ECLI:CZ:US:2018:4.US.384.18.1
sp. zn. IV. ÚS 384/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti P. T., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2017 č. j. 3 Tdo 1292/2017-23, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 1. 2018, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ze dne 1. 9. 2016 č. j. 1 T 46/2015-296 byl stěžovatel uznán vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
3. Stěžovatel se měl trestného jednání dopustit zjednodušeně řečeno tím, že dne 29. 10. 2014 v době od 12:30 do 13:30 v Plzni před příslušným policejním komisařem, který konal přípravné řízení proti obviněnému P. V. pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, v procesním postavení svědka po řádném poučení o významu svědecké výpovědi a o trestních následcích křivé výpovědi vědomě vypověděl některé skutečnosti, jež byly v rozporu s objektivní realitou. Podle svého tvrzení měl stěžovatel dne 29. 5. 2014 dovézt družce uvedeného obviněného do Masarykovy ulice v Plzni osobní automobil Lexus a zaparkovat ho mezi bytovkami. Při parkování měl přitom nabourat zaparkovaný osobní automobil Audi A3. Jeho tvrzení však neobstála z hlediska dalšího dokazování. V něm bylo zjištěno a prokázáno a následně bylo pravomocným trestním příkazem okresního soudu ze dne 5. 1. 2015 sp. zn. 8 T 133/2014 rozhodnuto, že to byl právě obviněný P. V., kdo měl dne 29. 5. 2014 kolem 11:00 v P. po předchozím požití alkoholických nápojů, maje v krvi nejméně 1,05 g/kg alkoholu, přijet jako řidič osobního automobilu Lexus do vnitrobloku Masarykovy ulice, kde před zadním vchodem jednoho z domů couval mezi zaparkovaná vozidla ve směru od Rokycanské ulice k Mohylové ulici a vlivem požitého alkoholu neodhadl odstup od za ním zaparkovaného osobního automobilu Audi A3. Tím na něm způsobil škodu ve výši 12 000 Kč a na osobním automobilu Lexus škodu ve výši 8 000 Kč. Lze se tedy důvodně domnívat, že skutečnosti uvedené stěžovatelem byly jednoznačně nepravdivé a účelové a mohly mít podstatný význam pro rozhodnutí.
4. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 4. 5. 2017 č. j. 7 To 487/2016-360 tak, že je zamítl. V odůvodnění mj. uvedl, že okresní soud dospěl logickým vyhodnocením důkazů, jež byly provedeny řádně a procesně použitelným způsobem, ke správným skutkovým a jím odpovídajícím právním závěrům.
5. Následné dovolání stěžovatele proti tomuto usnesení bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017 č. j. 3 Tdo 1292/2017-23. Dovolací soud se neztotožnil s uplatněnými námitkami ohledně skutkových zjištění okresního soudu a krajského soudu, když neshledal, že by byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Podle jeho názoru nelze říct, že by byl skutkový stav zjišťován povrchně, nebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné libovůle.
III.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel má za to, že okresní soud i krajský soud činily zásadní skutkové závěry, aniž by k tomu provedly potřebné důkazy, což mělo v mnoha ohledech za následek jejich nesprávnost, nebo přinejmenším předčasnost. Okresním soudem provedené dokazování mělo být nedostatečné, nepřesvědčivé a předpojaté, což ilustrují některé části odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýká, že se odmítl věcně zabývat jeho dovoláním za situace, kdy rozhodnutí obecných soudů nejsou správná do té míry, že porušují právo stěžovatele na spravedlivý proces.
7. V trestní věci obžalovaného P. V., jenž byl odsouzen trestním příkazem, stěžovatel tvrdil, že to byl on, kdo přijel s osobním automobilem Lexus k bydlišti toho obžalovaného a zaparkoval ho tam. Na tomto tvrzení setrval i v trestním řízení, jež bylo proti němu vedeno. Svědectví dvou svědků, kteří měli vidět přijíždět a parkovat P. V., mělo být posuzováno z hlediska jeho věrohodnosti. Stěžovatel sice připouští, že posléze mohl s automobilem odjet i P. V., o ničem takovém však nemá vědomost. Obecné soudy odmítly jakékoli jiné skutkové dějové alternativy. Jejich pochybení lze spatřovat v tom, že znalecký posudek předložený obhajobou provedly pouze jako listinný důkaz, ačkoli obsahoval doložku podle §110a trestního řádu. Vyhověno nebylo ani návrhu doplnit dokazování vyšetřovacím pokusem k prověření výhledových poměrů dvou klíčových svědků obžaloby (jiné důkazy obžaloba mít neměla). Podle stěžovatele tito svědci nemohli vidět jimi tvrzené skutečnosti. Akceptovat nelze ani "pseudorekognici", kterou okresní soud provedl v jednací síni účelovým a ve vztahu k svědkům obžaloby sugestivním způsobem tak, aby mohl učinit závěr, že oba identifikovali stěžovatele jako řidiče.
8. Skutečnost, že P. V. byl odsouzen trestním příkazem za řízení vozidla a tento trestní příkaz nabyl právní moci, bez dalšího nevylučuje možnost, že vozidlo řídil stěžovatel. K podání odporu nemuselo dojít z toho důvodu, že se tím P. V. otevřela možnost požádat již v březnu 2015 o upuštění od trestu zákazu řízení a dosáhnout tak vrácení řidičského průkazu. V opačném případě by se jeho trestní řízení táhlo po delší časovou dobu. Ve zbytku argumentace stěžovatel poukazuje na další nepřesnosti či rozpory v závěrech obecných soudů.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatele byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
10. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, jejími přílohami a obsahem spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 1 T 46/2015, načež zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
12. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovými zjištěními obecných soudů, na jejichž základě byl uznán vinným spácháním přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovatel v této souvislosti opakuje své námitky, které bezúspěšně uplatnil v průběhu trestního řízení. Ve shodě s napadeným usnesením dovolacího soudu jim však ani Ústavní soud nemůže přisvědčit. Závěr o tom, že se stěžovatel dopustil křivé výpovědi, byl náležitým a přesvědčivým způsobem odůvodněn. Skutková zjištění obecných soudů obstojí z hlediska zásad spravedlivého procesu, vyjádřených zejména v §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu, přičemž v nich nelze spatřovat extrémní rozpor s provedeným dokazováním ani jakékoli jiné "kvalifikované" pochybení, které by zpochybňovalo napadené usnesení z ústavněprávního hlediska. V podrobnostech lze plně odkázat na relevantní části odůvodnění napadeného usnesení a především pak usnesení krajského soudu a rozsudku okresního soudu, ve vztahu k nimž nepovažuje Ústavní soud za nutné cokoli dodávat. Základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebylo porušeno.
13. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu