ECLI:CZ:US:2018:4.US.3942.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3942/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti J. K., t. č. ve výkonu ochranného léčení v Psychiatrické nemocnici Dobřany, zastoupeného Mgr. Jiřím Pražákem, advokátem se sídlem Rokycany, Havlíčkova 218, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 10. 2017 č. j. 7 To 310/2017-250 a usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 24. 8. 2017 č. j. 1 T 7/2000-237, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu Plzeň-jih, kterým byla zamítnuta jeho žádost o přeměnu ochranného ústavního léčení sexuologického, jež mu bylo uloženo rozsudkem téhož okresního soudu ze dne 9. 3. 2000 sp. zn. 1 T 7/2000, na formu ambulantní. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu Plzeň-jih.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel především vychází ze skutečnosti, že byl (opakovaně) odsouzen pro méně závažný delikt, a to pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, jenž byl spáchán se sexuálním podtextem. Dovozuje z toho, že míru nebezpečnosti jeho osoby pro společnost lze hodnotit jako nízkou, a zdůrazňuje, že pachatel, který se dopustil takové trestné činnosti v důsledku duševní poruchy, nemůže mít z hlediska omezení osobní svobody horší postavení než pachatel duševně zdravý. Poukazuje na to, že intenzita zásahu do jeho základních práv je zvyšována zejména celkovou délkou omezení jeho osobní svobody, která v souhrnu trvá již přes pět let a osm měsíců. Stěžovatel rovněž namítá, že se trestní soudy v napadených rozhodnutích nevypořádaly s jeho argumentací.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud musí stejně jako v mnoha předchozích případech nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě trestních soudů a není proto zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů přísluší trestním soudům. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry trestních soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.
V takto vymezeném rámci Ústavní soud v posuzované věci žádné pochybení neshledal.
Základní námitka stěžovatele vychází z toho, že se dopustil pouze méně závažného deliktu, ve vztahu ke kterému je doba omezení jeho osobní svobody ve formě ústavního léčení nepřiměřená. Ústavní však připomíná, že celkovou dobu trvání ústavního ochranného léčení je třeba vnímat v kontextu dalších podstatných okolností celého případu.
Stěžovateli bylo ochranné ústavní léčení uloženo již v roce 2000, a to za trestný čin výtržnictví, kterého se dopustil tím, že se na veřejnosti obnažil a masturboval v přítomnosti dvou nezletilých dětí. Znalci přitom dospěli k závěru, že stěžovatel trpí sexuální deviací ve formě exhibicionismu s heterosexuálně pedofilními rysy a masochistickou komponentou. Toto ústavní ochranné léčení bylo po asi třech letech přeměněno na ochranné léčení ambulantní, které bylo v roce 2015 znovu přeměněno na ústavní formu, neboť se stěžovatel dopustil dalšího trestného činu výtržnictví se sexuálním podtextem.
Je tedy zřejmé, že se stěžovatel v průběhu výkonu ochranného léčení v ambulantní formě dopustil trestného činu, jemuž měla probíhající ambulantní léčba zabránit. Již tato skutečnost zakládá potřebu mimořádně pozorně zvažovat, zda by se po změně ústavního ochranného léčení na ambulantní formu podobná situace neopakovala, tedy zda by nedošlo k opakování trestné činnosti vycházející z přetrvávající sexuální deviace stěžovatele.
Se stěžovatelem lze jistě souhlasit, že ústavní ochranné léčení představuje svou povahou výjimečný institut, v jehož rámci dochází k omezování osobní svobody, takže může být nařízeno, resp. může přetrvávat jen pokud neexistuje jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, kvůli které je zvažováno jeho nařízení či další trvání (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3654/10). Naopak je třeba jednoznačně odmítnout jeho názor, že při změně ochranného léčení na ambulantní formu hrozí pouze spáchání méně závažného deliktu, takže tato hrozba nemůže být považována za legitimní důvod pro odmítnutí návrhu na změnu formy výkonu ochranného léčení. Stěžovatel totiž fakticky požaduje, aby soudy přistoupily ke změně formy ochranného léčení navzdory vysoké pravděpodobnosti, že v důsledku tohoto rozhodnutí dojde ke spáchání trestného činu (byť třeba méně závažného); takový požadavek je naprosto neakceptovatelný.
Ztotožnit se nelze ani s přesvědčením stěžovatele, že pachatel, který se dopustil určité trestné činnosti, nemůže mít z hlediska omezení osobní svobody horší postavení než pachatel duševně zdravý. Tresty a ochranná opatření představují dva různé druhy trestněprávních sankcí, které jsou charakteristické i rozdílným účelem. Ochranná opatření (včetně ochranného léčení) jsou ukládána a vykonávána z čistě preventivního hlediska, ve snaze ochránit společnost před deliktním chováním osob, jejichž nebezpečnost je z určitého důvodu výrazně zvýšena, přičemž takovým důvodem může být i existence duševní poruchy. Právě z toho důvodu ochranné léčení trvá, dokud to vyžaduje jeho účel, samozřejmě za podmínky periodického zkoumání potřeby jeho dalšího trvání (srov. §99 odst. 6 trestního zákoníku) a doba jeho trvání není a nemůže být závislá na maximální výměře trestu odnětí svobody, který lze uložit za stejný delikt, na jehož základě bylo uloženo ochranné léčení.
Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že při rozhodování o formě ochranného léčení je třeba zvažovat předně prostředky, které jsou nezbytné k léčbě dané osoby (srov. již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3654/10), a dále též míru, v jaké je dáno nebezpečí recidivy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3675/16). Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že trestní soudy své zamítnutí návrhu na změnu ochranného ústavního léčení na ochranné léčení ambulantní založily právě na uvedených kritériích.
Okresní soud Plzeň-jih totiž na základě znaleckého posudku a výslechu ošetřujících lékařek vzal za prokázané, že stěžovatel trpí těžkou poruchou osobnosti, při své dosavadní léčbě nespolupracoval, nechce dodržovat stanovená pravidla a svou poruchu bagatelizuje, přičemž se mj. vzhledem k jeho intelektu nedá očekávat změna k lepšímu. Soud rovněž přihlédl k již zmíněné skutečnosti, totiž že se stěžovatel posledního deliktu, tj. přečinu výtržnictví, dopustil v průběhu ambulantního ochranného léčení (srov. č. l. 2-4 usnesení Okresního soudu Plzeň-jih). Tuto argumentaci dále doplnil Krajský soud v Plzni (č. l. 3-4), jenž konstatoval, že v průběhu dosavadní léčby stěžovatele nedošlo k žádnému zlepšení, tudíž jej lze i nadále považovat za společensky nebezpečného.
Ústavní soud považuje úvahy a závěry trestních soudů za zcela legitimní, logicky navazující na provedené dokazování a řádně odůvodněné. Trestní soudy se i v dostatečné míře vypořádaly s argumentací stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu