ECLI:CZ:US:2018:4.US.4073.17.1
sp. zn. IV. ÚS 4073/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Mariana Markoviče, zastoupeného Mgr. Pavlem Nevrklou, advokátem se sídlem ve Znojmě, náměstí Republiky 18, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. září 2017, č. j. 20 Co 205/2017-159, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka LYONESS EUROPE AG, 9470 Buchs, Bahnhofstrasse, Švýcarská konfederace, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), požaduje stěžovatel zrušení napadeného usnesení, jímž měl Krajský soud v Brně porušit jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Usnesením ze dne 1. března 2017, č. j. 20 C 179/2016-127, Okresní soud ve Znojmě zamítl námitku místní nepříslušnosti žalovaného. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně napadeným usnesením změnil rozhodnutí nalézacího soudu tak, že není místně příslušný a po právní moci bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 6 jako místně příslušnému.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se žalobou domáhal u Okresního soudu ve Znojmě zaplacení částky 361 700 Kč s příslušenstvím proti žalovanému vedlejším účastníkovi. Stěžovatel dovodil místní příslušnost znojemského soudu k projednání žaloby ve spotřebitelských věci, proti společnosti se sídlem na území Švýcarské konfederace, podle oddílu 4, čl. 15 odst. 1 písm. c) a čl. 16 odst. 1 Luganské úmluvy, který umožnuje podat žalobu v místě bydliště spotřebitele.
Podle stěžovatele je závěr krajského soudu mylný a stěžovatel byl zbaven zákonného soudce. Krajský soud přitom vycházel ze všeobecných obchodních podmínek vedlejšího účastníka a z dodatečných všeobecných obchodních podmínek, z nichž dovodil, že stěžovatel nevstoupil do společenství (smluvního vztahu) za účelem získávání zboží pro svoji osobní přímou spotřebu, ale za účelem realizace zisku, respektive příjmů z účasti na systému vedlejšího účastníka. Krajský soud vyšel jen z argumentace vedlejšího účastníka, který tvrdí, že stěžovatel jako podnikatel nakupoval poukázky na zboží za účelem dalšího prodeje, ve skutečnosti však šlo o nákup investiční příležitosti do rozvoje partnerské sítě, jehož podmínkou mělo být prémiové členství. Soud se nezabýval platností obchodních podmínek - o jejich neplatnosti několikrát rozhodly rakouské soudy v řízeních proti vedlejšímu účastníkovi; odkázal i na rozhodnutí Evropského soudního dvora o povinnosti soudu zabývat se zneužíváním určité smluvní klauzule.
V tomto směru je napadené usnesení podle stěžovatele nedostatečné; soud totiž aplikuje výklad pojmu spotřebitel, který na uvedenou věc nedopadá. Stěžovatel nikdy nebyl podnikatelem, který by se zabýval přeprodáváním poukázek, ale byl výhradním příjemcem investiční příležitosti za soukromé úspory svého otce; obchodní společnost stěžovatele (jeho rodiny) má jiný předmět činnosti. Stěžovatel poukazuje i na další rozhodnutí rakouských i švýcarských soudů, které žaloby proti vedlejšímu účastníkovi posoudily jako spotřebitelské, a to bez ohledu na výši investice. Krajský soud v Brně přitom založil svůj závěr o podnikatelském záměru stěžovatele právě na výši investované částky. Podle stěžovatele bylo jeho právo na spravedlivý proces porušeno i tím, že v překvapivém rozhodnutí krajský soud přehlédl, že posouzení místní příslušnosti má vliv na hmotněprávní kvalifikaci věci.
Stěžovatel je přesvědčen, že byla porušena jeho zaručená práva tím, že odvolací soud jeho postavení jako spotřebitele v příslušném sporu nepotvrdil. Na základě řady cizozemských rozsudků má za to, že každému, kdo vede spor s vedlejším účastníkem, by takové postavení mělo příslušet, bez ohledu na konkrétní a individuální okolnosti toho kterého řízení. Krajský soud odůvodnil, proč v projednávaném případě stěžovateli toto postavení nepřiznal, a v důsledku toho rozhodl o místní příslušnosti tuzemského soudu, v jehož obvodu má žalovaný vedlejší účastník majetek. Shodně jako soud prvního stupně vycházel odvolací soud z faktu, že postavení stěžovatele jako podnikatele nevyplývá z fakticky dvou vkladů (20. srpna 2012 -213 000 Kč a 13. září 2018 - 194 000 Kč), ale je rozhodné, že opakovaně objednal nákup poukázek společnosti Baťa v celkové hodnotě 331 200 Kč a společnosti ÖMV v hodnotě 73 500 Kč. Právě z nákupu poukázek společnosti Baťa Krajský soud v Brně dovodil, že stěžovatel neměl být koncovým spotřebitelem nakupovaného zboží.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm justice, ani není obecným soudům instančně nadřazen. Úkolem obecných soudů je posoudit, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu teprve tehdy, zasáhl-li by orgán veřejné moci svým rozhodnutím do ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. Ne každá situace má automaticky takový dopad jen proto, že některý z účastníků řízení nesdílí závěry vyslovené příslušným soudem, tedy samotný nesouhlas není způsobilý založit důvodnost ústavní stížnosti.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil, že by Krajský soud v Brně napadeným usnesením zasáhl do práv stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny) či na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) tím, že jeho postavení v konkrétním individualizovaném případě neposoudil jako postavení spotřebitele podle čl. 15 Luganské úmluvy, a proto určil místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 6, tedy podle obvodu, v němž má vedlejší (cizozemský) účastník majetek (§86 odst. 2 o. s. ř.). Krajský soud své závěry řádně a srozumitelně odůvodnil, s jeho rozhodnutím se Ústavní soud ztotožňuje a lze na ně pro stručnost odkázat. Celkové jednání stěžovatele, které bude předmětem přezkumu před obecnými soudy, nevykazuje znaky činnosti výhradně spotřebitelské - naopak vykazuje znaky činnosti podnikatelské (výdělečné).
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu