ECLI:CZ:US:2018:4.US.396.18.1
sp. zn. IV. ÚS 396/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Vlastimila Pavelky, zastoupeného Mgr. Janem Šarmanem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, č. j. 30 Cdo 2332/2017-141, rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2017, č. j. 71 Co 385/2016-109, a Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. 3. 2016, č. j. 12 C 67/2015-61, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále jako účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení Miroslava Kisse, Aleny Kissové a Šárky Kissové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále určil rozsudkem ze dne 7. 3. 2016, č. j. 12 C 67/2015-61, že podílovými spoluvlastníky sporných nemovitostí jsou vedlejší účastníci (žalobci); dospěl k závěru, že stěžovatel materiálně neuzavřel s vedlejšími účastníky kupní smlouvu, ale smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem (§39 a 553 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku). Úmyslem stran bylo zajistit stěžovatelovu pohledávku za vedlejšími účastníky. Smlouva však podle nalézacího soudu postrádala zákonné požadavky a byla absolutně neplatná; určil proto, že jejími vlastníky jsou vedlejší účastníci.
Krajský soud v Ostravě rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil rozsudkem ze dne 11. 1. 2017, č. j. 71 Co 385/2016-109, neboť nalézací soud náležitě zjistil skutkový stav věci, který také správně posoudil po právní stránce. Projev vůle smluvních stran nesměřoval k převodu vlastnického práva k nemovitostem - smyslem jejich jednání byl naopak zajišťovací převod vlastnického práva; smlouva však byla neplatná a spoluvlastníky nemovitostí byli správně určeni vedlejší účastníci (žalobci).
Nejvyšší soud dovolání odmítl pro vady usnesením ze dne 22. 11. 2017, č. j. 30 Cdo 2332/2017-141; uvedl, že stěžovatel vůbec nevymezil předpoklady jeho přípustnosti, polemizoval s právním posouzením věci a netvrdil dostatečně konkrétně, v čem spatřuje porušení svých ústavních práv.
Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatel brání ústavní stížností a navrhuje jejich zrušení. Stěžovatel namítá porušení ústavních práv - zejména práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), má za to, že obecné soudy upřely ochranu jeho vlastnickému právu; předmětné nemovitosti nabyl na základě řádně uzavřené kupní smlouvy a zaplacené kupní ceny. Tvrdí, že není možné tuto právní skutečnost zpochybňovat po 15 letech. Podle stěžovatele neexistuje žádný důvod, proč by měla být uzavřená smlouva považována za zajišťovací.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle zákona o Ústavním soudu. Stížnost je však částečně nepřípustná podle §75 odst. 1 a částečně zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
V rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje proti rozsudku nalézacího a odvolacího soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel efektivně nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje - stěžovatel podal vadné dovolání. Ústavní soud ve své judikatuře důsledně uplatňuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Jedním z jejích projevů a současně i jedním ze základních atributů řízení o ústavní stížnosti je skutečnost, že Ústavní soud svou přezkumnou pravomoc v rámci řízení o ústavní stížnosti zpravidla uplatňuje až ve vztahu k řízením pravomocně skončeným po vyčerpání všech řádných i mimořádných opravných prostředků (viz nález ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 170/08). Stěžovatel musí nejprve řádně vyčerpat všechny procesní či jiné právní postupy, a teprve poté, co se svými námitkami neuspěje, může se s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud (viz např. nález ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 2111/07). V nyní souzené věci však stěžovatel podal vadné dovolání a podmínku řádného vyčerpání opravných prostředků nesplnil.
Ve vztahu k usnesení dovolacího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť dovolání bylo odmítnuto jako vadné v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel v dovolání vůbec nevymezil předpoklady jeho přípustnosti, polemizuje s právním posouzením věci a netvrdí konkrétní porušení svých ústavních práv. Obecná tvrzení a námitky přípustnost dovolání nezakládají a svědčí o jeho vadnosti. S ohledem na tyto skutečnosti bylo dovolání správně odmítnuto. V rozhodnutí dovolacího soudu nelze spatřovat zásah do ústavních práv stěžovatele a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná (k tomu blíže srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh částečně nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a ve zbytku jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu