ECLI:CZ:US:2018:4.US.381.18.1
sp. zn. IV. ÚS 381/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Marty Sehnal, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 24, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017, č. j. 26 Cdo 3191/2017-138, Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017, č. j. 19 Co 68/2017-112, a Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 1. 2017, č. j. 13 C 250/2015-98, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení, a vedlejšího účastníka Ing. Jakuba Sládečka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 uložil stěžovatelce rozsudkem pro zmeškání ze dne 13. 6. 2016, č. j. 13 C 250/2016-49, povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 149 297 Kč s úroky z prodlení, 71 800 Kč (smluvní pokutu) a na náhradě nákladů řízení 55 639 Kč.
Proti rozsudku pro zmeškání podala stěžovatelka mj. návrh na jeho zrušení, který nalézací soud napadeným usnesením ze dne 6. 1. 2017, č. j. 13 C 250/2015-98, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 1. 2017, č. j. 13 C 250/2015-104, zamítl podle §153b odst. 4 o. s. ř. z důvodu opožděnosti - návrh bylo možné podat nejpozději do právní moci rozsudku pro zmeškání (27. 7. 2016), stěžovatelka jej však podala až dne 12. 8. 2016. Městský soud v Praze potvrdil napadeným usnesením rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné; Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 11. 2017, č. j. 26 Cdo 3191/2017-138, odmítl stěžovatelčino dovolání pro jeho nepřípustnost, neboť odvolací soud posoudil otázku, v jaké lhůtě je nutné podat návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání, souladně s ustálenou judikaturou, aniž by bylo nutné tuto otázku posoudit jinak.
Proti usnesením obecných soudů se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 29. 1. 2018 a navrhuje jejich zrušení; namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), rovněž do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka zejména namítá, že nevěděla o podané žalobě, nařízeném jednání ani vydaném rozsudku pro zmeškání, neboť obvodní soud doručoval veškeré písemnosti na stěžovatelčinu adresu uvedenou v Centrální evidenci obyvatel, na které se však v rozhodné době nezdržovala. Stěžovatelce je 83 let, kromě českého občanství má od roku 1970 i americké občanství a v rozhodné době pobývala ve Spojených státech amerických, kde vypomáhala nemocné dceři. Podaným návrhem na zrušení rozsudku pro zmeškání se obecné soudy nezabývaly po věcné stránce, čímž porušily stěžovatelčina ústavní práva. Dále stěžovatelka uvedla, že žalovaná částka vyplývá z nájemní smlouvy, kterou uzavřela jako pronajímatelka se svým synovcem (v tomto řízení vedlejším účastníkem); předmětem nájmu byl byt, v němž má stěžovatelka nahlášenou adresu trvalého pobytu, užívá jej však synovec. Rozsudek pro zmeškání byl vydán po lstivém jednání vedlejšího účastníka, který si byl vědom, že se stěžovatelka nedozví o podané žalobě či rozsudku pro zmeškání z důvodu jejího pobytu v zahraničí. Vedlejší účastník se stěžovatelkou komunikoval telefonicky, e-mailem, o podané žalobě jí úmyslně nic neřekl; stěžovatelka předpokládala, že ji bude informovat o došlé poště s ohledem na příbuzenský vztah. Obecné soudy posvětily opovrženíhodné jednání vedlejšího účastníka, což je v rozporu s Listinou, Úmluvou a zásadami, na kterých je postaven občanský soudní řád. Dále stěžovatelka odkázala na judikaturu Ústavního soudu týkající se výkladu a aplikace práva směřující ke spravedlivému výsledku, zákazu přílišného formalismu a ochrany dobrých mravů.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítl-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu nebo zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud může do činnosti obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, jsou-li jejich právní závěry v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), případně v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. Tento závěr však nelze ve věci stěžovatelky učinit.
Institutem rozsudku pro zmeškání, jak je aktuálně zakotven v §153b občanského soudního řádu, se Ústavní soud zabýval zejména v nálezu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10 (N 10/72 SbNU 111, 44/2014 Sb.). Hlavním posláním soudního řízení je zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků. Vydání rozsudku pro zmeškání, jehož smyslem je mj. možnost urychlení civilního řízení soudního, je i v případě naplnění všech zákonem stanovených předpokladů fakultativní záležitostí (jakkoli samozřejmě nikoli libovolnou). Podmínky vydání kontumačního rozsudku musí být posuzovány uvážlivě a zdrženlivě, neboť jde o procesně formální institut, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného. Ústavní soud klade důraz na pečlivé zvážení podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání v každém individuálním případě a spíše se kloní k zásadě "v pochybnostech jej raději nevydat" [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 2656/12 (N 78/69 SbNU 321), nebo ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2785/07 (N 10/52 SbNU 103)].
Občanský soudní řád zřetelně rozlišuje možnost obrany proti rozsudku pro zmeškání zakotvenou v §153b odst. 4 o. s. ř., tj. návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání, a možnost odvolání z důvodů podle §205b o. s. ř. V řízení o odvolání proti rozsudku pro zmeškání přitom již není možné přezkoumávat otázku, zda důvod, pro který účastník řízení zmeškal jednání, je omluvitelný či nikoliv. Odvolací soud může podle §212a odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §205b vzít na zřetel vady uvedené v §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání (srov. usnesení ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 130/06, nebo ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2994/15).
Stěžovatelka vznesla meritorní námitky a argumentaci, že nebyly splněny důvody pro vydání rozsudku pro zmeškání, což se však neřeší v řízení o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, v němž se posuzuje výhradně omluvitelnost důvodů absence při jednání soudu, a to za předpokladu, že návrh je včasný - podaný nejpozději v den, kdy rozsudek pro zmeškání nabyl právní moci. Tato podmínka nebyla v posuzované věci splněna, neboť stěžovatelka podala návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání cca dva týdny poté, kdy rozsudek nabyl právní moci. Důvod, pro který se stěžovatelka nezdržovala na adrese jejího trvalého pobytu, která je navíc vedena v Centrální evidenci obyvatel, není bez dalšího důvodem omluvitelným a způsobilým, aby bylo možné návrhu vyhovět. Stěžovatelka mohla učinit řadu opatření, aby předešla riziku fikce doručení písemností v době jejího pobytu ve Spojených státech amerických (např. zřízením datové schránky, požadavkem na doručování do její e-mailové schránky či oznámením, že se bude zdržovat v zahraničí, zmocněním zástupce). Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou srozumitelná, logická, řádně odůvodněná a nevykazující známky libovůle. Prokázala-li by stěžovatelka své tvrzení o "lstivém" jednání vedlejšího účastníka, mohl by to být důvod pro vyslovení neúčinnosti doručení. Stěžovatelka však tento důvod v řízení o vyslovení neúčinnosti neuplatnila a přišla s ním až v řízení před Ústavním soudem, což vzbuzuje pochybnosti o neúčelovosti jejího jednání, které po všech stránkách nenaplňuje princip "spravedlnost náleží pouze bdělým".
Postupem obecných soudů nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právo vlastnit majetek podle čl. 11. odst. 1 Listiny; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu