ECLI:CZ:US:2018:4.US.5.18.1
sp. zn. IV. ÚS 5/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti BOHEMIA ENERGY entity s. r. o., se sídlem Na Poříčí 1046, 1047/24-26, 110 00 Praha 1, zastoupené JUDr. Olgou Strakovou, advokátkou Advokátní kanceláře Jarušek, Straková & Partners, se sídlem Radniční 7a, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. září 2017 č. j. 12 C 84/2017-101, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení a Lenky Novákové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka (dále rovněž "žalovaná") se ústavní stížností, doručenou Ústavním soudu dne 2. 1. 2018, domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označeného rozsudku, kterým podle jejího názoru bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") se zjišťuje:
Před nalézacím soudem probíhal pod sp. zn. 12 C 84/2017 občanskoprávní spor, v němž se žalobkyně Lenka Nováková (dále jen "žalobkyně") domáhala po žalované zaplacení částky 3 630,- Kč, představující úhradu odměny advokáta za právní pomoc, poskytnutou žalobkyni v souvislosti s bráněním jejího práva odstoupit - pro nedodržení smluvních podmínek - od smlouvy o sdružených dodávkách elektřiny a zemního plynu.
Rozsudkem ze dne 29. září 2017 č. j. 12 C 84/2017-101 nalézací soud žalobě zcela vyhověl a dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení. Nalézací soud předmětnou věc rozhodoval v souladu s ustanovením §115a o. s. ř., po předchozím souhlasu účastníků bez nařízení jednání.
Skutkové okolnosti tohoto civilního sporu ani obsah napadeného rozsudku nepokládá Ústavní soud za potřebné reprodukovat, protože jsou oběma účastnicím řízení dostatečně známy a nejsou relevantní ani pro důvody, vedoucí k odmítnutí této ústavní stížnosti.
III.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že se nalézací soud řádně nevypořádal se všemi důkazy předloženými stěžovatelkou, přičemž údajně přejal jen argumentaci žalobkyně.
Z odůvodnění napadeného rozsudku prý nelze zjistit vztah mezi skutkovými zjištěními soudu a jím vyvozenými právnímu závěry. Dále stěžovatelka namítá, že nalézací soud neústavním způsobem aplikoval "podústavní právní normy".
Z tohoto důvodu považuje stěžovatelka napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, porušující právo na spravedlivý proces.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
Stěžovatelka je řádně zastoupena v souladu s ustanovením §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není součástí soustavy obecných a není tedy povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení před obecnými soudy nebo jejich rozhodnutími nebyla porušena ústavní práva nebo svobody účastníka řízení, a zda řízení jako celek bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavním požadavkem je rovněž nutnost řádného, logického a srozumitelného odůvodnění soudem vydaného rozhodnutí.
V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí obvodního soudu z hlediska ústavněprávního obstojí a že do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
Stěžovatelka sice vznáší celou řadu námitek ve vztahu k postupu soudu při provádění dokazování a zejména proti následnému hodnocení provedených důkazů a právnímu posouzení věci, avšak tyto námitky postrádají ústavněprávní relevanci, a to přesto, že se stěžovatelka snaží celou věc posunout do ústavněprávní roviny tvrzením o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištění a z nich vyvozenými právní závěry či tvrzením o opomenutém důkazu; ve skutečnosti se její argumentace nachází v poloze pouhé polemiky se skutkovými a právními závěry obecného soudu.
Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nenáleží. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.
Z napadeného rozsudku se podává, že nalézací soud provedl poměrně podrobné dokazování a z důkazů vyvodil odpovídající skutkové závěry, které nelze považovat za extrémní.
Navíc je třeba poukázat na to, že předmětem nyní posuzovaného sporu je částka 3 630,- Kč, kterou lze označit za částku bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách http://nalus.usoud.cz), že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních pochybení, za něž však nyní napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti vyloučena.
Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv.
Opodstatněnost ústavní stížnosti v takových věcech přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen řádný opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.
Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu