ECLI:CZ:US:2018:4.US.4037.17.1
sp. zn. IV. ÚS 4037/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti M. A., zastoupeného JUDr. Veronikou Grebeňovou, advokátkou se sídlem Štefánikova 3072, Zlín, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci č. j. 70 Co 238/2017-706 ze dne 11. října 2017 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 0 P 29/2015-586 ze dne 17. února 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o úpravu výkonu rodičovské odpovědnosti, úpravu výživného a úpravu styku k nezletilé dceři.
II.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že nezletilá dcera byla svěřena do péče matky, bylo rozhodnuto o úpravě běžného styku nezletilé s otcem a některých dalších návrzích.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že odvolací soud změnil prvostupňové rozhodnutí o úpravě styku otce s nezletilou tak, že do období vánočních svátků, které je stěžovatel vždy v sudém roce oprávněn trávit s nezletilou, již není zahrnut Štědrý den, ale stěžovatel si nezletilou přebírá až 25. 12. příslušného roku. Stěžovatel soudu jednak vytýká příliš strohé odůvodnění této úpravy a jednak nesprávnost názoru, podle něhož by dítě mělo trávit vánoční prázdniny u rezidentního rodiče. Trávení svátečního dne střídavě u obou rodičů je přitom v zájmu dítěte a je posílením vztahu s nerezidentním rodičem.
Stěžovatel nesouhlasí ani s úpravou styku s dcerou během hlavních prázdnin, stanoveného v rozsahu 2 x 10 dnů, ale trvá na styku v rozsahu 2 x 14 dnů. Namítá, že oba rodiče mají právo být s dítětem o prázdninách po stejnou dobu, přičemž nezletilá by podle znalkyně styk s otcem po dobu 14 dnů zvládla.
Dále namítá, že nezletilá má být předávána ke styku v bydlišti matky. Praxi, podle níž se dítě předává v místě bydliště rezidentního rodiče, považuje za nesprávnou, neboť rodiče by měli stejnou měrou nést časové a finanční zatížení spojené s předáváním nezletilých. Stěžovatel, který se po ukončení soužití s matkou nezletilé přestěhoval zpět do místa svého předchozího bydliště v O., je tak nucen za účelem realizace styku dojíždět do O.
Konečně stěžovatel uvádí, že nezletilá měla být svěřena do střídavé péče, neboť má výchovné předpoklady rodiče, s nezletilou dcerou má dobrý vztah a zájem se v co nejširším rozsahu podílet na její výchově. Je přesvědčen o vhodnosti střídavé péče se střídáním se po 14 dnech nebo po měsíci.
III.
Okresní soud v Olomouci a Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že tato vyjádření neobsahovala žádná nové pro posouzení věci významné skutečnosti, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k replice.
Opatrovník, který nezletilou zastupoval v řízení před civilními soudy, a vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti nevyjádřili.
IV.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve v zákoně o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, opravňující soudy k přijetí rozhodnutí. Závěrům soudů o nevhodnosti svěření nezletilé do střídavé výchovy, podloženým stanoviskem znalce a opatrovníka, stejně jako rozhodnutí o úpravě styku a způsobu předávání nezletilé, nelze s ohledem na uvedené nic vytknout.
Ústavní soud připomíná, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy by se současně měly snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Střídavou péči tedy lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem jejím zvláštnostem, a to jak v kladném tak záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1506/13 IV. ÚS 106/15, IV. ÚS 582/15, III. ÚS 816/15, I. ÚS 1234/15, I. ÚS 4/15 IV. ÚS 611/16 a další). V projednávané věci nevhodnosti střídavé výchovy navíc nasvědčuje i to, že nezletilá jako žákyně první třídy základní školy by, vzhledem k tomu, že rodiče nebydlí ve stejném městě, musela navštěvovat dvě školy.
Pokud jde o námitky ohledně úpravy styku o prázdninách, Ústavní soud odkazuje na své již zmíněné kompetence, nicméně dodává, že kromě letních prázdnin je otec (na rozdíl od matky) oprávněn se s nezletilou každoročně stýkat i o jarních prázdninách. Námitce stěžovatele ohledně jeho nespravedlivého zatížení při vyzvedávání a vracení nezletilé nelze přiznat relevanci, neboť nejde o situaci, kdy by se matka s nezletilou odstěhovala do vzdáleného místa, ale do jiného bydliště se přestěhoval on sám.
Jak již bylo naznačeno, Ústavnímu soudu nenáleží rozhodovat, komu má být dítě svěřeno do péče, jak má být upraven styk rodiče s dítětem ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit soudy provedené důkazy, které vedly k přijetí příslušných právních závěrů. Ústavní soud zkoumá, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a bylo dodrženo právo na spravedlivý (řádný) proces, mezi něž spadá i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit.
V tomto směru má Ústavní soud vůči odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, pokud jde o úpravu styku otce s nezletilou o Vánocích, jisté výhrady, nicméně dospěl k závěru, že se nejednalo o vadu takové intenzity, aby byl nucen svým kasačním zásahem za účelem formálně bezvadného řešení navodit stav právní nejistoty a prodlužování sporu.
Pokud stěžovatel připomíná nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17, v němž Ústavní soud uvedl, že je přiměřené umožnit tzv. nerezidentnímu rodiči jednou za dva roky strávit s nezletilým dítětem Štědrý den, Ústavní soud konstatuje, že každou ústavní stížnost posuzuje individuálně s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem případu. Závěry Ústavního soudu, byť vyjádřené nálezovou judikaturou, nelze bez dalšího zobecňovat a paušalizovat. Ostatně ve zmíněném případě byl stěžovateli přiznán vskutku jen krátkodobý "vánoční" styk v kalendářním roce (26. 12. - 28. 12.), kdežto stěžovatel je oprávněn s nezletilou trávit každý sudý rok od 25. 12. do 27. 12. a každý lichý rok od 26. 12. do 1. 1., což Ústavní soud považuje ještě za přijatelné, byť krajský soud opomněl svůj závěr odůvodnit argumenty vyplývajícími ze spisu: nezletilá je útlého věku, somaticky i psychicky křehké dítě se sklony k neuroticky laděnému chování, která citlivě vnímá nevraživost a nekomunikativnost mezi rodiči. A pokud dojde k podstatné změně poměrů, tj. i stavu nezletilé, lze uvažovat o dalším návrhu na rozhodnutí soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností.
Podstatou problému v projednávaném rodičovském sporu navíc není strohé odůvodnění části rozhodnutí civilních soudů o úpravu styku s nezletilou, ale neschopnost a neochota rodičů, paradoxně se dovolávajících ochrany práv nezletilé, aby se právě v jejím zájmu lidsky a s plnou rodičovskou zodpovědností dohodli o způsobu výchovy a úpravě styku se svou dcerou.
Ústavní soud uvádí, že především civilním soudům přísluší, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně odepřena jejich ochrana (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).
Ústavní soud apeluje na oba rodiče, aby nezletilé umožnili vyrůstat v klidném a nestresujícím prostředí, neboť jejímu vývoji především nijak neprospívá dlouhý spor nejbližších osob. V případě urovnání zásadního rodičovského konfliktu, tedy zejména vstřícnějšímu a velkorysejšímu přístupu matky ke styku nezletilé s otcem třeba i nad rámec stanovený soudem a méně důslednému prosazování a vymáhání styku ze strany otce i v případě objektivních překážek na straně nezletilé, nebude nadále nutné řešit úpravu rodičovských práv soudní cestou. Žádný soud totiž nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu