ECLI:CZ:US:2018:4.US.4144.17.1
sp. zn. IV. ÚS 4144/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti I. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, P. O. Box 7, 161 02 Praha 614 - Ruzyně, právně zastoupené JUDr. Jakubem Blažkem, advokátem, se sídlem Na Březince 1232/16, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017 č. j. 3 Tdo 356/2017-278, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2015 sp. zn. 3 To 69/2015 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2015 sp. zn. 49 T 6/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 29. prosince 2017, se stěžovatelka (dále též "obviněná") domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu dětí podle čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") ze dne 19. ledna 2015 sp. zn. 49 T 6/2013 byla obviněná uznána vinnou ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla obviněná zařazena podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Dále byl obviněné uložen trest propadnutí věci - osobního automobilu BMW XS 560 X.
Po skutkové stránce spočívala trestná činnost v tom, že (stručně řečeno) nezákonnými machinacemi při zahraničním obchodování s pohonnými látkami způsobila obviněná spolu s dalšími spolupachateli daňový únik ve výši cca 254 milionů Kč ke škodě České republiky.
Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") ze dne 19. října 2015 sp. zn. 3 To 69/2015 bylo odvolání obviněné zamítnuto.
Dovolání stěžovatelky bylo podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. září 2017 č. j. 3 Tdo 356/2017-278.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že v rámci jejího trestního řízení došlo k porušení práva dětí na rodičovskou výchovu a péči podle čl. 32 odst. 4 Listiny a porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka namítla, že uložený nepodmíněný trest je nepřiměřeně přísný s ohledem na svůj nyní již řádný život a své osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry. Soudy dle ní nerespektovaly pravidla pro ukládání trestů obsažená v §38 odst. 2, §39 a §55 odst. 2 tr. zákoníku. Tím současně došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
Ve vztahu k porušení těchto práv argumentuje některými rozhodnutími Ústavního soudu ve věcech rodinných, kde Ústavní soud zdůrazňuje požadavek rozhodování soudů v nejlepším zájmu dítěte, a dále nálezem Ústavního soudu ze dne 7. srpna 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17, který dopadá do trestněprávní oblasti a ukládání trestu.
IV.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
V projednávaném případě Ústavní soud důvod pro svůj kasační zásah neshledal, neboť nezjistil, že by obecné soudy v posuzované věci postupovaly v rozporu s ústavními pravidly.
V ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje totožné námitky již uplatněné obhajobou v odvolání a v dovolání. Přestože na ně obecné soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatelka nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že jedině obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 Listiny). Ústavní soud může do jejich rozhodování zasáhnout jen tehdy, zjistí-li závažný exces, který ve svém důsledku zkracuje obviněného na jeho základním právu či svobodě. Ústavní soud v posuzované věci nedospěl k závěru, že by napadená rozhodnutí vykazovala jakýkoli, natož závažný, exces z kautel spravedlivého procesu. Již soud prvního stupně s ohledem na zvláštnost případu stěžovatelky uložil trest na samé spodní hranici trestní sazby a při zařazení stěžovatelky do věznice rozhodl o jejím zařazení do věznice s nižším stupněm, než by odpovídalo spáchanému trestnému činu, tedy do věznice s dozorem, a to právě s ohledem na její současné rodinné poměry.
Soudy se přitom logicky a srozumitelně vypořádaly i s námitkami stěžovatelky o tom, že nyní vede řádný život, že se stará o své dítě, že je rozhodováno s odstupem od doby spáchání trestného činu a že uložený trest postačuje k její nápravě (viz str. 43 usnesení odvolacího soudu). Adekvátně zohlednily též to, že motiv páchání trestné činnosti byl zištný, stěžovatelka se aktivně zapojovala do trestné činnosti a doznání stěžovatelky nepovažovaly soudy za kajícné a úplné. Soudy správně konstatovaly, že nejsou splněny zákonné předpoklady pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody ve smyslu ustanovení §58 tr. zákoníku, zároveň však uložily trest na samotné spodní hranici trestní sazby a zařadily stěžovatelku do mírnějšího typu věznice.
K námitce stěžovatelky o údajném nerespektování judikatury Ústavního soudu je třeba konstatovat, že citované judikáty se dotýkají zcela jiné oblasti soudního rozhodování, jíž je občanskoprávní řízení, a to konkrétně jeho rodinně právní oblast (rozhodování o svěření dítěte do péče rodičů), než je trestní věc stěžovatelky. Poslední zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 7. srpna 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17 se též dotýkal zcela odlišné situace, než je situace stěžovatelky.
Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V projednávaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovatelce. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněné stěžovatelky. Ani rozhodnutí o trestu netrpí žádnými protiústavními deficity.
Je tak namístě shrnout, že se stěžovatelce zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu