ECLI:CZ:US:2018:4.US.3886.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3886/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti A. S., zastoupeného JUDr. Lukášem Slaninou, advokátem, se sídlem V Jámě 699/1, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. října 2017 č. j. 9 To 351/2017-918, a proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 13. června 2017 č. j. 3 T 61/2006-906, za účasti 1. Krajského soudu v Plzni a 2. Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 12. prosince 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se A. S. (dále jen "stěžovatel" nebo "odsouzený") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva plynoucí z článku 36 a článku 38 Listiny základních práv a svobod, jakož i z článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "nalézací soud") ze dne 11. října 2006 sp. zn. 3 T 61/2006 byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění do 31. prosince 2009 (dále jen "tr. zákon"), pokusem trestného činu podvodu dle §8 odst. 1 tr. zákona ve spojení s §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona a trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona. Za uvedené sbíhající se trestné činy mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání čtyř let. Odvolání stěžovatele proti rozsudku nalézacího soudu Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. února 2007 sp. zn. 6 To 622/2006 zamítl.
2) Podáním doručeným nalézacímu soudu dne 6. dubna 2017 stěžovatel opětovně požádal o povolení obnovy řízení ve shora uvedené trestní věci. Návrh na povolení obnovy odůvodnil tím, že z obsahu již dříve předloženého odborného vyjádření plyne, že trasu z Litoměřic do Plzně nemohl svým vozidlem BMW urazit - s ohledem na povětrnostní podmínky, které dne 23. prosince 2005 panovaly -, za kratší dobu.
3) Usnesením ze dne 13. června 2017 č. j. 3 T 61/2006-906 nalézací soud dle §283 písm. d) tr. řádu zamítl návrh odsouzeného na povolení obnovy řízení, neboť neshledal důvody obnovy stanovené v §278 tr. řádu. Nalézací soud předně konstatoval, že odsouzený k podanému návrhu nepředložil žádný nový důkaz (např. písemnou zprávu) o stavu počasí v rozhodný den. Proto se nalézací soud obrátil na Český hydrometeorologický ústav. Ze zpráv o stavu počasí dne 23. prosince 2005 přitom zjistil, že v ten den nebylo počasí i s ohledem na zimní období nijak kalamitní. Protože dané skutkové zjištění nebylo s to samo o sobě nebo ve spojení s jinými důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, nezbylo nalézacímu soudu, než návrh odsouzeného zamítnout.
4) Proti usnesení nalézacího soudu podal obviněný stížnost, kterou Krajský soud v Plzni (dále jen "stížnostní soud") usnesením ze dne 17. října 2017 č. j. 9 To 351/2017-918 zamítl, jako nedůvodnou. Stížnostní soud se přitom plně ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že zpráva o stavu počasí dne 23. prosince 2005 nemůže původní závěr o vině stěžovatele jakkoliv zvrátit.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že v projednávané věci byly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení dle §278 tr. řádu. Dle stěžovatele navíc obecné soudy nezohlednily skutečnost, že jakkoliv nebylo počasí v daný den kalamitní, s ohledem na zimní období nebylo možné trasu z Plzně do Litoměřic urazit ve standardním čase. V tomto směru stěžovatel poukazuje na výpověď odsouzeného P. L., který zmiňoval, že během dané cesty došlo ke dvěma dílčím zastávkám, které délku celé trasy musely prodloužit.
Stěžovatel rovněž poukazuje na údajnou nejistotu nalézacího soudu ohledně prokázaného skutkového stavu, jíž má nasvědčovat formulace, že "za pomoci rychlých vozů (BMW, Superb) je možno překonat v kratším čase delší vzdálenosti", tedy alternativní formulace vozidla, pomocí něhož měl v ten den cestovat po dané trase.
Závěrem stěžovatel obecným soudům vytýká, že připomněly zahlazení jeho trestního odsouzení, což považuje za nemístné, a prokazující, že se prý soudy jeho věcí nechtěly podrobněji zabývat.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatel se domáhá zvrácení závěru obecných soudů, podle něhož v projednávané věci nevyvstaly žádné nové skutečnosti nebo důkazy, které by mohly za podmínek §278 tr. řádu odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.
Obnova řízení ve smyslu §277 a násl. tr. řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění konkrétních nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, že tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným, původním rozhodnutím (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. července 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08).
V řízení o povolení obnovy se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale v intencích ustanovení §278 tr. řádu se výlučně posuzuje otázka, zda by nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohly odůvodnit jiné než pravomocné rozhodnutí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04). Za skutečnosti a důkazy dříve neznámé jsou považovány ty, které nebyly předmětem dokazování nebo zjišťování v původním řízení, které bylo pravomocně skončeno a jehož se návrh na povolení obnovy týká. Oproti tomu nelze považovat za skutečnosti soudu dříve neznámé ty, které nalézací soud v původním řízení nebral v úvahu, neboť je považoval za nepodstatné. Názor nalézacího soudu ohledně relevance takových skutečností a důkazů nemůže být korigován v řízení o povolení obnovy řízení (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 30. července 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08, či ze dne 24. února 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08).
Jak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, směřuje-li ústavní stížnost proti zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, není úkolem ústavního soudnictví hodnotit věcnou správnost původních rozhodnutí v trestním řízení, nýbrž pouze zodpovědět otázku, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10, či ze dne 14. května 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12).
V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy shora uvedené požadavky naplnily. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy obou stupňů náležitě zdůvodnily, proč stěžovatelovo tvrzení o povětrnostních podmínkách v rozhodný den nepovažovaly za skutečnost či důkaz, který by mohl odůvodnit jiné než pravomocné odsuzující rozhodnutí.
Navíc je třeba připomenout, že obdobnou argumentaci stěžovatel uplatnil již ve svém dřívějším návrhu na povolení obnovy řízení, jakož i to, že tehdejší postup obecných soudů na základě ústavní stížnosti stěžovatele Ústavní soud přezkoumal a neshledal v něm žádného pochybení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 20. června 2011 sp. zn. IV. ÚS 1577/11). Současný návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení se lišil toliko v tom, že stěžovatel tvrdil existenci nepříznivých povětrnostních podmínek, které prý dobu potřebnou k ujetí celé trasy zvyšovaly. Jak však nalézací soud zjistil, povětrnostní podmínky nebyly v daný den nijak kalamitní. Ústavní soud pouze dodává, že uvedené skutečnosti (stav počasí) byly známy již v době rozhodování o vině stěžovatele v roce 2006.
Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou dostatečně přesvědčivě, logicky a srozumitelně odůvodněna a jednotlivé relevantní námitky stěžovatele byly dostatečně adekvátně vypořádány. Jestliže obecné soudy dospěly k závěru, že tvrzení stěžovatele nejsou s to přivodit jiný závěr o skutkovém stavu, než jak byl zjištěn v předchozím řízení, nebyl postup dle §284 tr. řádu namístě.
Ve shodě s odvolacím soudem proto Ústavní soud uzavírá, že tvrzení stěžovatele představují pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud toliko doplňuje, že posuzování nalézacím soudem užité formulace v odsuzujícím rozsudku se nachází zcela mimo rámec přezkumné činnosti Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o návrhu na povolení obnovy řízení. Rovněž námitku stran konstatování stížnostního soudu ohledně zahlazení původního odsouzení stěžovatele považuje Ústavní soud za zcela nedůvodnou, neboť dané tvrzení zjevně nezasahuje do některého ze stěžovatelových základních práv a svobod (nelze jej hodnotit ani jako nezákonné).
Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími bylo dotčeno některé z uvedených základních práv stěžovatele, nezbylo mu, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu