ECLI:CZ:US:2018:4.US.3926.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3926/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo nám. 76, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, č. j. 58 Co 402/2017-31, a Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 8. 2017, č. j. 28 C 124/2017-18, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl napadeným usnesením žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř. s odůvodněním, že stěžovatel neprokázal své majetkové poměry. Nalézací soud doručil stěžovateli prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech a uložil mu, aby je vyplněné zaslal zpět soudu ve lhůtě 30 dnů. Stěžovatel však na výzvu nereagoval; proto také byla žádost zamítnuta.
Městský soud v Praze rozhodnutí potvrdil; dospěl k závěru, že stěžovateli sice nebyla výzva (prohlášení) účinně doručena na adresu, kterou pro doručování v žádosti uvedl, přesto nebyly splněny předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, neboť stěžovatel uplatňoval své právo zřejmě bezúspěšně ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř. Objektivně tak nebyl splněn předpoklad pro přiznání osvobození od soudních poplatků, který nebylo možné zhojit ani řádným doručením prohlášení. Stěžovatel se totiž v řízení o ochranu osobnosti žalobou domáhal po vedlejší účastnici přiznání zadostiučinění ve výši 5 000 000 Kč, které požadoval za údajně neoprávněné zveřejnění článku s názvem: "Syn žaluje nemocnici, že mu neoznámila smrt otce. Ten ho chtěl vydědit." Žalovaná částka neodpovídala skutkovým tvrzením, o které stěžovatel uplatněné právo opřel.
Proti napadeným usnesením se stěžovatel brání ústavní stížností, navrhuje jejich zrušení a namítá porušení ústavních práv - zejména na spravedlivý proces a přístup k soudu podle článku 36 odst. 1 ve spojení s právem na zákonného soudce podle článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Stěžovatel spatřuje porušení uvedených ústavních práv v tom, že ve věci rozhodovaly soudkyně, které byly určeny v rozporu s rozvrhem práce; dále namítá, že odvolací soud rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil jako věcně správné, ale na základě jiného právního posouzení věci, k němuž se stěžovatel nemohl vyjádřit. Usnesení odvolacího soudu bylo proto pro stěžovatele překvapivé. Závěr odvolacího soudu rovněž považuje stěžovatel za nedostatečně odůvodněný a rozhodnutí za nepřezkoumatelné; konečně vyčítá odvolacímu soudu přílišný formalismus při výkladu podmínek pro osvobození od soudních poplatků a jeho rozhodnutí považuje za svévolné.
Stěžovatel dále navrhl Ústavnímu soudu, aby odložil vykonatelnost napadených usnesení podle §79 zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a požádal o přiznání náhrady nákladů řízení podle §62 odst. 4 téhož zákona.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem. Stížnost rovněž není nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - je však zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti podle čl. 83 Ústavy, nezabývá se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, neznamená-li zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, postupují-li v souladu s principy hlavy páté Listiny.
Ve věci rozhodovaly v odvolacím řízení zákonné soudkyně, které byly k datu rozhodování k tomu určeny, jak Ústavní soud zjistil z rozvrhu práce a vyjádření místopředsedkyně soudu (v senátu byla jen předsedkyně JUDr. Veronika Křesťanová řádně zastoupena, neboť čerpala indispoziční volno).
Zbývající námitky nejsou důvodné a napadená rozhodnutí uvedenými vadami netrpí. Stěžovatel v řízení uplatňoval své právo na ochranu osobnosti zřejmě bezúspěšně, neboť požadoval zadostiučinění v bezprecedentní výši 5 000 000 Kč za to, že vedlejší účastnice zveřejnila článek na internetu, s jehož nadpisem a obsahem stěžovatel nesouhlasil, a nebyly naplněny předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř. (srovnej usnesení ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 588/2000). Ústavní soud zohlednil, že účelem rozhodování o osvobození od soudních poplatků je posouzení poměrů účastníka, jakož i možné svévole nebo zřejmé bezúspěšnosti při uplatňování nebo bránění práva (viz nález ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 121/11).
Napadená usnesení nejsou svévolná a nedostatečně odůvodněná, jasně z nich vyplývá, na základě jakých zjištění soud učinil své právní závěry, které srozumitelným a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Řízení proběhlo ústavně souladným způsobem a ústavní práva stěžovatele zjevně nebyla v řízení před obecnými soudy porušena.
Ústavní soud dále dospěl k závěru, že nebyly splněny předpoklady pro přiznání odkladu vykonatelnosti napadených usnesení podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; proto návrh odmítl, a to i s ohledem na skutečnost, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nejsou splněny předpoklady pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou stěžovateli, nese stěžovatel zásadně sám ve smyslu §62 odst. 3 téhož zákona.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu stejně jako návrh na odklad vykonatelnosti (§79 odst. 2 téhož zákona) s ní spojený.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu