ECLI:CZ:US:2018:4.US.435.18.1
sp. zn. IV. ÚS 435/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Oleandry Nové, zastoupené Mgr. Janem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Bílkova 132/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, č. j. 28 Cdo 3259/2017-157, rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2016, č. j. 70 Co 288/2016-68, a Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 1. 2016, č. j. 5 C 69/2015-38, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníků řízení, a dále Ladislava Šlechty, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Vedlejší účastník se dvěma žalobami domáhal proti stěžovatelce zaplacení částek 70 000 Kč a 120 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které spočívalo v tom, že stěžovatelka jako spoluvlastnice ideální 1/3 bytové jednotky č. X1 v domě č. p. X2 v P. (dále jen "bytová jednotka"), užívá výlučně bytovou jednotku a vedlejšímu účastníkovi, který je spoluvlastníkem jejích ideálních 2/3, nic neplatí. Vedlejší účastník tedy požadoval úhradu odpovídající výši nájmu (10 000 Kč měsíčně) za období 1. 3. 2006 - 28. 2. 2008 a 1. 8. 2014 - 28. 2. 2015.
Obvodní soud pro Prahu 7 spojil obě řízení ke společnému projednání pod spisovou značku 5 C 69/2015, následně dne 20. 1. 2016 vydal rozsudek č. j. 5 C 69/2015-38, kterým plně žalobám vyhověl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 70 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), 120 000 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a nahradit mu náklady řízení 52 040 Kč (výrok III.).
Městský soud rozsudkem ze dne 22. 9. 2016, č. j. 70 Co 288/2016-68, změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že zamítl žalobu v části týkající se úroků z prodlení z částky 70 000 Kč za období od 1. 3. 2015 do 3. 4. 2015, zamítl celou žalobu týkající se částky 120 000 Kč s příslušenstvím z důvodu promlčení a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovatelce náklady nalézacího a odvolacího řízení 11 880 Kč.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 10. 2017, č. j. 28 Cdo 3259/2017-157, odmítl stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost a uložil jí povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení; uvedl, že posuzovaná problematika vzniku bezdůvodného obohacení spoluvlastníka věci jejím užíváním nad rámec spoluvlastnického podílu byla již řešena v judikatuře Nejvyššího soudu.
Proti rozsudku obvodního soudu, výrokům I. a III. rozsudku městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 2. 2. 2018 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zásah spatřuje v tom, že obecné soudy neaplikovaly kogentní ustanovení občanského zákoníku o dobrých mravech, postupovaly formálně bez přihlédnutí k souvisejícím okolnostem věci, a ačkoli dospěly k závěru, že vedlejší účastník postupoval v rozporu s dobrými mravy, tuto skutečnost nezohlednily v meritorním rozhodnutí. Stěžovatelka zejména uvedla, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 82/2001 byla vedlejšímu účastníkovi pravomocně uložena povinnost uzavřít se stěžovatelkou kupní smlouvu ohledně ideálních 2/3 předmětné bytové jednotky za cenu 500 000 Kč, což vedlejší účastník dobrovolně nesplnil, zavkladování stěžovatelčina vlastnického práva se brání již patnáct let, a to zejména množstvím účelových exekucí a dalšími obstrukcemi. Stěžovatelka zdůraznila, že zákon nezakazuje minoritnímu spoluvlastníkovi byt užívat, navíc k jeho otevření a užívání byla vyzvána společenstvím vlastníků jednotek. Obecné soudy nedostatečně a nesprávně zhodnotily rozpor s dobrými mravy, nesprávně a rozporně s principy spravedlnosti interpretovaly jednoduché právo a rezignovaly na ochranu stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. S námitkou ohledně podaného návrhu na vklad vlastnického práva ze dne 17. 12. 2013 se vypořádal až Nejvyšší soud, s jehož závěry stěžovatelka nesouhlasí.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti; žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily ústavně konformním způsobem, provedly dostatečná skutková zjištění a z nich vyvodily logické právní závěry. Dovolací soud adekvátně odkázal na ustálenou rozhodovací praxi k řešené právní otázce týkající se vzniku bezdůvodného obohacení spoluvlastníka věci jejím užíváním nad rámec spoluvlastnického podílu a zároveň reagoval na stěžejní stěžovatelčiny námitky.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že interpretace a aplikace podústavního práva nebyla obecnými soudy učiněna způsobem, který by byl důvodem kasace napadených rozhodnutí. Je zjevné, že mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem již řadu let probíhají spory, zejména v souvislosti s vlastnictvím a užíváním předmětné bytové jednotky. K řešení těchto sporů jsou však příslušné obecné soudy a disponují jimi sami účastníci. Ústavní soud není další instancí obecné justice, která se zabývá civilními spory, nýbrž je orgánem ochrany ústavnosti a ústavně garantovaných práv, která v nyní posuzované věci nebyla porušena.
Bylo zjištěno, že stěžovatelka byla spoluvlastnicí ideální 1/3 bytové jednotky a zároveň jí výlučně užívala v době od 1. 8. 2014 do 28. 2. 2015. Za toto období je tak povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku odpovídající poměrné výši obvyklého nájemného v daném místě a čase. Vedlejší účastník je sice podle pravomocného rozhodnutí povinen uzavřít se stěžovatelkou kupní smlouvu o převodu svého podílu na bytové jednotce, podstatné však je, že stěžovatelka, ať již z jakýchkoli důvodů (podle odvolacího soudu částečně z důvodu své liknavosti), doposud nenabyla zbývající podíl na bytové jednotce, není tedy výlučnou vlastnicí bytové jednotky, a proto je povinna za její užívání zaplatit adekvátní kompenzaci dalšímu spoluvlastníkovi - vedlejšímu účastníkovi. S ohledem na vše shora uvedené proto nelze v postupu obecných soudů shledat nic protiústavního.
Postupem obecných soudů nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví ani na spravedlivý proces podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1, 2, a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu