ECLI:CZ:US:2018:4.US.542.18.1
sp. zn. IV. ÚS 542/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Ing. Kristýny Fronc Chalupecké, Ph.D., sídlem Zemské právo 1574/3, Praha 15 - Hostivař, insolvenční správkyně dlužníka Východočeská leasingová, spol. s r. o., sídlem Na Skalce 25, Popovičky, zastoupené Mgr. Ing. Petrou Bělicovou, advokátkou, sídlem Buzulucká 678/6, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2017 č. j. 101 VSPH 188/2017-239, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti SG Equipment Finance Czech Republic s. r. o., sídlem náměstí Junkových 2772/1, Praha 5 - Stodůlky, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím byla porušena její práva zaručená ústavním pořádkem České republiky a principy právního státu zakotvené v čl. 1 odst. 1, čl. 4, 90 a 96 Ústavy a dále čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 7. 2015 č. j. 65 ICm 3066/2014-47 a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Uvedeným rozsudkem krajského soudu "pro uznání" bylo určeno, že je neúčinná kupní smlouva i smlouva o postoupení pohledávek a smlouva převodu závazků - leasingového portfolia smluv dlužníka, uzavřené mezi dlužníkem a vedlejší účastnicí dne 30. 6. 2010, a dále jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Vrchní soud dospěl k závěru, že v řízení o neúčinnosti právního úkonu nemůže být vydán rozsudek pro uznání podle §153a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka vrchnímu soudu vytkla, že se nezabýval otázkou včasnosti odvolání vedlejší účastnice a že o něm nerozhodl postupem podle §218a o. s. ř. K tomu uvedla, že výše uvedený rozsudek byl vedlejší účastnici doručen dne 20. 8. 2015, a tak lhůta pro podání odvolání uplynula dne 4. 9. 2015. Dne 7. 9. 2015 podala vedlejší účastnice odvolání a dne 10. 9. 2015 požádala o prominutí zmeškání lhůty k odvolání, krajský soud této její žádosti nevyhověl usnesením ze dne 9. 10. 2015 č. j. 65 ICm 3066/2014-111, vrchní soud pak k odvolání vedlejší účastnice usnesením ze dne 10. 1. 2017 č. j. 103 VSPH 896/2015-198 návrh na prominutí zmeškání lhůty zamítl s tím, že vedlejší účastnice lhůtu nezmeškala.
4. Proti tomu brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 6. 2017 č. j. 29 ICdo 60/2017-226 odmítl, přičemž poznamenal, že možnost oponovat názoru, že odvolání vedlejší účastnice je včasné, má stěžovatelka v odvolacím řízení. S ohledem na výše uvedené, resp. na skutečnost, že krajský soud bude vázán ústavní stížností napadeným usnesením, a její námitkou opožděnosti odvolání vedlejší účastnice se zabývat nebude, stěžovatelce prý nezbývá nic jiného než podání ústavní stížnosti.
5. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je subsidiarita a s ní korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů; konstantní judikatuře Ústavního soudu rovněž odpovídá, že ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost již nelze napravit jiným způsobem, tj. procesními prostředky, které se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné řízení. Ústavnímu soudu nenáleží obcházet řádný pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 81 a 83 ve spojení s čl. 90 a 91 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti je proto Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž (zpravidla) i potud, že musí jít o rozhodnutí "konečná".
8. V souzené věci ústavní stížnost směřuje proti tzv. kasačnímu rozhodnutí, jímž byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jde přitom o jedno z celé řady rozhodnutí procesní povahy, vydávaných v průběhu soudního řízení, které se (bezprostředně) nedotýká hmotněprávních oprávnění či povinností, natož pak práv nebo svobod zaručených Listinou; k takovému zásahu může dojít až rozhodnutím, jímž se řízení končí. Z tohoto důvodu, jak plyne z konstantní judikatury Ústavního soudu, nelze takovouto ústavní stížnost považovat za adekvátní prostředek ochrany, neboť stěžovatelé mohou svá práva bránit v rámci soustavy obecných soudů procesními prostředky, které mají k dispozici, a teprve po jejich vyčerpání, po skončení řízení, budou-li se nadále domnívat, že protiústavní stav napraven nebyl, se mohou domáhat zásahu Ústavního soudu.
9. Namístě je tudíž závěr, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a ústavní stížnost je podána předčasně, resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem samostatného ústavního přezkumu ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj