ECLI:CZ:US:2018:4.US.3887.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3887/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., astoupeného Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem, se sídlem Divadelní 4, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2017 č. j. 16 Co 379/2016-1026, výroku I. usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 30. září 2016 č. j. 4 P 185/2009-810, výroku I. a II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2017 č. j. 16 Co 380/2016-1015, výroku I. rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 1. listopadu 2016 č. j. 4 P 185/2009-894, výroku IV. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2017 č. j. 16 Co 381/2016-1020, rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 1. listopadu 2016 č. j. 4 P 185/2009-898 (výrok IV. a V.), za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, a L. S., matky nezletilého syna, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti dle §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí ve věci nezletilého syna J. S. V soudním řízení mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), dále i čl. 18, čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Předmětem ústavní stížnost je usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 9. 2016 č. j. 4 P 185/2009-810 (výrok I.), které potvrdil Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 20. 9. 2017 č. j. 16 Co 379/2016-1026, jímž bylo stěžovateli uloženo, aby se po dobu trvání řízení o úpravě styku zdržel styku s nezletilým synem a byl zamítnut návrh na úpravu asistovaného styku.
3. Ústavní stížností stěžovatel také brojí proti výroku I. a II. rozsudku krajského soudu ze dne 20. 9. 2017 č. j. 16 Co 380/2016-1015, kterým bylo rozhodnuto o odvolání rodičů proti výroku I. rozsudku okresního soudu ze dne 1. 11. 2016 č. j. 4 P 185/2009-894 ve věci nové úpravy výživného. Okresní soud výrokem I. snížil výživné na dobu od 11. 3. 2013 do 28. 2. 2014 na částku 500 Kč měsíčně (z předchozí výše 1 200 Kč) a od 1. 3. 2014 do budoucna návrh otce na snížení zamítl. Krajský soud potvrdil výrok I., ale změnil vyživovací povinnost stanovenou otci okresním soudem tak, že výživné stanovené částkou 1 200 Kč se od 1. 9. 2016 zvyšuje na 1 500 Kč splatné k rukám matky do každého 5. dne v měsíci předem. Nedoplatek na zvýšeném výživném ve výši 3 900 Kč uložil otci zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku.
4. Dále ústavní stížnost směřuje proti výroku IV. rozsudku krajského soudu ze dne 20. 9. 2017 č. j. 16 Co 381/2016-1020, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu ze dne 1. 11. 2016 č. j. 4 P 185/2009-898 (výrok IV. a V.) o úpravu styku, změnu péče, uložení informační povinnosti matce, schválení právního jednání a o zbavení matky rodičovské odpovědnosti. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu do výroku IV., jímž zamítl návrh otce na změnu péče a nevyhověl návrhu otce na zbavení matky rodičovské odpovědnosti (výrok V).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti, obdobně jako v četných uplatněných opravných prostředcích, tvrdil, že v řízení o úpravu výchovných poměrů k nezletilému synovi J. S. je mu svévolně a nijak neodůvodněně matkou bráněno ve styku se synem. Poukázal na zásadní pochybení obecných soudů, která měla vliv na výsledek řízení, a to důraz na přání a údajné vyjádření názoru nezletilého. Nesouhlasil se způsobem, jakým bylo soudem zjišťováno přání nezletilého syna (bez jeho přítomnosti) a jak se vyjádřil na OSPOD, a to, že obecné soudy pominuly závěry znaleckého zkoumání PhDr. Ludmily Filipové. Soud jednal v rozporu se zájmy nezletilého, přičemž byla preferována matka na úkor nezletilého a stěžovatele (uvádí dobu, po kterou je mu bráněno ve styku s nezletilým synem). K zásahu do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces stěžovatele došlo odmítnutím důkazních návrhů stěžovatele, které stěžovatel opakovaně navrhoval. Stěžovatel nemohl v soudním řízení dokladovat pozitivní vztahy se synem vlastními nahrávkami. Poukazoval na to, že syn je matkou proti stěžovateli dlouhodobě manipulován a naváděn, což jistě je samo o sobě důvodem pro změnu výchovného prostředí. Při stanovení vyživovací povinnosti pro nezletilého syna považoval za přiměřené výživné 200 až 750 Kč měsíčně, ale stěžovateli bylo stanoveno nepřiměřeně vysoké výživné 1 500 Kč s ohledem na jeho současnou sociální situaci, kdy žije s rodinou v nouzi. Soud nevyhodnotil ostatní, pro věc rozhodující skutečnosti, které za řízení vyšly najevo, a svévolně rozhodl, což stěžovatel považuje v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (nález Ústavního soud ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13). Dále tvrdil, že jednání před krajským soudem bylo nedůstojné, neboť si soud nevyčlenil dostatečný časový prostor a byla porušována procesní práva stěžovatele, jednání vykazovalo znaky svévole (byl často přerušován, nepřesný protokol o jednání, soud se nevypořádal s námitkou podjatosti předsedkyně senátu atd.).
6. Stěžovatel brojil proti předběžnému opatření a uvedl, že se mělo jednat jen o opatření dočasného charakteru, ale tím, že je účinné více než jeden rok, prohlubuje současné odcizení nezletilého k otci a porušuje právo dítěte na oba rodiče. Dále se domnívá, že napadené rozhodnutí již nemůže být napraveno v návaznosti na konečné rozhodnutí o výsledku sporu, neboť předběžné opatření o zdržení se styku s nezletilým, které znemožňuje výchovu jednoho z rodičů po tuto dobu řízení, pak ve svém důsledku vede k tomu, že samo o sobě vytváří předpoklady pro stanovení tohoto typu výchovy v konečném rozhodnutí. Nezletilé dítě, svěřené po dobu řízení do výchovy jednoho z rodičů, zpravidla získá podstatně hlubší vztah k tomuto rodiči, k jeho bydlišti, atd. Proti rozhodnutím obecných soudů v záhlaví uvedeném rozsahu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace, kdy stěžovatel namítl, že je to v zájmu nezletilého syna.
7. V opatrovnické věci nezletilého J. dle připojeného spisu okresního soudu sp. zn. 4 P 185/2009 vyplynulo, že probíhala celá řada soudních řízení. Jednalo se o svěření nezletilého do péče matky, otci bylo stanoveno výživné, otec podal návrh na snížení výživného, že mu přibyla další vyživovací povinnost a po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody se mu nedařilo najít zaměstnání (trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí). Dále probíhalo řízení o zvýšení výživného k návrhu matky, k návrhu otce o stanovení informační povinnosti matce, o schválení právního jednání či udělení souhlasu za nezletilého pro podání žaloby na ochranu osobnosti proti K. P., změně péče a o zbavení matky rodičovské odpovědnosti, návrhy na výkony rozhodnutí, návrhy na vydání předběžných opatření a o uplatněných opravných prostředcích.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby účastníkem řízení před soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoli "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilému dítěti, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů ve vztahu k nezletilému dítěti, atp.
11. Úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilému dítěti, je tak především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363); či nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky, obsažené v ústavní stížnosti, předkládal opakovaně v obdobném znění již v řízeních před obecnými soudy a ústavní stížnost tak fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétních rozhodnutí obecných soudů, s jejichž právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
13. Při každém rozhodování o nezletilých dětech musí být dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte předním hlediskem, a to jakékoli činnosti týkající se dětí. Je pak nutné zkoumat poměry na straně rodičů i poměry na straně nezletilých, neurčovat výživné pouze mechanicky, jako jediné kritérium pojmout shodnou životní úroveň s rodiči. Je nutno k řešení konkrétních věcí přistupovat individuálně, kdy je třeba životní úroveň vymezit jako určitý stupeň uspokojování životních, tj. hmotných i duchovních potřeb subjektu v úzkém vztahu k dalším faktorům, jak zmiňuje i nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 (N 217/79 SbNU 489).
14. Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s ústavní stížností proti vydání předběžného opatření, kterým okresní soud zamítl návrh stěžovatele, aby byl upraven asistovaný styk se synem a krajský soud toto rozhodnutí potvrdil a stěžovateli bylo uloženo zdržet se styku se synem s odůvodněním, že je to důležité pro psychický a fyzický zdravotní stav nezletilého syna.
15. Ústavní soud ve vztahu k této věci i nyní připomíná, že rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření je, s ohledem na povahu tohoto procesního institutu, především věcí obecných soudů. (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
16. Ústavní soud zdůrazňuje, že v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti poskytuje ochranu ústavně zaručeným právům zpravidla jen tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z tohoto důvodu je třeba vycházet z toho, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná. Jakkoli nelze vyloučit výjimky z uvedeného pravidla, tj. že lze napadnout i pravomocné rozhodnutí (způsobilé porušit základní práva jednotlivce), které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo [srov. např. nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59)], je nutno reflektovat, že práva a povinnosti jsou tímto typem rozhodnutí upravena pouze dočasně a tato jejich úprava může být navíc v průběhu řízení k návrhu zrušena. Stejně tak může být rozhodnuto jinak i konečným rozhodnutím. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn do těchto typů rozhodnutí zasahovat.
17. V rámci přezkumu rozhodnutí o předběžném opatření se tak Ústavní soud zaměřuje jen na ústavnost tohoto rozhodnutí, nikoli na posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, tj. jeho důvodnost, neboť ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Předběžná opatření zpravidla ani nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno (viz též usnesení ze dne 19. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 1051/15). Z uvedeného vyplývá, že podstatou přezkumu rozhodnutí prozatímní povahy (tedy i předběžného opatření) může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek.
18. Ústavní soud se tedy ve vztahu k napadeným rozhodnutím obecných soudů zaměřil na to, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, resp. rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), byla vydána příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebyla projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)].
19. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů vyhovují vytyčenému testu ústavnosti - měla zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a nevykazují známky svévole. Námitky stěžovatele, jimiž vyjadřuje nesouhlas s postupem soudů a hodnocením konkrétních skutkových okolností, představují polemiku s důvody, kterými obecné soudy svá rozhodnutí podepřely. Takové námitky, jak bylo shora uvedeno, však nemohou být pro posouzení této věci Ústavním soudem relevantní. Nutno dodat, že rozhodnutí Ústavního soudu, na něž stěžovatel poukázal na podporu své argumentace, ve věci stěžovatele nejsou případné.
20. Ústavní soud uvádí, že nelze pominout, že po dobu trvání předběžného opatření došlo k vyhotovení znaleckého posudku. Ústavní soud je toho názoru, že bez zadání znaleckého posudku by okresní soud nemohl vydat rozhodnutí ve věci samé o celkové úpravě poměrů v péči o nezletilého (např. v usnesení ze dne 14. 10. 2010 sp. zn. III. ÚS 2723/10). Nelze vytýkat okresnímu soudu postup v tom, že rozhodl usnesením ze dne 19. 12. 2017 č. j.4 P 185/2009-1233 ve věci o úpravu styku a o zbavení otce rodičovské odpovědnosti o vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - psychiatrie - klinická psychologie. Okresní soud pokládal za potřebné, aby byl dostatečně zjištěn aktuální psychický stav stěžovatele a matky L. S. i ostatní skutkové okolnosti podstatné pro vydání rozhodnutí. Určené znalkyni Mgr. Noře Brátkové bylo uloženo zpracovat znalecký posudek do 15. 4. 2018, jak vyplynulo z obsahu spisu, byl termín dodržen. Okresní soud i krajský soud, dle přesvědčení Ústavního soudu, zvážily před vydáním rozhodnutí všechny provedené důkazy a věc důkladně posoudily, včetně návrhu opatrovníka a doporučení lékařů, dle kterého by nezletilý měl být v režimovém opatření - prevence infekčních onemocnění bez fyzické a psychické zátěže, protože trpí chronickým onemocněním ledvin. Jak vyplynulo z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zcela zřejmé, že není možná dohoda rodičů, při zabezpečení péče o nezletilého J. v nejširším slova smyslu.
21. Ústavní soud dospěl k závěru v posuzovaných dalších rozhodnutích napadených stěžovatelem v ústavní stížnosti, že všechna rozhodnutí krajského soudu ve věci nezletilého dítěte jsou řádně odůvodněna a z nich vyplynula následující hlediska, která vzal krajský soud v úvahu.
22. Krajský soud dospěl k závěru ve věci výživného (16 Co 380/2016-1015), že ve výroku I. je nutno rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdit. Pokud jde o výrok II., krajský soud zvýšil výživné na částku 1 500 Kč měsíčně od 1. 9. 2016 a uvedl, že otec je schopen plnit stanovenou vyživovací povinnost k nezletilému synovi (nyní pouze ke dvěma nezletilým), pakliže využije možností nabízených zaměstnání v rámci nejenom místa bydliště a jeho blízkého okolí, ale i celé České republiky. Pokud se otec dožadoval zrušení vyživovací povinnosti za delší dobu, popřípadě jejího snížení po dobu výkonu trestu a následně, nutno odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu [např. nález ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1181/07 (N 32/48 SbNU 415)], ve kterém se uvádí, že nemůže jít k tíži nezletilého dítěte, pakliže se otec zbaví úmyslným jednáním možnosti pracovat. Krajský soud přezkoumával výroky o několika návrzích otce, vyšel rovněž ze zprávy opatrovníka, přičemž zdůraznil vážný zdravotní stav nezletilého a v podstatě ponechal rozhodnutí na soudu. Krajský soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že výroky IV. a V. je třeba dle §218 o. s. ř. jako věcně zcela správné potvrdit, neboť matka o nezletilého řádně pečuje, dítě nezanedbává, podřídila mu svůj život a důvody pro její zbavení rodičovské odpovědnosti a změnu péče dány nejsou.
23. Ústavní soud nepovažuje námitku stěžovatele, že se krajský soud nevypořádal s námitkou podjatosti předsedkyně senátu JUDr. Pospíšilové i přítomných soudců senátu 16 Co Krajského soudu v Brně za důvodnou. Pokud krajský soud řádně odůvodnil, proč neprovedl důkazy navrhované stěžovatelem a členové senátu se necítili podjatí ve vztahu ke stěžovateli a k projednávané věci, nelze považovat postup soudu, který dále jednal a také rozhodl, za nesprávný (aniž by spis předkládal nadřízenému soudu k rozhodnutí). V postupu krajského soudu nelze spatřovat porušení práv stěžovatele a v podrobnostech lze dále odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. 8 rozsudku krajského soudu č. j. 16 Co 381/2016-1020).
24. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného, pouze toliko ve formě obiter dicta, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilým dítětem nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dítěte, zdravotní stav, nestejně hluboký citový vztah k rodičům apod.).
25. Za daných okolností Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému zásahu do práv stěžovatele zaručených Listinou a Úmluvou o právech dítěte, proto mu nezbylo, než aby ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu