řádně zabývaly a na základě zjištěného skutkového stavu své závěry odpovídajícím způsobem a srozumitelně zdůvodnily.
Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány, zájem dítěte.
Ústavní soud má s ohledem na výše uvedené za to, že základem rodinných vazeb je tradičně biologické pouto pokrevního příbuzenství mezi členy rodiny, přičemž základním prvkem rodinného života je soužití rodičů a dětí, v jehož rámci se uskutečňuje péče a výchova ze strany rodičů, na níž mají děti právo. Rozhodující orgány by tedy měly postupovat tak, aby se prioritně zabývaly možností návratu dítěte do péče svých biologických rodičů, což je také zdůrazňováno v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Je však třeba mít na paměti, že tento postup nelze absolutizovat, a aplikovat v každém případě, jelikož hlavní prioritou je zájem dítěte a jeho ochrana. Není možné, aby bylo upřednostňováno soužití dítěte s biologickým rodičem, který o dítě nejevil vždy skutečný zájem, před zájmem a ochranou tohoto dítěte. Je třeba v každém konkrétním případě zhodnotit konkrétní skutkové okolnosti, posoudit relevantní důkazy a pečlivě zvážit, zda zájmy dítěte a zájmy rodiče jsou souladné či nikoli.
Ústavní soud se v posuzované věci přesvědčil, že oba obecné soudy postupovaly plně v zájmu dítěte a neshledal v dané věci porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení jiných ústavně zaručených práv stěžovatelky, ani práv vyplývajících z Úmluvy o právech dítěte.
Pokud se týká námitky stěžovatelky týkající se údajně nepřiměřené délky opatrovnického řízení, lze v této souvislosti odkázat na jiné procesní prostředky nápravy průtahů či poskytnutí satisfakce, než je ústavní stížnost podaná po pravomocně skončeném řízení.
Ústavnímu soudu s ohledem na výše naznačené proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nejsou splněny předpoklady pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu