ECLI:CZ:US:2018:4.US.3794.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3794/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Margity Švábové, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 34/466, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2017 č. j. 9 Afs 170/2017-68 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2017 č. j. 11 A 168/2016-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti s odvoláním na porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. I Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem v právní věci žalobkyně (dále jen "stěžovatelka") proti žalovanému Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 2 (dále jen "žalovaný"), v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, který měl podle stěžovatelky spočívat v nekonkrétnosti a opožděnosti výzvy k odstranění pochybností a následně v nezákonnosti daňové kontroly, žalobu zamítl. Soud poukázal na povahu výzvy k odstranění pochybností v daňovém řízení, dále na její srozumitelnost, konkrétnost a uměřenost. Důvodnou neshledal ani námitku opožděnosti zahájení postupu k odstranění pochybností, když třicetidenní lhůta pro vydání výzvy k odstranění pochybnosti má pouze pořádkovou povahu (připomněl rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Afs 95/2016); stejně tak nepřisvědčil námitce, že nebylo nijak prokázáno, zda spornou výzvu podepsala oprávněná osoba ve smyslu §102 odst. 1 písm. g) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Při posouzení zákonnosti zahájení daňové kontroly vycházel městský soud z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 140/2014, podle kterého lze k zahájení daňové kontroly přikročit po provedeném postupu k odstranění pochybností, po němž stále přetrvávají důvody k pokračování v dokazování, i tehdy, když daňový subjekt nepodá návrh na pokračování v dokazování ve smyslu §90 odst. 2 daňového řádu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Ans 10/2012). Stěžovatelka se mýlí, je-li přesvědčena, že iniciovat zahájení daňové kontroly podle §90 odst. 3 daňového řádu může výhradně daňový subjekt svým návrhem na pokračování v dokazování, a teprve, je-li tento návrh shledán důvodným, je správce daně legitimován k zahájení daňové kontroly. Pokud tedy žalovaný se stěžovatelkou řádně projednal výsledky postupu k odstranění pochybností se závěrem, že jeho pochybnosti nadále přetrvávají, a proto je nutné zahájit daňovou kontrolu, je tento postup zcela v souladu s daňovým řádem.
Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelky zamítl. V prvé řadě neshledal stěžovatelkou tvrzenou nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť nenalezl kvalifikovanou odlišnost ve formulaci ústního a písemného odůvodnění meritorního rozhodnutí; naopak městský soud pečlivě a obsáhle argumentoval, vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. V případě stěžovatelkou tvrzené nezákonnosti výzvy k odstranění pochybností kasační soud zdůraznil, že stěžovatelce byla sdělena podstata pochybností, ty se však rozptýlit nepodařilo a žalovaný (správce daně) následně logicky zahájil daňovou kontrolu. Nejvyšší správní soud se dále podrobněji zabýval povahou třicetidenní lhůty k podání výzvy k odstranění pochybností podle §89 odst. 4 daňového řádu a potvrdil její jednoznačně pořádkovou povahu, neboť s jejím marným uplynutím zákon nespojuje zánik oprávnění správce daně na zahájení postupu k odstranění pochybností; připomněl nejen judikaturu vlastní (srov. sp. zn. 1 Afs 15/2009, 4 Afs 95/2016 a 9 Afs 225/2015), ale také Soudního dvora EU (rozhodnutí ve věcech C-25/7, C-107/10 a C-120/15). Nejvyšší správní soud neshledal nezákonný zásah a nenalezl ani žádný prostor pro položení předběžné otázky. Kasační soud konečně ke stěžovatelkou tvrzené nezákonnosti daňové kontroly (spočívající v jejím přesvědčení, že je pouze na daňovém subjektu, zda navrhne pokračování v dokazování a iniciuje zahájení daňové kontroly) poukázal na to, že touto otázkou se sám již podrobně zabýval v rozhodnutích sp. zn. 1 Ans 10/2012 a 9 Afs 140/2014 a názor zastávaný stěžovatelkou byl odmítnut. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že je to správce daně, kdo ze zákona daňové řízení a postupy v něm vede, nikoli daňový subjekt. Dospěje-li tedy správce daně při zahájeném postupu k odstranění pochybností k závěru, že věc nelze ukončit pomocí tohoto postupu a o výši daně rozhodnout, zahájí daňovou kontrolu. Bylo by zcela bez procesní logiky, kdyby se správce daně musel již předem rozhodnout (bez řádné znalosti a prověření celé věci), který z instrumentů zvolí - zda užije postup k odstranění pochybností nebo daňovou kontrolu. Kasační soud konečně připomněl, že správce daně může v rámci prověřování konkrétního zdaňovacího období prověřovat doklady daňového subjektu opakovaně, vždy je však nutno zkoumat konkrétní důvody, které jej k takovému postupu vedly.
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti, ve které se srovnatelně stejně jako ve správní žalobě a v kasační stížnosti zaměřila především na odůvodnění toho, že postup k odstranění pochybností byl - v důsledku jí tvrzeného prekluzivního charakteru třicetidenní lhůty pro vydání výzvy k odstranění pochybností - zahájen až po uplynutí této lhůty (§89 odst. 4 daňového řádu). Obdobně jako v případě uvedených procesních návrhů argumentovala také ve vztahu k tvrzené neexistenci konkrétních pochybností správce daně, když za argumentačně klíčovou považuje skutečnost, že žalovaný byl seznámen s důvodem uplatnění nadměrného odpočtu. Stěžovatelka konečně také v ústavní stížnosti vyslovila přesvědčení, že zahájení navazující daňové kontroly podle §90 odst. 3 daňového řádu lze učinit pouze na základě návrhu daňového subjektu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Uplatnění jeho kasační pravomoci přichází v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
V kontextu dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad běžného zákonodárství s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip omezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Ústavní stížnost představuje obsáhlé opakování argumentace ve správní žalobě a kasační stížnosti a v podstatě vyjadřuje nesouhlas se závěry správních soudů. Oba soudy se však opírají o vlastní judikaturu a současně přiléhavě odkazují na judikaturu Ústavního soudu. Ten ostatně připomíná, že postup obou správních soudů odpovídá jejich dosavadní rozhodovací praxi, nejedná se tedy o rozhodnutí, která by byla založena na povrchním či formalistickém přístupu. Jejich postup nelze považovat za porušení stěžovatelčiných základních práv, ale - s ohledem na jejich dosavadní rozhodovací praxi (judikaturu) - za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci právní úpravy. Ať se již jedná o povahu lhůty plynoucí z §89 odst. 4 daňového řádu nebo o povahu návaznosti mezi výsledky zjištěnými v rámci postupu k odstranění pochybností a podmínkami zahájení daňové kontroly.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Pouhý nesouhlas se závěry správních soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Oba správní soudy aplikovaly adekvátní právo a jeho použití náležitě, obsáhle a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. Jejich argumentaci však stěžovatelka jakoby opomíjí a opakuje svoji dosavadní argumentaci.
Ústavní soud považuje argumentaci obou soudů za logickou, jasnou, přesvědčivou, intenzity porušení stěžovatelkou tvrzených práv nedosahující, a tedy z ústavněprávního hlediska za plně akceptovatelnou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu