ECLI:CZ:US:2018:4.US.4081.17.1
sp. zn. IV. ÚS 4081/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem, sídlem Mírové náměstí 274, Týniště nad Orlicí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017 č. j. 8 Tdo 845/2017-32, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2017 sp. zn. 7 To 99/2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. února 2017 sp. zn. 2 T 134/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v trestním řízení.
2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále též "obvodní soud") po provedeném dokazování uznal stěžovatele (dále též "obviněný", příp. "obžalovaný") vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 3 a odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dle skutkové věty rozsudku dopustil tím, že (zkráceně vyjádřeno) ve dnech 19. 12. 2014 až 5. 6. 2015 sjednal spotřebitelské úvěry u společnosti Home Credit, a. s., ve výši 65 000 Kč a u společnosti CETELEM ČR ve výši 500 000 Kč, revolvingový úvěr u společnosti CETELEM ČR ve výši 50 000 Kč, a hotovostní úvěry u České spořitelny, a. s., ve výši 299 999 Kč a 250 000 Kč, když do žádosti uvedl nepravdivé údaje vydávaje se za R. H. a finanční hotovost si nechal zaslat na jeho bankovní účet, odkud ji poškozený vybral a předal obviněnému (bod I), soud dále uznal obviněného vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit odcizením finanční hotovosti ve výši 40 000 Kč a peněžních prostředků z bankovního účtu poškozeného R. H. ve výši 44 537,12 Kč (výrok II), a přečinem podvodu podle §209 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, kterého se měl dne 5. 8. 2014 dopustit vůči poškozené V. Ch., od které pod záminkou půjčky vylákal finanční hotovost ve výši 20 000 Kč, přestože věděl, že zapůjčené peníze nebude schopen vrátit (bod III) Všech těchto jednání se obviněný dopustil, přestože byl dne 4. 11. 2014 odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 79/2014) pro přečin podvodu a úvěrového podvodu a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců; tento trest byl následně zrušen rozsudkem Okresního soudu v Trutnově (ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 246/2013), který nabyl právní moci dne 26. 11. 205, kdy byl obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 66 měsíců. Obvodní soud odsoudil obžalovaného podle §211 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 téhož zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let s výkonem ve věznici s ostrahou, zavázal ho povinností zaplatit poškozené společnosti Home Credit, a. s., částku 39 890 Kč, České spořitelně, a. s., částku ve výši 231 047 Kč a poškozenému R. H. částku ve výši 64 500 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal poškozené společnosti Home Credit, a. s., Českou spořitelnu, a. s., a BNP Paribas Personal Finance na řízení ve věcech občanskoprávních; poškozená V. Ch. se k trestnímu řízení nepřipojila, neboť jí obžalovaný škodu zcela uhradil.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále též "městský soud") zastavil trestní stíhání pro skutky, kterých se měl obžalovaný dopustit pod bodem II výrokové části rozsudku obvodního soudu, neboť poškozený R. H. jako partner obžalovaného, tedy osoba uvedená v §100 odst. 2 tr. řádu, vzal zpět svůj souhlas s jeho trestním stíháním. Městský soud odsoudil obžalovaného za zločin úvěrového podvodu, přečin poškození cizích práv (bod I) a přečin podvodu (bod III) k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a deseti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Městský soud se vypořádal s námitkou obžalovaného, že mu měl být uložen souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Nymburce vyhlášeném dne 30. 9. 2015 (v této trestní věci soud upustil od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 7 a Okresního soudu v Trutnově), rozvedl časovou posloupnost spáchaných skutků a vyložil, proč obžalovanému uložil samostatný úhrnný trest, a nikoliv trest souhrnný.
4. Dovolání obviněného, opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu, Nejvyšší soudu odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel vytkl soudům všech tří stupňů, že se při projednávání jeho trestní věci neřídily platnými právními předpisy, především trestním zákonem a trestním řádem. Stěžovatel je přesvědčen, že proti němu bylo nesprávně vedeno trestní stíhání pod bodem III výroku rozsudku obvodního soudu, ačkoliv bylo ze zákona nepřípustné, neboť byl dán důvod k jeho zastavení. Poškozená V. Ch. vzala svůj souhlas se stíháním stěžovatele zpět, z čehož je zřejmé naplnění podmínek vedoucích k zastavení jeho trestního stíhání. Stěžovatel má za to, že pokud byly skutky uvedené pod bodem I výroku rozsudku obvodního soudu spáchány před vyhlášením rozsudku Okresního soudu v Nymburce, jedná se o vícečinný souběh a za takový je třeba uložit souhrnný trest.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li s fixovanými závěry soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti a v důsledku toho přepjatě formální. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Stěžovatel namítl porušení čl. 39 Listiny, podle kterého "jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit", avšak i přes odkazované ustanovení Listiny de facto pokračoval v pouhé polemice s právními závěry soudů všech tří stupňů uplatněním námitek, jež jim již dříve adresoval a s nimiž se jmenované soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly.
10. Lze připomenout, že k otázce přípustnosti trestního stíhání stěžovatele pro přečin podvodu spáchaný na poškozené (bod III výroku o vině v rozsudku obvodního soudu) se vyjádřil Nejvyšší soud při posouzení opodstatněnosti stěžovatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Nejvyšší soud odkázal na §163 odst. 1 tr. řádu, který upravuje podmínky udělení a zpětvzetí souhlasu poškozeného s trestním stíháním obviněného a výslovně stanoví, že trestní stíhání pro trestné činy tam vyjmenované [včetně trestného činu (přečinu) podvodu podle §209 tr. zákoníku] lze proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§100 odst. 2 tř. řádu) zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Nejvyšší soud odkázal na řadu svých rozhodnutí, ve kterých se zabýval vztahem osob, jenž lze považovat za poměr rodinný nebo osob v poměru obdobném rodinnému, které by újmu druhého pociťovaly jako svou vlastní, a vyložil, že přátelský a sousedský vztah poškozené a obviněného nelze považovat za tak intenzivní vztah blízkých osob, na jehož základě by poškozená újmu obviněného mohla právem pociťovat jako újmu vlastní. Nejvyšší soud uzavřel, že obviněný nebyl ve vztahu k poškozené osobou, vůči níž by poškozená jako svědek měla právo odepřít výpověď ve smyslu ustanovení §100 odst. 2 tr. řádu a z tohoto důvodu tak nepřicházela aplikace ustanovení §11 odst. 1 písm. k) tr. řádu jako namítaný důvod nepřípustnosti trestního stíhání obviněného v úvahu. Právní posouzení vztahu obviněného k poškozené a dovození absence podmínky k zastavení trestního stíhání Ústavní soud respektoval jako výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož neshledal důvod zasahovat.
11. K trestání mnohosti trestné činnosti stěžovatele se soudy všech tří stupňů řádně vyjádřily. Nejvyšší soud tak učinil v rámci posouzení existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jímž stěžovatel zpochybnil aplikaci §43 odst. 1 tr. zákoníku, tj. uložení úhrnného trestu. Nejvyšší soud ve shodě s městským soudem vyložil, že za rozhodující bylo třeba považovat vyhlášení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 (dne 4. 11. 2014), a vzhledem k tomu, že stěžovatel spáchal skutky uvedené pod body I a III výroku o vině rozsudku obvodního soudu po tomto datu, bylo třeba uložit trest úhrnný. Městský soud osvětlil, že skutky, za které byl stěžovatel odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Trutnově a rozsudkem Okresního soudu v Nymburce (posledně jmenovaný rozsudek byl vyhlášen dne 30. 9. 2015) byly spáchány před datem 4. 11. 2014. Závěr Nejvyššího soudu, že trestná činnost stěžovatele nebyla v posuzované věci ve vztahu k souhrnnosti k trestné činnosti, pro niž byl odsouzen Okresním soudem v Nymburce, je závěrem, kterému Ústavní soud neměl co vytknout.
12. Ústavní soud uzavřel, že stěžovatelova argumentace, byť omezující se na prosté tvrzení porušení čl. 39 Listiny a stavící tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší, nevede k závěru, že by obecné soudy svým postupem a rozhodnutími porušily princip zákonnosti trestných činů, pro které byl stěžovatel v posuzované věci uznán vinným, či trestu, jenž mu byl za jejich spáchání uložen. Ústavní soud neshledal v soudy uplatněném výkladu a aplikaci podústavních norem žádné pochybení, které by bylo schopné odůvodnit jeho zásah ve formě kasačního nálezu.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu