ECLI:CZ:US:2018:4.US.3803.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3803/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti R. K., zastoupeného JUDr. Mgr. Lukášem Váňou, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Teplého 2786, proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. června 2017, č. j. 23 Co 182/2017-403, a Okresního soudu ve Svitavách ze dne 18. května 2015, č. j. 0 P 166/2008-260, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení citovaných rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho práva zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
Výše uvedeným usnesením Okresního soudu ve Svitavách bylo zastaveno řízení pro zpětvzetí návrhu stěžovatele na zrušení vyživovací povinnosti; napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích bylo usnesení okresního soudu potvrzeno.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti popsal (pro rozhodnutí o této ústavní stížnosti bezpředmětné) okolnosti, za nichž jej tzv. obecný zmocněnec zastupoval před soudem v řízení o návrhu na "snížení/zrušení výživného". Z jednání konaného v nepřítomnosti stěžovatele dne 14. října 2014 byl jeho zmocněnec vykázán a jednání bylo odročeno na 18. října 2014. Poté vzal stěžovatel svůj návrh dne 17. října 2014 zpět a následující den podal znovu stejný návrh (druhé řízení soud usnesením ze dne 10. listopadu 2014, č. j. 0 P 166/2008-181, které není předmětem přezkumu Ústavního soudu, zastavil pro překážku věci zahájené).
V projednávané věci pak nalézací soud vydal dne 18. května 2015 usnesení, jímž ke zpětvzetí návrhu stěžovatele řízení zastavil. Podle stěžovatele soudy nezkoumaly změnu poměrů, která vedla k podání návrhu na snížení/zrušení výživného pro nezletilého; naopak po dobu tří let působily obstrukce a vycházely ze starých a neaktuálních podkladů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí obecných soudů ani třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Zabývá se výhradně porušením základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. V projednávaném případě stěžovatel podal návrh na zahájení řízení, který vzal následně zpět, a bezprostředně podal návrh nový, což odůvodnil svojí procesní taktikou. Obecné soudy při rozhodování o zastavení řízení zohlednily jednoznačný projev vůle (procesní úkon) stěžovatele, i skutečnost, že návrh byl vzat zpět v řízení o určení vyživovací povinnosti; nepostupovaly proto jen podle občanského soudního řádu, ale i podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (z. ř. s.).
Podle §15 z. ř. s. může soud rozhodnout o neúčinnosti zpětvzetí, jsou-li splněny podmínky pro zahájení řízení i bez návrhu, tedy existuje-li na vedení řízení veřejný zájem. Vyživovací povinnost je stanovena zákonem (§859 občanského zákoníku) a snížení výživného je možné pouze na základě objektivních okolností. V projednávaném případě bylo výživné upraveno v roce 2008 a soudu nebyly předloženy žádné aktuální podklady, které by odůvodňovaly snížení výživného nebo dokonce "zrušení" vyživovací povinnosti. Vzal-li za této situace stěžovatel svůj návrh na zahájení řízení zpět, neexistovala zákonem předvídaná podmínka pro rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí, což soudy řádně odůvodnily. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na projednání věci v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit k provedeným důkazům. Jak přitom sám v ústavní stížnosti uvádí, vzal svůj návrh dobrovolně zpět a předmětem přezkumu je pouhé procesní rozhodnutí o zastavení řízení, pro které byly splněny předpoklady.
Z ústavní stížnosti ani z předložených listin není zřejmé, v čem by mohla být ústavní práva (svobody) stěžovatele zasažena postupem obecných soudů. Soudy postupovaly podle příslušných procesních předpisů, vyhověly požadavku stěžovatele a řízení pro zpětvzetí návrhu zastavily. Takovým postupem nemohlo být zasaženo do zaručených práv stěžovatele.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu