ECLI:CZ:US:2018:4.US.3764.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3764/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti M. P., zastoupeného JUDr. Josefem Vejmelkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 753/27, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2017, č. j. 4 Tdo 814/2017-65, Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. ledna 2017, č. j. 3 To 128/2016-3542, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 14. září 2016, č. j. 69 T 7/2014-3438, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel jako spolupachatel shledán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) ve spojení s §23 trestního zákoníku, dále zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a) odst. 3 písm. a), c) a d) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odloženému na zkušební dobu pěti let.
Stěžovateli byla také uložena povinnost společně s dalšími odsouzenými nahradit škodu poškozeným v celkové výši 4 308 597 Kč; ve zbytku byl jeden z poškozených odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Olomouci odvolání obžalovaných zamítl; Nejvyšší soud následně napadeným usnesením jejich dovolání odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že soudy provedené důkazy hodnotily excesivně, v rozporu se zásadami právní logiky a svévolně, dovodily deformovaná skutková zjištění, která následně nesprávně právně posoudily; jejich postup byl veden snahou prokázat vinu stěžovatele při porušení presumpce neviny. Stěžovatel namítá, že původním rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 26. srpna 2015, č. j. 69 T 7/201-3050, byl zproštěn obžaloby, protože nebylo bezpečně prokázáno, že by věděl, že použité doklady byly padělány. Vrchní soud v Olomouci však rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 30. března 2016, č. j. 3 To 1/2016-3206, zrušil a krajský soud následně provedl pouze několik důkazů, které však nemohly přispět k posouzení subjektivní stránky trestného činu, případně svědčily ve prospěch stěžovatele. Přesto nalézací soud rozhodl napadeným rozsudkem a objektivní skutečnosti posoudil ve zjevném rozporu s výsledky provedeného dokazování.
Stěžovatel obsáhle zpochybňuje závěry nalézacího soudu o obvyklosti spolupráce výrobců, ekonomické nevýhodnosti takové spolupráce, namítá, že soud opomenul některá fakta. Stěžovatel popisuje, že byl do celé věci vmanipulován a jednal v negativním skutkovém omylu o okolnostech zakládajících trestní odpovědnost - v dobré víře, že neporušuje zákon (že uplatňuje pravé poukazy). Má za to, že z provedeného dokazování nebylo možné vyvodit ani zločin legalizace výnosů z trestné činnosti a rovněž brojí proti výroku o náhradě škody, kterou mají všichni obžalovaní uhradit společně a nerozdílně, ačkoliv i soudy konstatovaly různý podíl jednotlivých odsouzených na jejím vzniku.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že námitky, které stěžovatel opakuje ve své ústavní stížnosti, uvedl již v opravných prostředcích, především pak v dovolání, soudy se jimi dostatečně zabývaly a vypořádaly se s nimi. Stěžovatel přesto nadále vyjadřuje jen svoji představu, jaké závěry měl nalézací soud z provedených důkazů vyvodit, a proto jako nesprávné odmítá vše, co s jeho představou nekonvenuje. Jak je přitom z napadeného rozsudku krajského soudu i usnesení vrchního soudu patrné, důvodem vrácení věci bylo především to, že krajský soud původně z provedených důkazů vyvodil nesprávné závěry. V novém rozsudku pak krajský soud toto pochybení napravil, rozhodl logicky a již přezkoumatelně vysvětlil, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil (§125 trestního řádu).
Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti, který je povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ne každý postup obecného soudu, který odporuje požadavku či názoru účastníka řízení, vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Proto se Ústavní soud zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena zaručená práva stěžovatele.
Postup soudů podle Ústavního soudu splňuje požadavky na spravedlivé řízení, soudy nevybočily z mezí daných trestním řádem - závěr o vině a trestu vynesl nalézací soud v souladu s trestním zákoníkem. Jde-li o stěžovatelem tvrzené porušení principu presumpce neviny a s ní spojené zásady in dubio pro reo, je na místě odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku. Aplikace této zásady nastává pouze v případě, kdy existují pochybnosti, která skupina důkazů má požadovanou vypovídací schopnost, a kdy takovou schopnost provedené důkazy nemají ani ve svém souhrnu. Zjistí-li však soud, že provedené důkazy svědčící o spáchání trestného činu obžalovaným nejsou ničím zpochybněny, není pro uplatnění uvedené zásady místo. Ostatně, vrchní soud vrátil věc k novému projednání a původnímu rozsudku vytkl nejen nesprávně vyvozené závěry z provedených důkazů, ale též nevyčerpání všech důkazních možností.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Pro úplnost je třeba uvést, že stejný závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti dovodil i II. senát Ústavního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 3756/17, týkajícím se stěžovatelova spoluodsouzeného, který napadl tatáž rozhodnutí obecných soudů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu