ECLI:CZ:US:2018:4.US.4115.17.1
sp. zn. IV. ÚS 4115/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti a) Jaroslava Plecháčka, b) Lenky Plecháčkové, zastoupených JUDr. Jaroslavem Poláčkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, č. j. 22 Cdo 4174/2017-278, rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 26. 4. 2017, č. j. 27 Co 2/2017-244, a Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 10. 2016, č. j. 6 C 36/2015-152, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích jako účastníků řízení a dále vedlejšího účastníka Gustava Dlouhého, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Vedlejšího účastníka (žalobce) obdarovala dne 27. 10. 1994 jeho matka nemovitostmi - pozemkem parc. č. X1 (zastavěná plocha a nádvoří) s obytnou budovou č. p. X2 o výměře 2218 m2, pozemkem parc. č. X3 (zahrada) o výměře 59 m2, pozemkem parc. č. X4 (zahrada) o výměře 6031 m2 a pozemkem parc. č. X5 (vodní plocha) o výměře 1204 m2, které se nacházejí v katastrálním území Platěnice, obec M. a zapsané na LV č. X6 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Pardubice.
Spolu s darovanými pozemky začal vedlejší účastník na základě domnělého právního titulu (výše uvedené darovací smlouvy) po dobu více než dvaceti let užívat také sporný pozemek parcelní č. X7 (zahrada) o výměře 223 m2 v katastrálním území Platěnice, obec M., zapsaný na LV č. X8 (dále jen "pozemek"), který měla pravděpodobně předtím jeho matka od roku 1977 v nájmu. Pozemek vedlejší účastník dvakrát ročně udržoval sečením trávy a tvrdil, že vydržel jeho vlastnické právo podle §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."). Pozemek byl oplocený (torzo plotu) a podle vedlejšího účastníka navazoval funkčně na darované pozemky. S ohledem na skutečnost, že vlastník pozemku zapsaný v katastru nemovitostí (obec M.) prodal dne 9. 2. 2015 pozemek stěžovatelům za kupní cenu 5 190 Kč, podal vedlejší účastník proti obci M. žalobu o určení, že je vlastníkem pozemku. Vzhledem k prodeji pozemku vstoupili do řízení namísto žalované obce stěžovatelé podle §107a o. s. ř., kteří v průběhu řízení před obecnými soudy tvrdili, že od obce M. zakoupili sporný pozemek v dobré víře ohledně jejího vlastnického práva zapsaného v katastru nemovitostí. Stěžovatelé namítali, že o tvrzeném vydržení vlastnického práva vedlejším účastníkem nic nevěděli.
Okresní soud v Pardubicích zamítl rozsudkem ze dne 1. 10. 2016, č. j. 6 C 36/2015-152, žalobu vedlejšího účastníka o určení, že je vlastníkem sporného pozemku s odůvodněním, že vedlejší účastník předmětný pozemek nevydržel podle §134 o. z., neboť existovaly důvodné pochybnosti o oprávněnosti jeho držby, jelikož matka vedlejšího účastníka sporný pozemek do darovací smlouvy nezahrnula, ačkoliv všechny své pozemky ano. Vedlejší účastník ani matka navíc neplatili u sporného pozemku daň z nemovitosti a pozemek užívali jen zřídka, přitom ho nedostatečně udržovali, což vedlo v průběhu času k jeho výraznému zhoršení. Podle nalézacího soudu měl sporný pozemek (zahrada) své vlastní funkční určení a nebyl v tomto směru pro vedlejšího účastníka významný. Dále dospěl nalézací soud k závěru, že stěžovatelé byli při uzavření kupní smlouvy vedeni svou dobrou vírou v zápis vlastnického práva obce M. v katastru nemovitostí; na základě zásady materiální publicity veřejného seznamu byli nadáni objektivní dobrou vírou v nabytí vlastnického práva platným a závazným právním jednáním. Soud prvního stupně uvedl, že vedlejší účastník nebyl dostatečně aktivní při včasné ochraně tvrzeného vydrženého vlastnického práva (vigilantibus iura scripta sunt), a proto určil, že vlastníkem sporného pozemku jsou dobrověrní stěžovatelé, neboť v řízení nebyla jejich zlá víra prokázána.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodnutí soudu prvního stupně změnil rozsudkem ze dne 26. 4. 2017, č. j. 27 Co 2/2017-244, určil vlastníkem sporného pozemku vedlejšího účastníka (žalobce) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozsudek odůvodnil tím, že k oprávněné držbě není potřeba žádný právní titul, ale je nezbytné, aby byl držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, což mělo být v nyní souzené věci splněno, neboť vedlejšímu účastníkovi svědčil omluvitelný omyl spočívající v tom, že držený pozemek měl vzhledem k jeho ostatním pozemkům zanedbatelnou výměru a navíc torzo oplocení všech pozemků na sebe navazovalo. Vedlejším účastníkem držené pozemky tak utvářely ohraničený celek. Odvolací soud přitom přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatelé v době uzavření kupní smlouvy žili v blízkosti sporného pozemku přibližně dvacet pět let a museli být dobře obeznámeni s místními poměry. Stěžovatelům proto muselo být zřejmé, že existují závažné pochybnosti o souladu skutečného právního stavu se stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Stěžovatelé si podle odvolacího soudu nepočínali dostatečně opatrně, a proto se o vydržení vlastnického práva vedlejším účastníkem nedozvěděli; před uzavřením kupní smlouvy měli správně kontaktovat vedlejšího účastníka, který by jim sdělil, že si na sporný pozemek činí nárok. Stěžovatelé tak nebyli v dobré víře a pozitivní účinky materiální publicity veřejného seznamu v jejich případě nenastaly.
Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 10. 10. 2017, č. j. 22 Cdo 4174/2017-278, protože napadené závěry odvolacího soudy byly podle něj vyřešeny v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odvolací soud věc řádně posoudil, neboť v souladu s judikaturou zkoumal okolnosti faktického stavu předmětného pozemku, přihlédl v poměrech konkrétní věci též k zásadní skutečnosti, že stěžovatelé dobře znali místní poměry, přesto nevěnovali dostatečnou pozornost ruinám oplocení navazujícím na oplocení pozemků vedlejšího účastníka a nekontaktovali jej, ačkoliv to bylo možné v poměrech dané věci požadovat. Dovolací soud proto uzavřel, že závěr odvolacího soudu o tom, že dobrá víra stěžovatelů byla vyvrácena, nebyl zjevně nepřiměřený.
Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatelé brání ústavní stížností, navrhují jejich zrušení a namítají porušení ústavních práv - zejména na ochranu vlastnického práva podle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Stěžovatelé spatřují porušení uvedeného ústavního práva v tom, že obecné soudy neposkytly ochranu jejich vlastnickému právu ke spornému pozemku. Stěžovatelé tvrdí, že kupní smlouvu uzavřeli v dobré víře a nabyli tak k pozemku vlastnické právo, kterému měla být poskytnuta ochrana, neboť neměli povědomí o vydržení vlastnického práva vedlejším účastníkem ani tomu nic nenasvědčovalo; zdůraznili, že vycházeli při uzavření kupní smlouvy ze správnosti zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Dovolávají se přitom závěrů vyjádřených v nálezech ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. III. ÚS 663/15, ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 705/16 a ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 405/16.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem. Stížnost rovněž není nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - je však zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti podle čl. 83 Ústavy, nezabývá se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, neznamená-li zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, postupují-li v souladu s principy hlavy páté Listiny.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavně chráněné právo stěžovatelů na ochranu jejich vlastnictví nebylo v nyní souzené věci zjevně porušeno. Obecné soudy jednoznačně v napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že vlastníkem sporného pozemku je vedlejší účastník, který vlastnické právo vydržel; naopak stěžovatelé nebyli v dobré víře ohledně správnosti zápisu vlastnického práva obce v katastru nemovitostí. Soudy dostatečně zvážily obě proti sobě stojící práva, vycházely přitom z rozhodné judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12) a neupřely svévolně ochranu dobré víry stěžovatelů - dostatečně zvážily, zda jsou splněny předpoklady pro její ochranu. Soudy přezkoumatelným způsobem odůvodnily, že tomu tak není, neboť stěžovatelé nejednali v dobré víře - v tom nelze shledávat porušení ústavně chráněného práva. Obecné soudy vzaly v úvahu veškeré podstatné okolnosti věci a své závěry náležitě vysvětlily.
Stěžovatelé nebyli v dobré víře, protože v blízkosti sporného pozemku žili více než dvacet pět let, věděli, že sporný pozemek je společně s dalšími pozemky vedlejšího účastníka oplocený a vedlejším účastníkem užívaný. S ohledem na tato zjištění nelze než potvrdit, že bylo povinností stěžovatelů před uzavřením kupní smlouvy obrátit se na vedlejšího účastníka a ověřit, jaký je skutečný právní stav předmětu koupě. Jestliže stěžovatelé kupní smlouvu za těchto podmínek uzavřeli pouze v dobré víře ve správnost zápisu v katastru nemovitostí, jde tato skutečnost k jejich tíží a nelze v dané situaci přiznat pozitivní účinky materiální publicity veřejného seznamu.
Stěžovatelé navrhli Ústavnímu soudu, aby jim přiznal náhradu nákladů řízení ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nejsou splněny předpoklady pro přiznání tohoto práva. Navíc náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou stěžovateli, nese stěžovatel zásadně sám ve smyslu §62 odst. 3 téhož zákona.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu