ECLI:CZ:US:2018:4.US.464.18.1
sp. zn. IV. ÚS 464/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem advokátní kanceláře STRNAD JOCH LOKAJÍČEK advokáti s. r. o., se sídlem Jugoslávská 620/29, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2017 č. j. 11 Co 432/2017-784 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. září 2017 č. j. 50 P 64/2017-600, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení a za účasti A) Městské části Praha 16 a B) J. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 5. 2. 2018, napadá P. P. (dále rovněž "stěžovatelka" nebo "matka") v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která údajně porušila její ústavně zaručená práva, a to právo na rodinný život (ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
U Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "prvoinstanční soud") probíhá pod sp. zn. 50 P 64/2017 řízení ve věci péče o nezletilou M. P. (dále rovněž "nezletilá"); nezletilá je v řízení zastoupena Městskou částí Praha 16 jako opatrovníkem. Otcem nezletilé je J. P. (dále jen "otec"), matkou je stěžovatelka. Nezletilá žila s otcem a s matkou ve společné domácnosti až do 13. 2. 2017, kdy matka tuto domácnost i s nezletilou opustila.
Usnesením prvoinstančního soudu ze dne 20. 2. 2017 č. j. 50 Nc 16001/2017-14 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") č. j. 11 Co 121/2017-149 ze dne 7. 4. 2017 bylo o návrhu otce na vydání předběžného opatření rozhodnuto tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou v každém lichém kalendářním týdnu od pátku 18:00 hodin do neděle 19:00 hodin.
Realizace styku nezletilé s otcem však i po vydání předběžného opatření probíhala konfliktně.
Dne 31. 3. 2017 matka nezletilou k otci přivezla za doprovodu bodyguardů, styk s otcem se však nerealizoval, neboť nezletilá odmítla k otci jít, takže matka poté nezletilou odvezla zpět k sobě.
Usnesením ze dne 7. dubna 2017 sp. zn. 50 P 64/2017 prvoinstanční soud vyzval matku nezletilé, aby dobrovolně plnila povinnost, jež jí byla uložena usnesením ze dne 20. 2. 2017 č. j. 50 Nc 16001/2017-14.
Dne 2. 9. 2017 matka přivezla nezletilou do bydliště otce spolu se třemi psy a dvěma hady; otec zvířata odmítl převzít, neboť měl pro dceru připraven jiný program. Matka si poté z domu vzala nějaké věci, které uložila do auta, a následně i s nezletilou, která údajně řekla, že u otce nechce být, autem odjela.
Otec měl za to, že matka jeho styk s nezletilou úmyslně maří a podal soudu dva návrhy na výkon rozhodnutí.
O těchto návrzích rozhodl prvoinstanční soud tak, že usnesením ze dne 20. 9. 2017 č. j. 50 P 64/2017-600 návrh na výkon rozhodnutí za zmařený styk s nezletilou, který se měl realizovat dne 31. 3. 2017, zamítl (výrok I); soud však uložil matce pokutu ve výši 200,- Kč za nerealizovaný styk ze dne 2. 9. 2017 (výrok II).
Odvolací soud usnesením ze dne 21. listopadu 2017 č. j. 11 Co 432/2017-784 odvolání matky proti výroku I usnesení soudu prvního stupně odmítl a potvrdil výrok II prvoinstančního rozhodnutí.
Odvolací soud z obsahu spisu a z provedeného dokazování dospěl k závěru, že nezletilá žila s otcem a s matkou ve společné domácnosti až do 13. 2. 2017, kdy matka tuto domácnost i s nezletilou opustila. Nezletilá dosud byla a je schopna styk s otcem včetně přespání realizovat, o čemž svědčí i dlouhodobý prázdninový pobyt s otcem. Bylo zjištěno, že nezletilá se na pobyty u otce těší. Odvolací soud vytkl matce zcela nepřípustný přístup k realizaci styku s nezletilou dne 2. 9. 2017, který shledal za zcela neslučitelný s její zákonnou povinností nezletilou na styk řádně připravit a tento řádně umožnit (§888 o. z.). Chování matky označil odvolací soud za nanejvýš nevhodné, nepřispívající k bezproblémovému, klidnému a bezkonfliktnímu předání dítěte. Odvolací soud konstatoval, že součástí styku rodiče s dítětem není styk se zvířaty, které dítě doprovázejí; zvířata nejsou součástí dítěte, jak tvrdí matka. Otec má právo na osobní styk s dítětem a na určení způsobu jeho realizace. Tvrzením matky, že nezletilá je na své "zvířectvo" fixovaná, odvolací soud neuvěřil, přičemž logicky dovodil, že nezletilá se dobře obejde i bez přítomnosti těchto zvířat a je schopna realizovat veškeré své potřeby a povinnosti, např. svou školní docházku.
Odvolací soud se vyjádřil i k výši uložené pokuty, která je podle jeho názoru příliš nízká a matku dostatečně nemotivuje k tomu, aby v budoucnu zodpovědně plnila své povinností, tj., aby řádně nezletilou připravila ke styku s otcem.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka obecným soudům vytýká, že údajně nerespektovaly "objektivní skutečnosti". Stěžovatelka tvrdí, že neporušila povinnost uloženou jí soudním rozhodnutím, tj. povinnost řádně připravit nezletilou dceru ke styku s otcem. Stěžovatelka tvrdí, že nezletilá se od počátku úpravy styku bránila styku s otcem, neboť "není zvyklá, resp. ochotná tolerovat nepřítomnost matky". Stěžovatelka takovou reakci nezletilé dcery přičítá tomu, že i když nezletilá pobývala až do odstěhování v únoru 2017 ve společné domácnosti s rodiči, byla zvyklá na výhradní osobní péči matky.
Stěžovatelka dále rozporuje usnesení soudu prvního stupně ze dne 7. 4. 2017, kterým soud stěžovatelku chybně vyzval k plnění povinností uložených jí předběžným opatřením, ačkoli prý stěžovatelka žádnou povinnost ke splnění styku uloženou neměla, neboť předběžné rozhodnutí prý nebylo vykonatelné.
Stěžovatelka dále uvádí, že nezletilá z podnětu stěžovatelky podstoupila dvě specializovaná vyšetření u PhDr. Mertina a u PhDr. Procházkové, jejichž závěry prý oba soudy ve svých rozhodnutích neakceptovaly.
K dokreslení skutkových okolností stěžovatelka uvádí, že při předávání dítěte dne 2. 9. 2017 dovezla nezletilou k otci spolu s jejími třemi psy a dvěma hady s tím, že nezletilá si údajně přála je otci ukázat. Poté, co otec odmítl tento "zvířecí doprovod" převzít, reagovala nezletilá odmítnutím setrvat s otcem v jeho domě a následně i s matkou z bydliště otce odjela. Stěžovatelka odmítá odpovědnost za zmařený styk dne 2. 9. 2017 a argumentuje tím, že v předcházejícím styku otec nezletilé jednoho ze psů jako doprovod toleroval. Stěžovatelka tak prý nemohla předpokládat, že v daném případě odmítne otec převzít všechny "zvířecí mazlíčky" (resp. alespoň některého z nich), a že požádá stěžovatelku, aby si je všechny odvezla zpět.
Stěžovatelka ve své argumentaci odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3489/15, s nímž prý jsou napadená soudní rozhodnutími v rozporu.
Napadená rozhodnutí považuje stěžovatelka za "alibistická, nepodložená a jsoucí v rozporu s obsahem spisu a se skutkovými zjištěními". Stěžovatelka zdůrazňuje, že neuskutečnění styku s otcem, nezavinila ona tím, že nedostatečně připravila nezletilou na styk, ale způsobila je sama nezletilá, která odmítla k otci odejít, protože odmítl spolu s ní převzít i její zvířátka. K takovému postoji nezletilé se údajně nesprávně, nezákonně a v rozporu se zájmy nezletilé vyjádřil odvolací soud, jestliže zdůraznil, že nezletilá si nemůže diktovat kdy, s kým a za jakých okolností je ochotna styk s otcem realizovat a kdy nikoli. Takové úvahy odvolacího soudu podle názoru stěžovatelky prý překračují závěry Ústavního soudu, uvedené např. v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3462/14.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla zčásti podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
V.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zčásti podaná někým zjevně neoprávněným a zčásti je návrhem zjevně neopodstatněným.
V té části, v níž stěžovatelka napadá výrok pod bodem I usnesení prvoinstačního soudu a výrok pod bodem I usnesení odvolacího soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, protože byla podána osobou neoprávněnou; těmito výroky předmětná rozhodnutí nezpůsobila a ani způsobit nemohla žádný zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
Ve zbývající projednatelné části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy Česká republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení (a to jak skutkových, tak i právních) závěrů obou soudů. V ústavní stížnosti uvádí tytéž námitky a shodné argumenty, které uplatnila již v řízení před obecnými soudy, a se kterými se tyto soudy náležitě vypořádaly. Stěžovatelka pokračuje v polemice s obecnými soudy, čímž Ústavní soud staví do role další odvolací instance, která mu nepřísluší.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí zdůraznil, že rozhodování v rodinně právních věcech je velmi obtížnou a citlivou záležitostí. Nezbytným předpokladem tohoto rozhodování je detailní znalost osobnosti dítěte a jeho rodičů a vývoje rodinné situace. Tyto poznatky nelze načerpat toliko ze spisu, nýbrž potřebný je též bezprostřední kontakt s účastníky řízení, s orgánem sociálně právní ochrany dětí, resp. též se školou a s dalšími svědky. Rozhodování v těchto věcech je především doménou obecných soudů, které jsou k tomu nejlépe vybaveny.
Ústavní soud s ohledem na jeho postavení je v této oblasti značně limitován a již z tohoto důvodu nelze očekávat, že v takových případech bude hrát roli jakéhosi konečného univerzálního rozhodce. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" ochrana základních práv.
V posuzované věci Ústavní soud neshledal v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné protiústavní deficity. Rozhodnutí obecných soudů jsou náležitě odůvodněna a nevykazují žádné protiústavní rysy. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatelky nedošlo. Obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy, aplikovaly je ústavně konformním způsobem, svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily, nedopustily se svévolného jednání a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry obecných soudů není žádný extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. Stěžovatelčin odkaz na údajně nerespektovanou judikaturu Ústavního soudu není přiléhavý; citovaná judikatura vychází ze zcela rozdílné skutkové a právní situace než je posuzovaný případ.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelčina argumentace postrádá ústavněprávní dimenzi a je polemikou se skutkovými závěry a s interpretací podústavního práva.
Toliko obiter dictum Ústavní soud připomíná:
Z ustanovení §501 zákona č. 292/3013, o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s.") je zřejmé, že při výkonu rozhodnutí vydaného ve věci péče o nezletilé dítě, je výzva ke splnění uložené povinnosti obligatorně realizována tehdy, nebyl-li povinný dříve poučen o možnosti výkonu rozhodnutí a o následcích neplnění stanovených povinností. Soud prvního stupně proto postupoval správně, jestliže usnesením ze dne 7. 4. 2017 č. j. 50 P 64/2017-175, vyzval stěžovatelku k plnění povinností stanovených v předchozích soudních rozhodnutích. Poté, co matka již byla poučena soudem o následcích neplnění stanovených povinností, lze následně při opětovném neplnění jejích povinností přistoupit k výkonu předběžného opatření (resp. soudního rozhodnutí) - buďto za pomoci výzvy, nebo uložením pokuty podle §502 odst. 1 z. ř. s. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15, či usnesení ze dne 24. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 1769/16, bod 17).
Ve vztahu k námitkám stěžovatelky ohledně charakteru uložené pokuty postačí poukázat na závěry usnesení odvolacího soudu. Účelem pokuty ukládané podle §502 z. ř. s. není toliko sankcionování povinného rodiče za nesplnění povinnosti, ale pokuta také musí zároveň plnit svůj motivační charakter; její maximálně možná výše představuje 50 000 Kč.
Závěrem Ústavní soud připomíná obecný a notoricky známý poznatek, že soudní spory mezi rodiči vedou často k traumatizování nezletilých dětí, které se stávají obětmi chování svých rodičů. Optimální cestou vedoucí k nalezení nejlepšího zájmu dítěte není konfliktní soudní pře, nýbrž rozumná dohoda rodičů. Postrádají-li rodiče tento rozumný náhled, nelze dospět k dobrému řešení žádným soudním rozhodnutím.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů pro její zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, neboť v této části je podána někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu