ECLI:CZ:US:2018:4.US.4145.17.1
sp. zn. IV. ÚS 4145/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti R. P., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Ostrava-Heřmanice, zastoupeného JUDr. Václavem Chumem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017 č. j. 3 Tdo 356/2017-278, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2015 sp. zn. 3 To 69/2015 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2015 sp. zn. 49 T 6/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3, resp. podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí majetku. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel rovněž požaduje, aby Ústavní soud podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") přednostně projednal ústavní stížnost, a to s ohledem na skutečnost, že již v současnosti vykonává trest odnětí svobody.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě.
Stěžovatel namítá, že soud druhého stupně rezignoval na svou přezkumnou funkci a odvolací argumentací stěžovatele se zabýval až soud dovolací, který není vybaven prostředky potřebnými pro nápravu pochybení soudu prvého stupně, neboť může jen v omezené míře přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění nalézacího soudu. Odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu je podle stěžovatele natolik chabé, že důvodně vyvolává otázku, zda se tento soud vůbec odvolacími námitkami zabýval a zda předmětné problematice porozuměl. Odvolací soud se podle jeho názoru nevypořádal s námitkami obhajoby a nevysvětlil, proč nebyly opatřeny důkazy nezbytné k objasnění věci.
Dále namítá nesrozumitelnost popisu skutku, ze kterého není zřejmé, jakým mechanismem mělo dojít k naplnění skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3, resp. podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku. Zdůrazňuje, že soudy nevycházely ze závěrů o daňových povinnostech stanovených správcem daně, ale pouze se opíraly o znalecké posudky nezpůsobilé znalkyně Ing. Císařové, a to i přes to, že nalézací soud v napadeném rozsudku tvrdil, že z těchto posudků nevycházel. Stěžovatel v této souvislosti upozorňuje, že nalézacímu i odvolacímu soudu byly předloženy odborné fundované oponentní názory ve formě znaleckých posudků a odborné vyjádření Vysoké školy ekonomické v Praze, přičemž trestní soudy se s nimi náležitě nevypořádaly a nevysvětlily, proč z nich nevycházely.
Stěžovatel také podrobně rozebírá řadu skutkových a právních okolností případu, zejména pak dílčí aspekty související s daňovou problematikou řešenou v dané trestní věci. Uvádí, že obhajoba v průběhu řízení poukazovala na nesoulad mezi směrnicí Rady Evropské unie 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006, o společném systému daně z přidané hodnoty, a zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a navrhovala předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU podle §9a trestního řádu, přičemž trestní soudy tomuto návrhu nevyhověly.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Námitky stěžovatele směřují primárně k revizi skutkových a právních závěrů, ke kterým trestní soudy dospěly. Ústavní soud však ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by se postup těchto orgánů jevil natolik extrémním, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98).
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a že polemizuje s právními a skutkovými závěry soudů stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Je proto třeba především odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména pak na usnesení Vrchního soudu v Praze (č. l. 33-41) a usnesení Nejvyššího soudu (srov. č. l. 21-27), ve kterých jsou námitky stěžovatele spolehlivě vyvráceny, ať již jde o mechanismus, jakým došlo ke krácení daně a k naplnění skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3, resp. podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, o srozumitelnost popisu skutku či o klíčové problémy související s odvodem daně z přidané hodnoty.
Nejvyšší soud se rovněž spolehlivě vypořádal s tvrzením stěžovatele, že trestní soudy vycházely ze znaleckých posudků znalkyně Ing. Císařové, byť to nalézací soud v napadeném rozsudku popíral. Připomněl, že nalézací soud vyhodnotil uvedený znalecký posudek jako nepoužitelný, nepovažoval však za nutné přibrání jiného znalce a posouzení rozhodných skutečností provedl sám. Nejvyšší soud tuto záležitost správně uzavřel tím, že skutečnost, že nalézací soud dospěl k obdobným závěrům jako uvedená znalkyně, nikterak neznamená, že soud z jejích posudků vycházel.
Vrchní soud v Praze pak v napadeném rozhodnutí mj. srozumitelně a racionálně také vysvětlil, proč nevyhověl návrhu obhajoby na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU postupem podle §9a trestního řádu (srov. č. l. 39-40).
Ústavní soud nepovažuje za potřebné k argumentaci uvedených trestních soudů cokoli dodávat, protože ji považuje za správnou a úplnou. Nesdílí přesvědčení stěžovatele, že odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu je nedostatečné, a v této souvislosti připomíná, že posuzuje spravedlnost řízení jako celku, tedy nikoli jeho jednotlivých částí a fází (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3314/12 či IV. ÚS 359/17), takže přihlížel i k tomu, jak argumentaci a vypořádání námitek obhajoby doplnil Nejvyšší soud.
Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy přesvědčivým způsobem odůvodnily své skutkové a právní závěry a že v jejich úvahách neshledal žádný logický exces. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je seznatelné, proč trestní soudy nepřijaly verzi skutkového a právního stavu prezentovanou stěžovatelem a proč považovaly provedené dokazování za úplné.
Ústavní soud proto konstatuje, že v postupu a rozhodování trestních soudů neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu