ECLI:CZ:US:2018:4.US.3737.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3737/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Pražského stavebního bytového družstva v konkurzu se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, zastoupené Mgr. Martinou Jelínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 320/17, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, č. j. 26 Cdo 3021/2017-490, rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, č. j. 13 Co 165/2016-457, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 2. 2016, č. j. 21 C 185/2004-410, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení: a) LARUS Vlašská 5, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Odborů 289/10, b) New Saint s. r. o., se sídlem v Praze 2, Odborů 289/10, c) Daniely Reano, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 určil rozsudkem ze dne 8. 2. 2016, č. j. 21 C 185/2004-410, že věcné břemeno stěžovatele spočívající v právu užívání bytové jednotky zaniklo. Podle nalézacího soudu přešlo na základě dohody o narovnání předmětné věcné břemeno ve prospěch vedlejších účastníků (žalobců), a tím se dosavadní povinní z věcného břemene stali zároveň i oprávněnými; nastala tak totožnost oprávněných a povinných osob - splynulo jak právo, tak povinnost v jedné osobě, čímž věcné břemeno zaniklo. Městský soud v Praze rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 1. 2. 2017, č. j. 13 Co 165/2016-457. Nejvyšší soud dovolání odmítl pro vady usnesením ze dne 5. 9. 2017, č. j. 26 Cdo 3021/2017-490, jelikož stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolací soud uzavřel, že stěžovatel vůbec neuvedl, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se měl dovolací soud odchýlit.
Proti napadeným rozhodnutím, především rozsudku odvolacího soudu, se stěžovatel brání ústavní stížností, navrhuje jejich zrušení a namítá porušení ústavních práv - zejména práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Svá tvrzení o porušení ústavních práv však stěžovatel nepodpořil žádnou relevantní argumentací, která by svědčila o protiústavnosti napadených rozhodnutí. Zvláště nic nenamítá proti usnesení dovolacího soudu jakožto rozhodnutí o posledním opraveném prostředku, který stěžovateli ve věci náležel.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle zákona o Ústavním soudu. Stížnost je však částečně nepřípustná podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) a částečně zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti podle čl. 83 Ústavy, nezabývá se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, neznamená-li zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, postupují-li v souladu s principy hlavy páté Listiny.
Ústavní soud předně odkazuje stěžovatele na dřívější rozhodnutí o jiné jeho ústavní stížnosti, která se skutkově i právně podobá nyní souzené věci a u níž dospěl Ústavní soud k totožnému závěru - stížnost ze stejných důvodů jako nyní odmítl; v podrobnostech proto srovnej usnesení ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3553/17.
V rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje proti rozsudku nalézacího a odvolacího soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel efektivně nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje -podal evidentně vadné dovolání. Ústavní soud přitom ve své judikatuře důsledně uplatňuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Jedním z jejích projevů a současně i jedním ze základních atributů řízení o ústavní stížnosti je skutečnost, že zpravidla přezkoumává až řízení pravomocně skončená po vyčerpání všech řádných i mimořádných opravných prostředků (viz nález ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 170/08). Stěžovatel proto musí nejprve řádně vyčerpat všechny procesní či jiné právní postupy, a teprve poté, co se svými námitkami neuspěje, může se s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud (viz např. nález ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 2111/07). V nyní souzené věci však stěžovatel podal vadné dovolání a podmínku řádného vyčerpání opravných prostředků nesplnil (viz nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015).
Ve vztahu k usnesení dovolacího soudu, proti němuž je ústavní stížnost přípustná, stěžovatel nepředložil Ústavnímu soudu k posouzení žádnou argumentaci, která by svědčila o protiústavním porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Ústavní stížnost je tak v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná, neboť dovolání bylo správně odmítnuto jako vadné - neobsahovalo vymezení předpokladů přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř a bylo tak neprojednatelné (k tomu blíže srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Stěžovatel v dovolání i ústavní stížnosti pouze polemizuje se závěry obecných soudů; takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nepřísluší.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh částečně nepřípustný podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a částečně jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu