ECLI:CZ:US:2018:4.US.4127.17.1
sp. zn. IV. ÚS 4127/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Mgr. Ing. Michala Hanycha, zastoupeného Mgr. Alešem Koubkem, advokátem se sídlem v Brně, Renneská třída 12, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2017, č. j. 9 A 76/2017-35, a ze dne 30. 10. 2017, č. j. 9 A 77/2017-35, za účasti Městského soudu v Praze, a dále Generálního finančního ředitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se žalobami v řízeních vedených u Městského soudu v Praze pod spisovými značkami 9 A 76/2017 a 9 A 77/2017 domáhal ochrany proti nečinnosti Generálního finančního ředitelství (dále jen "vedlejší účastník"), která měla spočívat v nevydání rozhodnutí o jeho žádosti o poskytnutí informací ze dne 8. 2. 2017. Dne 8. 6. 2017 vzal stěžovatel žaloby zpět s tím, že mu požadované informace vedlejší účastník dne 7. 6. 2017 poskytl. Městský soud následně vydal dne 30. 10. 2017 napadená usnesení č. j. 9 A 76/2017-35 a č. j. 9 A 77/2017-35, kterými zastavil řízení (I.), rozhodl o vrácení soudního poplatku 1000 Kč stěžovateli (II.) a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení 1000 Kč (III.). Nákladový výrok odůvodnil městský soud tak, že náklady na zastoupení nebyly vynaloženy účelně, neboť žaloba na ochranu proti nečinnosti a její zpětvzetí jsou jednoduchým úkonem a stěžovatel je osobou znalou práva.
Proti výrokům III. napadených usnesení městského soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 28. 12. 2017 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že městský soud rozhodl o nákladech řízení v rozporu s principy spravedlnosti a judikaturou Ústavního soudu. Městský soud nedoručil stěžovateli vyjádření vedlejšího účastníka, ze kterých následně vycházel, čímž mu neumožnil se k jejich obsahu vyjádřit.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Ústavní stížnost směřuje proti nákladovým výrokům usnesení městského soudu. K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně - tak, že "spor" o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity znamenající porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 255/05, nebo ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 133/10). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí; intenzivněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (k tomu viz usnesení ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2929/12).
Daná věc rovněž představuje "spor" o náhradu nákladů řízení pouze za dva úkony právních služeb advokáta a svojí výší jde o bagatelní věc. Ústavní soud rovněž opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 248/01, nebo ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 748/07, aj.) rovněž dospěl k závěru, že v takových případech - s výjimkou extrémních rozhodnutí, mezi které však nelze řadit rozhodnutí napadená - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena. V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému soudům umožňujícího efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně složitá a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Výsledek bagatelních sporů totiž - často jen pro výši předmětných částek - není schopen současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 3878/13).
Postupem Městského soudu v Praze nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu