ECLI:CZ:US:2018:4.US.3915.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3915/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem Valdštejnovo náměstí 76, Jičín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2017 č. j. 58 Co 408/2017-19, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 7. 2017 č. j. 7 C 30/2017-46 a návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, přístup k soudu, soudní ochranu, výkon spravedlnosti, rovné zacházení a porušení všeobecného zákazu diskriminace a práva na legitimní očekávání výkonu soudní moci v souladu se zásadou legality, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Dále navrhuje, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení podle §62 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z obsahu napadeného rozhodnutí městského soudu a ústavní stížnosti se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků v řízení o žalobě na ochranu osobnosti, neboť dospěl k závěru, že se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, přičemž ani nebyly dostatečně prokázány majetkové a výdělkové poměry stěžovatele a nebyl tak naplněn předpoklad daný §138 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud se ztotožnil se závěry Obvodního soudu pro Prahu 8.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že ve věci rozhodovaly soudkyně, které byly určeny v rozporu s rozvrhem práce. Členky senátu 58 C totiž v nyní projednávané věci rozhodovaly ve specializovaném řízení o žalobě na ochranu osobnosti v jiném složení, než při rozhodování dne 24. 5. 2017 o jiném odvolání stěžovatele. Dále namítá, že soudy se dostatečně neseznámily s jeho majetkovými poměry a možností získat práci a žalobu nesprávně vyhodnotily tak, že jde o bezúspěšné uplatňování práva. Stěžovatel je přitom neoprávněně veden v Registru povinného ručení jako viník nehody, čímž dochází k porušení jeho práva na ochranu cti, důstojnosti, vážnosti a dobrého jména ve společnosti, což má za následek vznik nemajetkové újmy stěžovatele. Soudům vytýká přílišný formalismus při výkladu podmínek pro osvobození od soudních poplatků a jejich rozhodnutí považuje za svévolná. Poukazuje na to, že Nejvyšší správní soud jej za stejných okolností v plném rozsahu osvobodil od soudních poplatků a ustanovil mu advokáta jako zástupce pro řízení o kasačních stížnostech.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Pokud jde o judikaturu vztahující se k rozhodnutím o osvobození od soudních poplatků a ustanovování zástupců z řad advokátů, Ústavní soud odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 2603/17 ze dne 5. 12. 2017, v němž opakovaně vyjádřil, že samotné spory o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce nedosahují intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, přestože se jejich výsledek může dotknout některého z účastníků řízení. Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů. Proto zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany. Ústavní soud k věcnému posouzení ústavní stížnosti týkající se osvobozování od soudních poplatků a ustanovení zástupců přistupuje jen výjimečné, pokud jde o svévolnou aplikaci podústavního práva, která by spočívala buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo by obsahovala odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (nález sp. zn. IV. ÚS 121/11).
O takový případ však v projednávané věci nejde. Ústavnímu soudu proto nepřísluší podrobit napadená rozhodnutí dalšímu běžnému "instančnímu" přezkumu, nahrazovat úvahy civilních soudů úvahami vlastními či přehodnocovat jejich závěry, a to i kdyby se s jejich závěry v rovině podústavního práva neztotožňoval.
Ústavní soud z rozvrhu práce Městského soudu v Praze platného ke dni podání odvolání stěžovatele ověřil, že ve věci rozhodovaly zákonné soudkyně, které k tomu byly určeny. Předsedkyně senátu přitom byla v souladu s tímto rozvrhem zastoupena určenou soudkyní.
Ústavní soud dále zjistil, že se soudy tvrzeními a námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že se dostatečně zabývaly otázkou bezúspěšného uplatňování práva, jak pokud jde o samotnou formu tvrzeného zásahu, tak pokud jde o jeho způsobilost vyvolat újmu v rozsahu odůvodňujícím peněžitou satisfakci. V této souvislosti mj. zohlednily, že žalovaní nevedou žádný "Registr povinného ručení", ve kterém by evidovaly nepravdivé informace o stěžovateli jako viníku škodné události. Žalovaná Allianz pojišťovna, a.s. vede příslušné evidence ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, není však původcem evidovaných údajů, a není proto ani oprávněna je jakkoli měnit. Žalovaná Česká kancelář pojistitelů údaje o dopravní nehodě čerpá z policejního zápisu.
Soudy se rovněž dostatečně zabývaly majetkovými a výdělkovými poměry stěžovatele i jeho možností si disponibilní peněžní prostředky pro úhradu soudního poplatku ve výši 2 000 Kč opatřit. I v tomto směru své závěry patřičně odůvodnily. Odvolací soud poukázal na to, že i když byl stěžovatel v jiném řízení od soudních poplatků osvobozen, tato okolnost nezbavuje soud v nynějším řízení povinnosti zkoumat jeho aktuální majetkové poměry a vyvodit z nich odpovídající závěry ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti totiž zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se stěžovatel domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým závěrům, podle nichž nebyly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků vyžadované §138 odst. 1 o. s. ř., však nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Skutečnost, že svá rozhodnutí soudy opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Jak bylo předesláno, přezkoumání konkrétních závěrů civilních soudů o důvodnosti uplatněného nároku, ke kterým soudy dospěly ze skutkových tvrzení předložených stěžovatelem, Ústavnímu soudu nepřísluší (srov. rozhodnutí Ústavního soudu v obdobných věcech stěžovatele např. sp. zn. II. ÚS 3922/17, III. ÚS 3924/17, IV. ÚS 3926/17).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nejsou splněny předpoklady pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu