ECLI:CZ:US:2018:4.US.476.18.1
sp. zn. IV. ÚS 476/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 12/1222, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Janem Vodičkou, advokátem, sídlem Váňova 3180, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2017 č. j. 22 Cdo 1535/2017-602 ve znění opravného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2018 č. j. 22 Cdo 1535/2017-615 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. října 2016 č. j. 28 Co 383/2016-571, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. obchodní společnosti Letiště Velká Dobrá s. r. o., sídlem Bucharova 1314/8, Praha 13 - Stodůlky, a 2. zapsaného spolku Aeroklub Kladno, z. s., sídlem Velká Dobrá 580, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka namítá také porušení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 4. 3. 2016 č. j. 21 C 12/2014-509 zamítl žalobu 1. vedlejšího účastníka (v řízení před obecnými soudy "žalobce") na určení, že "vzletová a přistávací dráha označována Úřadem pro civilní letectví pod č. RWY 12/30, nacházející se na pozemku parc. č. X, katastrální území Velká Dobrá, je letištní stavbou, nikoliv však stavbou v občanskoprávním smyslu, a je tak součástí pozemku parc. č. X, katastrální území Velká Dobrá, a tedy vlastnictvím žalobce" (výrok I). Tomuto vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost nahradit stěžovatelce a 2. vedlejšímu účastníkovi v obecné pariční lhůtě k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 80 465 Kč (výrok II).
3. Krajský soud v Praze (dále "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že rozhodl, že 1. vedlejší účastník je vlastníkem vzletové a přistávací dráhy, označené Úřadem pro civilní letectví číslem RWY 30/12, nacházející se na pozemku parc. č. X, v katastrálním území Velká Dobrá, zapsaném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kladno, na LV XY; ve zbývající části pak rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I). O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II).
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky a dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Nejvyšší soud s odkazy na svou předchozí rozhodovací praxi zejména uvedl, že právní otázky, které stěžovatelka považovala za (částečně) neřešené, již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny byly a krajský soud se od závěrů této praxe nijak neodchýlil. Nejvyšší soud shledal, že v nyní projednávané věci byl v nalézacím řízení na základě znaleckých posudků dostatečným způsobem zjištěn skutkový stav věci, pokud jde o charakter povrchu letištního pozemku Letiště Velká Dobrá, a přesvědčivým způsobem odůvodněn závěr o stavebním rázu letištní plochy tak, že se o samostatnou stavbu nejedná, pročež jde o součást pozemku ve vlastnictví 1. vedlejšího účastníka.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka spatřuje porušení jejích ústavně garantovaných práv v podobě použití nepřípustné retroaktivity zákona spočívající v aplikaci současné právní úpravy na posouzení charakteru stavby zřízené za minulé právní úpravy, dále v zásahu do legitimního očekávání vlastníka v podobě faktického odnětí vlastnického práva státu (jeho vyvlastnění ve prospěch soukromé osoby) na základě závěru, že státem nákladně vytvořená dopravní stavba je ve skutečnosti součástí pozemku, dále v nedostatečné individualizaci rozhodnutí a zohlednění okolností případu, a to zejména v důsledku nedostatečného posouzení technického charakteru stavby, zejména neprovedením znaleckého posudku, jehož pořízení se domáhaly obě strany soudního řízení, a konečně v překvapivé podstatné změně v náhledu na právní posouzení věci ze strany krajského soudu. Na základě uvedeného se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou [jelikož tato nevystupovala vůči 1. vedlejší účastnici ve vrchnostenském postavení, nýbrž v postavení rovném - srov. a contrario stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 (ST 9/16 SbNU 372); tato i všechna dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
11. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatelky postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a také se svou ustálenou rozhodovací praxí. Postup Nejvyššího soudu byl ohledně klíčové právní otázky posouzení charakteru stavby letištní plochy Letiště Velká Dobrá řádně odůvodněn s obsáhlými odkazy na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998 sp. zn. 3 Cdon 1395/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 8, ročník 1998, pod č. 68, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1414/97, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 1, ročník 2000, str. 35, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. 22 Cdo 52/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013 sp. zn. 28 Cdo 2155/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 28 Cdo 2140/2013 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. 22 Cdo 1487/2015). Ústavní soud považuje výklad provedený Nejvyšším soudem za ústavně konformní a srozumitelný. Na výkladu provedeném Nejvyšším soudem, ani předtím krajským soudem, neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadená rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
12. K námitce stěžovatelky stran použití nepřípustné retroaktivity Ústavní soud shledává, že obecné soudy přesvědčivě odůvodnily, že stavbu je nutno posuzovat především podle aktuální právní úpravy a jejího nynějšího výkladu (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2004, sp. zn. 28 Cdo 288/2004). Nelze také přisvědčit námitce stěžovatelky, že se obecné soudy odchýlily od právního názoru vyjádřeného Ústavním soudem v nálezu ze dne 23. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 3143/13 (N 60/76 SbNU 809). Stěžovatelka totiž přehlíží zásadní fakt, že citovaný nález se týkal Letiště Příbram, které z hlediska
stavebně-technologického provedení vykazuje zcela jiné parametry, než letištní plocha v nyní posuzovaném případě. Jak jednoznačně vyplývá z vyžádaného soudního spisu (nejzřetelněji srov. fotografie na č. l. 543 a 544 soudního spisu), tak v případě Letiště Příbram se jedná o konstrukci vzletové a přistávací dráhy ve formě asfaltové plochy (pásu) se zřetelným odlišením od ostatních ploch, naproti tomu v případě Letiště Velká Dobrá představuje vzletová a přistávací dráha travnatý pás, bez jakéhokoliv zjevného trvalého odlišení od okolního terénu. V případě nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 3143/13 (N 60/76 SbNU 809) se tedy jednalo o skutkově zcela odlišnou věc.
13. Ústavní soud také neshledal stěžovatelkou tvrzené procesní pochybení ze strany obecných soudů, kdy na základě vyžádaného soudního spisu Ústavní soud konstatuje, že skutkový stav byl zjištěn dokazováním dostatečně a obecné soudy v dostatečné míře chránily procesní práva jednotlivých účastníků řízení, přičemž na jejich postupu neshledal nic, co by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.
14. Ústavní soud tedy zjistil, že postup krajského soudu a Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému stavu. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci (zvláště pak přiléhavý výklad provedený Nejvyšším soudem), považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v meritu předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
15. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu