ECLI:CZ:US:2018:4.US.3911.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3911/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti obchodní společnosti Chaos, s. r. o., se sídlem v Čadci, Hurbanova 208/62, Slovenská republika, zastoupené JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Tovární 1130, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, č. j. 29 Cdo 3418/2015-1068, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Mgr. Petra Stejskala, LL.M., správce konkurzní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s. jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka jako právní nástupkyně společnosti Randa s. r. o. (dále jen "původní žalobkyně") se v řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 18 C 30/2010 domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 5 milionů Kč s příslušenstvím (ušlý zisk z porušení povinností vedlejšího účastníka jako správce konkurzní podstaty - nevyloučení a nepředání strojů). Okresní soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 7. 1. 2014, č. j. 18 C 30/2010-936, neboť vytýkané porušení povinností ze strany vedlejšího účastníka neshledal. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. 1. 2015, č. j. 21 Co 325/2014-997, potvrdil rozsudek nalézacího soudu a uložil stěžovatelce povinnosti k náhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi. Odvolací soud uvedl, že se sice správce konkurzní podstaty v dohodě o narovnání zavázal k vyloučení a předání strojů stěžovatelce, to se však týkalo jen strojů, které měl správce v držení. Předmětné stroje byly vyloučeny z konkurzní podstaty a byly v držení jejich nájemce, proto je nemohl vedlejší účastník vydat, dispoziční oprávnění svědčila ode dne 19. 12. 2007 původní žalobkyni.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 9. 2017, č. j. 29 Cdo 3418/2015-1068, odmítl stěžovatelčino dovolání a uložil jí povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. Dovolací soud uvedl, že posuzovaná problematika byla již řešena v judikatuře Nejvyššího soudu - nastanou-li účinky vyloučení ze soupisu konkurzní podstaty úpadce ohledně majetku, který má v nájmu třetí subjekt, vstupuje osoba, v jejíž prospěch vyloučení působí, do práv pronajímatele namísto správce konkurzní podstaty. Dále Nejvyšší soud uvedl, že zjevně nedochází k předání majetku, který má v držení nájemce i po jeho vyloučení z konkurzní podstaty.
Proti výroku I. (odmítnutí dovolání) usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 14. 12. 2017 a navrhuje jeho zrušení. Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zásah spatřuje zejména v tom, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení poukázal na judikaturu, která řešila jinou situaci, a nijak se nezabýval zásadní právní otázkou, že se k předání strojů vedlejší účastník smluvně zavázal v dohodě o narovnání. Další stěžovatelčiny námitky směřují proti tomu, že Nejvyšší soud pominul usnesení konkursního soudu, kterým byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost předmětné stroje předat stěžovatelce, polovina strojů zmizela a stěžovatelka nebyla k odvolacímu řízení řádně předvolána a poučena. V doplnění stížnosti ze dne 2. 3. 2018 stěžovatel předložil protokol z jednání u Okresního soudu ve Svitavách, ve kterém je zachycen výslech vedlejšího účastníka o tom, že předmětné stroje v roce 2009 nebyly stále vyloučeny z konkurzní podstaty.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti; žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil ústavně konformním způsobem, řádně a logicky se vypořádal s otázkou zásadního právního významu - zda má správce konkurzní podstaty, který vyloučil věci z podstaty úpadce, povinnost je předat osobě, v jejíž prospěch je vyloučil, a to za situace, kdy se k jejich předání výslovně zavázal v písemné dohodě. Dovolací soud adekvátně odkázal na ustálenou rozhodovací praxi k řešené právní otázce. Je pravdou, že Nejvyšším soudem odkazovaná rozhodnutí řešila skutkově relativně odlišné situace, avšak jejich jasné a logické závěry představují ustálenou rozhodovací praxi, která se bez dalšího aplikovala i na nyní posuzovanou věc. Jasný závěr o přechodu dispozičního oprávnění ze správce konkurzní podstaty na osobu, v jejíž prospěch byly věci vyloučeny z majetkové podstaty, se uplatní i zde, přičemž písemný závazek správce konkurzní podstaty k předání vyloučených věcí nemůže na daných závěrech nic změnit. Je pravdou, že Nejvyšší soud mohl explicitněji uvést, že uvedené závěry platí i na stěžovatelkou předestřenou situaci, to však bez dalšího neznamená ústavněprávní deficit napadeného usnesení.
Stěžovatelka ústavní stížností napadla pouze odmítavé usnesení Nejvyššího soudu, které je formálně ústavně konformní. Stěžovatelčina převážná argumentace má základ v řízení před nalézacím a odvolacím soudem, jejichž rozhodnutí však nenapadla, a proto Ústavnímu soudu nepříslušelo přezkoumávat zjištěný skutkový stav a právní závěry soudů nižších stupňů, nýbrž jen posoudil ústavnost odmítnutí stěžovatelčina dovolání.
Postupem Nejvyššího soudu nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu