ECLI:CZ:US:2018:4.US.395.18.1
sp. zn. IV. ÚS 395/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele V. U. N., zastoupeného Mgr. Lukášem Smutným, advokátem, sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2017 č. j. 11 To 104/2017-3437 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. června 2017 č. j. 8 T 131/2000-3399, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo být dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na veřejné projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným usnesením zamítl v neveřejném zasedání stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení ve věci sp. zn. 8 T 131/2000. V ní byl stěžovatel odsouzen za rozsáhlou drogovou kriminalitu k trestu odnětí svobody v trvání 14 let a 6 měsíců. Stěžovatel tento (opakovaný) návrh odůvodnil listinami popisujícími pohyb zásilky kávy, v níž byly posléze nalezeny drogy. Z těchto listin mělo plynout, že s kontejnerem s uvedenými zásilkami bylo v České republice manipulováno. Na uvedené skutečnosti však stěžovatel dle krajského soudu poukazoval již v minulosti, a tyto nebyly provedenými důkazy potvrzeny. Stěžovatel tak ani v současné situaci nepředložil dle krajského soudu nic relevantního, co by mohlo původní rozhodnutí zvrátit. Naopak stěžovatelova opakovaná tvrzení o špatné práci policie byla vyvrácena obsahem původního spisu.
3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozhodnutím zamítl. V jeho odůvodnění se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že obdobné argumenty již stěžovatel uplatnil v minulosti. Nově předložené listiny, týkající se přepravy zboží, nemohou dle vrchního soudu znamenat žádný skutkový posun ve prospěch stěžovatele. Veškeré vyslovené pochybnosti (ohledně práce státních orgánů a přepravy zboží) byly již vyřešeny v původním řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud nesplnil svoji povinnost zjistit řádně skutkový stav, když si, v rozporu se stěžovatelovým návrhem, nevyžádal exportní listy a jejich dodatky, které mapovaly zásilku kávy, v níž měly být později nalezeny drogy, a které mají cizozemské orgány ve své dispozici (avšak nevydají je stěžovateli). Tento postup soudy zcela nepřípustně odůvodnily tím, že stěžovatel podal již opakovaný návrh na povolení obnovy řízení. Soudy dále neměly právo stěžovatele zatěžovat překladem dodaných listin, když si jej měly z moci úřední opatřit samy. Osoba dožadující se obnovy řízení nemusí důkazy soudu předkládat, nýbrž je postačí označit a nadále platí vyšetřovací zásady soudu. Krajský soud navíc v rozporu se zákonem nenařídil v této věci veřejné zasedání. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by nenavrhoval žádné nové důkazy, které by mohly mít vliv na posouzení věci. Byl odsouzen za pašování kokainu v zásilce kávy a navrhované důkazy mohou dle stěžovatele doložit, že se drogy do zásilky dostaly až v České republice, bez stěžovatelova přičinění. Tomu ostatně nasvědčovaly i některé důkazy z předchozího řízení. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Stěžovatel nyní napadá řízení, které je v zásadě totožné s řízením, jehož ústavnost již Ústavní soud posuzoval a rozhodl o něm odmítavým usnesením ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 133/15 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). I v nynějším řízení stěžovatel předestírá Ústavnímu soudu prakticky totožné argumenty. Proto lze na závěry z předchozího řízení plně odkázat i v této věci.
8. Rovněž v nynějším řízení obecně soudy shledaly, že stěžovatel toliko opakuje již dříve uplatněné námitky a otevírá již uzavřené otázky bez relevance pro povolení obnovy řízení. Trestní soudy tedy nemohou bez dalšího nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. Takové pojetí zásady in dubio pro reo neplatí ani v původním trestním řízení, tím spíše nemůže platit při řešení zcela mimořádného opravného prostředku. Obecné soudy tak dle Ústavního soudu logicky vysvětlily, z jakého důvodu nelze stěžovatelovy návrhy považovat reálně za nové skutečnosti. Vrchní soud navíc uvedl, z jakého důvodu by pak ani označení takových skutečností za nové nemohlo vést k jinému rozhodnutí (srov. str. 3 napadeného usnesení).
9. Úkolem Ústavního soudu není takový závěr přezkoumávat. V posuzované věci nejde o odepření spravedlnosti každému, kdo podává opakovaný návrh na povolení obnovy řízení, jak se uvedené závěry snaží prezentovat stěžovatel, nýbrž oproti jeho očekávání jde o konkrétní odmítnutí v zásadě totožných opakovaných návrhů. Ze stejných důvodů jako ve výše citovaném usnesení je pak třeba odmítnout i námitku nekonání veřejného zasedání. Jestliže obecné soudy neshledaly, že vznesená argumentace nepřináší nové skutečnosti, není dán důvod pro konání veřejného zasedání a nelze v tom spatřovat porušení ústavních kautel práva na soudní ochranu.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu