ECLI:CZ:US:2018:4.US.4019.17.1
sp. zn. IV. ÚS 4019/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti a) M. E., b) A. E., zastoupených Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 15/715, proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2017, č. j. 56 Co 276/2017-390, a Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 8. 2017, č. j. 90 P 544/2013-379, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně jako účastníků řízení a nezletilého N. G. a R. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé byli pěstouny nezletilého, o kterého pečovali v období od 21. 12. 2012 do 6. 9. 2016. Nezletilý je nyní v péči otce, který bývalým pěstounům neumožňuje s dítětem styk a stěžovatelé se tohoto práva domáhali v přezkoumávaném řízení před obecnými soudy. V řízení byl shledán cizí prvek, jelikož otec je občanem Slovenské republiky s bydlištěm ve Francii. Nezletilý s otcem bydlí ve Francii od 5. 10. 2016 a zde také navštěvuje mateřskou školu.
Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne ze dne 9. 8. 2017, č. j. 90 P 544/2013-379, nezletilému pro řízení o úpravě styku a nařízení předběžného opatření jmenoval opatrovníkem Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí se sídlem v Brně, Šilingrovo náměstí 3/4 (výrok I.), prohlásil svoji mezinárodně právní nepříslušnost k projednání věci (výrok II.), zastavil řízení (výrok IV.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). Nalézací soud dospěl k závěru tím, že nezletilý měl k datu zahájení řízení (12. 4. 2017) své obvyklé bydliště ve smyslu Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti (dále jen "nařízení"), nepochybně ve Francii, neboť tam již od 5. 10. 2016 pobývá společně se svým otcem. Těžiště života nezletilého se podle nalézacího soudu přesunulo do Francie a podobně silné vztahy jej k České republice již nepoutají; žádné podmínky pro výjimečný postup podle nařízení nebyly naplněny. Soudy České republiky proto v době zahájení řízení nebyly příslušné upravovat poměry nezletilého, a to ani zatímně. Nalézací soud proto prohlásil svoji nepříslušnost podle čl. 17 nařízení a řízení pro nedostatek podmínky řízení zastavil.
Krajský soud v Ostravě rozhodnutí potvrdil usnesením ze dne 27. 9. 2017, č. j. 56 Co 276/2017-390; dospěl k závěru, že obvyklé bydliště nezletilého se skutečně přesunulo do Francie a mezinárodní příslušnost soudů České republiky není možné dovodit podle čl. 9 odst. 1 nařízení. Stěžovatelé se v odvolání domáhali určení příslušnosti podle čl. 12 odst. 3 písm. a) a b) nařízení, které umožňuje prorogaci příslušnosti, má-li dítě k členskému státu silný vztah a všichni účastníci řízení s ní výslovně nebo přinejmenším jednoznačně souhlasí. Vzhledem k tomu, že otec se k prorogaci výslovně ani mlčky nevyjádřil, odvolací soud naplnění podmínek pro prorogaci neshledal - souhlas otce v dané věci chybí.
Proti napadeným usnesením se stěžovatelé brání ústavní stížností, navrhují jejich zrušení a namítají porušení ústavního práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Stěžovatelé spatřují porušení uvedených ústavních práv v tom, že obecné soudy prohlásily mezinárodně právní nepříslušnost, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny podmínky a mohly ve věci rozhodovat. Namítají, že řízení v souzené věci bylo zahájeno již dne 12. 4. 2017, přitom Krajský soud v Ostravě rozhodl ještě dne 19. 4. 2017 rozsudkem sp. zn. 56 Co 86/2017 o zrušení pěstounské péče nezletilého a jeho svěření do péče otce. Stěžovatelé tak dovozují, že byla-li dána příslušnost soudů České republiky dne 19. 4 2017, byly procesní podmínky nepochybně splněny také dříve (dne 12. 4. 2017), kdy bylo zahájeno řízení v nyní souzené věci; konečně poukazují i na skutečnost, že změna příslušnosti soudů nastala na základě prozatímního předběžného opatření o svěření nezletilého do péče otce. Celkově jsou stěžovatelé přesvědčeni, že byly splněny předpoklady pro prorogaci podle článku 12 nařízení.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem. Stížnost rovněž není nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - je však zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti podle čl. 83 Ústavy, nezabývá se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, neznamená-li zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, postupují-li v souladu s principy hlavy páté Listiny.
Pro nyní souzenou věc je podstatné ustanovení článku 8 nařízení, které zní: "soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu."
Z výše uvedeného vyplývá, že argumentace stěžovatelů není správná, neboť vzájemně zaměňují dvě řízení a vyvozují závěry, které nelze akceptovat. Pro určení mezinárodně právní příslušnosti podle nařízení je totiž významný okamžik zahájení řízení - slovy nařízení "podání žaloby", k němuž se příslušnost posuzuje. Řízení o zrušení pěstounské péče nezletilého a jeho svěření do péče otce bylo zahájeno ještě v době, kdy měl nezletilý své obvyklé bydliště na území České republiky, a proto také byly k rozhodnutí ve věci příslušné české soudy (odvolací soud rozhodoval dne 19. 4. 2017). Poté, co otec s nezletilým dne 5. 10. 2016 odcestoval do Francie, měli stěžovatelé tři měsíce na to, aby podali u soudů České republiky návrh na úpravu styku podle čl. 9 odst. 1 nařízení. Jestliže tak učinili až dne 12. 4. 2017, tj. v době kdy obvyklé bydliště nezletilého již bylo přesunuto do Francie, nebyly soudy České republiky příslušné o věci rozhodovat a správně prohlásily svoji mezinárodní nepříslušnost k projednání věci a řízení zastavily. Obecné soudy v nyní souzené věci postupovaly správně a zjevně neporušily ústavní právo stěžovatelů na spravedlivý proces a přístup k soudu.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu