ECLI:CZ:US:2018:4.US.407.18.1
sp. zn. IV. ÚS 407/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Hrušky, zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem, sídlem Laubova 1729/8, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2016 č. j. 30 Cdo 714/2014-258, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastníce řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Návrhem podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše uvedenému usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dle tvrzení stěžovatele zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále došlo k porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatel se před obecnými soudy domáhá po vedlejší účastnici uhrazení náhrady škody ve výši 3 998 076 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") uložil rozsudkem ze dne 20. 12. 2012 č. j. 25 C 210/2011-130, doplněný rozsudkem ze dne 20. 3. 2013 č. j. 25 C 210/2011-177, vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 3 341 179 Kč a částku 100 000 Kč, oboje společně s 7,75% úrokem z prodlení od 16. 4. 2011 do zaplacení, a co do částky 656 897 Kč žalobu zamítl.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 10. 2013 č. j. 55 Co 208, 209/2013-199 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a změnil jej co do výše náhrady nákladů řízení.
5. Nejvyšší soud nejprve rozsudkem ze dne 6. 1. 2016 č. j. 30 Cdo 714/2014-214 rozhodl, že se výše uvedená rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu (v celém rozsahu) ruší a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
6. Nejvyšší soud dále svým usnesením ze dne 7. 6. 2016 č. j. 30 Cdo 714/2014-214 rozhodl, že výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu se ve výroku opravuje na správné znění: "Výroky II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. prosince 2012, č. j. 25 C 210/2011-130, a výrok II. doplňujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. března 2013, č. j. 25 C 210/2011-177, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2013, č. j. 55 Co 208, 209/2013-199, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení."
7. Konečně ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016 č. j. 30 Cdo 714/2014-258 bylo rozhodnuto podle §164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") za použití §243b o. s. ř., že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016 č. j. 30 Cdo 714/2014-214, ve znění opravného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2016 č. j. 30 Cdo 714/2014-214, se ve výroku opravuje na správné znění: "Výroky I. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. prosince 2012, č. j. 25 C 210/2011-130, a výrok I. doplňujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. března 2013, č. j. 25 C 210/2011-177, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2013, č. j. 55 Co 208, 209/2013-199, se v části výroku I., v níž byl potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. prosince 2012, č. j. 25 C 210/2011-130, a výrok I. doplňujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. března 2013, č. j. 25 C 210/2011-177, a v části v níž byl změněn výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. prosince 2012, č. j. 25 C 210/2011-130, a ve výroku II., ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení."
II.
Stěžovatelova argumentace
8. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud svým opravným usnesením, které je napadeno ústavní stížností, překročil limity stanovené pro opravné usnesení v §164 o. s. ř. a zasáhl do jeho základního lidského práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. l Listiny a čl. 90 Ústavy.
9. Nejvyšší soud vydal po rozhodnutí ve věci samé dvě opravná usnesení. První opravné usnesení Nejvyššího soudu bylo odůvodněno tak, že z odůvodnění vydaného rozsudku jednoznačně vyplývá, že dovolací soud zamýšlel zrušit předmětná rozhodnutí pouze v těch částech, v nichž soudy nevyhověly žalobě a v nichž rozhodly o nákladech řízení. Napadené (druhé opravné) usnesení Nejvyššího soudu bylo odůvodněno tak, že z odůvodnění vydaného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že dovolací soud zamýšlel zrušit předmětná rozhodnutí pouze v těch částech, v nichž soudy vyhověly žalobě a v nichž rozhodly o nákladech řízení.
10. Podle stěžovatele je zřejmé, že obě usnesení jsou odůvodněna zcela opačně. Z obsahu výroků obou usnesení je zřejmé, že předmětem obou usnesení není oprava chyb v psaní a v počtech, nebo oprava jiné zřejmé nesprávnosti. Předmětem obou opravných usnesení je změna podstaty výroku rozhodnutí ve věci samé. Touto ústavní stížností napadené usnesení neopravuje výrok v rozhodnutí ve věci samé, ale jedná se ve své podstatě o snahu dát do souladu výrok rozhodnutí s jeho odůvodněním. Obsah napadeného usnesení dle stěžovatele nasvědčuje, že sám Nejvyšší soud hodnotí své rozhodnutí jako zmatečné. Stěžovatel je přesvědčen, že smyslem opravného usnesení není zhojení vad rozsudku spočívajících v jeho zmatečnosti či nesrozumitelnosti. Zjistí-li rozhodující soud, že jeho rozhodnutí ve věci nemá obsahové, formální či jiné náležitosti daného typu rozhodnutí, není dle stěžovatele možné tyto vady zhojovat v rámci rozhodnutí nemajícího charakter rozhodnutí ve věci samé. Napadené usnesení mění rozsudek vydaný ve věci samé nad rámec vymezený v ustanovení §164 o. s. ř. Takovýto postup zbavuje účastníka řízení jakékoliv jistoty v rámci probíhajícího soudního řízení, neboť k aplikaci tohoto ustanovení může předseda senátu přistoupit kdykoliv a bez návrhu. Ve smyslu §156 odst. 3 o. s. ř. je Nejvyšší soud svým vyhlášeným rozsudkem vázán. Jestliže se soudu nepodařilo formulovat výrok rozhodnutí ve shodě s jeho odůvodněním, lze takovéto rozhodnutí označit dle stěžovatele za vnitřně rozporné, obecně za nepřezkoumatelné. Nejvyšším soudem uplatněná faktická autoremedura svého rozhodnutí představuje podle stěžovatele nepřípustnou libovůli znamenající zbavení právní jistoty účastníků a zároveň zcela zásadním způsobem podrývající právní sílu rozhodování dovolacího soudu.
III.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a které jsou konkretizovány v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost pak podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví.
13. Na základě všeho výše uvedeného pak Ústavní soud činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) nebo ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373)].
14. V nyní posuzované věci je situace veskrze jasná. Procesním důsledkem napadeného usnesení Nejvyššího soudu ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016 č. j. 30 Cdo 714/2014-214 je situace, kdy na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu bude obvodní soud opětovně rozhodovat o žalobě stěžovatele proti vedlejší účastnici o zaplacení náhrady škody v rozsahu, o kterém doposud nebylo rozhodnuto (srov. pravomocný výrok II rozsudku obvodního soudu, kterým byla žaloba co do částky 656 897 Kč zamítnuta). Obvodní soud bude v novém řízení znovu rozhodovat o podané žalobě, a to vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu zřetelně vyjádřeným v odůvodnění jeho rozsudku ze dne 6. 1. 2016 č. j. 30 Cdo 714/2014-214 (§243g odst. 1 ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). Nejde proto o věc pravomocně skončenou, ve které tvrzenou protiústavnost již nejde nijak napravit. Z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatele nepřípustná.
IV.
Závěr
15. Ústavní soud závěrem konstatuje, že v dané věci nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), jelikož Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatele (teprve) v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí ve věci samé, kterým bude řízení skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1353/09, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud na tomto místě připomíná, že ačkoliv je ústavní stížnost zásadně přípustná jen proti konečnému rozhodnutí (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), není tím vyloučeno, aby se v rámci jeho přezkumu uplatnily námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, nýbrž i k celému dosavadnímu průběhu řízení. Vlastní ústavněprávní posouzení se tak může týkat i všech předchozích rozhodnutí, jež byla v tomto řízení vydána, včetně kasačního rozsudku Nejvyššího soudu, aniž by bylo podstatné, že přímo proti jim ústavní stížnost přípustná nebyla [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373)].
16. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj