ECLI:CZ:US:2018:4.US.548.17.1
sp. zn. IV. ÚS 548/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Zieglerové, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Anenská 8, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2016 č. j. 30 Cdo 24/2016-121 a výroku II. a potvrzující části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2015 č. j. 22 Co 170/2015-101, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. února 2017, stěžovatelka navrhla zrušení rozsudku Nejvyššího soudu a části rozsudku Městského soudu v Praze z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatelka se žalobou domáhala náhrady ve výši 350 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"). Nesprávný úřední postup spatřovala v tom, že dědické řízení ve věci dědictví po jejím manželovi trvalo téměř deset let.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 23. února 2015 č. j. 10 C 164/2013-81 zamítl žalobu stěžovatelky. Zjistil, že dědické řízení se vedlo sice téměř deset let, ale šest let bylo přerušeno kvůli souvisejícímu řízení, neboť stěžovatelka podala návrh na určení, že zůstavitel nebyl pro duševní poruchu schopen platně pořídit o svém majetku závěť, jíž svůj majetek odkázal svým dcerám. V dědickém řízení neshledal neodůvodněné průtahy. Stav souvisejícího řízení o neplatnosti závěti soud vedoucí dědické řízení pravidelně zjišťoval. Řízení ve věci neplatnosti závěti probíhalo ve dvou stupních soudní soustavy, přičemž odvolací soud rozhodoval dvakrát. Zároveň sama stěžovatelka požádala čtyřikrát v průběhu tohoto řízení o odročení jednání. Na délku dědického řízení pak měla vliv i smrt jedné z dcer zůstavitele.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výrokem I. rozsudku ze dne 6. srpna 2015 č. j. 22 Co 170/2015-101 změnil rozsudek obvodního soudu tak, že uložil žalované (vedlejší účastnici řízení) zaplatit stěžovatelce 83 938 Kč s úrokem z prodlení, ve zbylém rozsahu potvrdil zamítavý výrok obvodního soudu. Výrokem II. uložil vedlejší účastnici řízení zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení 10 200 Kč. Městský soud zopakoval důkaz obsahem spisu ve věci souvisejícího řízení o neplatnosti závěti. V tomto řízení shledal neodůvodněné průtahy, například prodlevy při nařizování jednání. Dovodil, že dědické řízení mělo pro stěžovatelku význam zejména do doby, než vyšlo v řízení o neplatnosti závěti najevo, že není dědičkou po zůstaviteli. Proto měl za to, že zadostiučinění se má stěžovatelce dostat jen za dobu od zahájení dědického řízení do skončení řízení o neplatnosti závěti, tj. za 7 let a 7 měsíců, namísto 9 let a 8 měsíců.
5. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. prosince 2016 č. j. 30 Cdo 24/2016-121 zamítl dovolání stěžovatelky. Většinu jejích námitek považoval za nepřípustné pro nevymezení nebo nesprávné vymezení podmínek přípustnosti podle §237 občanského soudního řádu. V odůvodnění také uvedl, že dovolání v části, kterou stěžovatelka napadla nákladový výrok, není přípustné podle §238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu [ve znění účinném do 31. prosince 2013; nyní jde o §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu], neboť napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, a to i v případě, že by Nejvyšší soud vypočítal náhradu nákladů řízení tak, jak navrhovala stěžovatelka. Zabýval se tedy věcně jedinou námitkou stěžovatelky, a to stanovením rozhodného počátku dědického řízení pro účely posouzení a případného odškodnění jeho nepřiměřené délky, a dovolání v této části neshledal důvodným.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka napadla potvrzující část výroku I. a výrok II. rozsudku městského soudu a rozsudek Nejvyššího soudu. Měla za to, že Nejvyšší soud jí odepřel právo na soudní ochranu tím, že jí nesprávně upřel odškodnění za úsek dědického řízení, který následoval po skončení řízení o neplatnosti závěti. To zdůvodnil jen tím, že její námitka míří do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Její námitku neposuzoval meritorně, ale vzal za správný závěr městského soudu. Ten byl však dle stěžovatelky v příkrém rozporu se skutečností, protože ze spisu vyplývá, že dědičkou po zůstaviteli byla a je i dosud, kdy probíhá dodatečné projednání dědictví. Zůstavitel zanechal závětí více a v žádné z nich nepořídil o veškerém svém majetku. Po právní moci rozhodnutí v řízení o neplatnosti závěti se tedy její zájem na výsledku dědického řízení nezmenšil. Namítla, že v dovolání tuto námitku "de facto" založila také na tvrzení o porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, a proto se jí Nejvyšší soud měl zabývat. Dále považovala za vadný i nákladový výrok městského soudu, který měl pochybit při určení tarifní hodnoty, ze které se při výpočtu nároku na náhradu nákladů řízení musí vycházet. Odůvodnění výše náhrady nákladů řízení považovala rovněž za nepřezkoumatelné a nerespektující judikaturu Ústavního soudu, kterou zároveň nerespektuje ani judikatura Nejvyššího soudu. I v tomto případě tvrdila, že se Nejvyšší soud měl zabývat její námitkou týkající se nákladů řízení, protože obsahovala tvrzení o porušení jejích ústavně zaručených práv.
III.
Podmínky projednání ústavní stížnosti
7. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu.
8. Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ve vztahu k výroku rozsudku městského soudu o nákladech řízení Nejvyšší soud dle §238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 rozhodl, že dovolání není přípustné. Jde přitom o nepřípustnost plynoucí přímo ze zákona, nikoli závisející na uvážení Nejvyššího soudu. Jiný opravný prostředek proti tomuto výroku totiž stěžovatelka již neměla k dispozici. V této části je proto ústavní stížnost stěžovatelky zjevně opožděná (srov. obdobně usnesení ze dne 8. srpna 2017 sp. zn. II. ÚS 1991/17). Ke zrušení výroku o nákladech řízení Ústavním soudem by tak za této situace mohlo dojít jen tehdy, pokud by Ústavní soud shledal důvod pro zrušení hlavního výroku městského soudu, a nákladový výrok pak rušil z důvodu závislosti na výroku hlavním.
9. Druhou námitku stěžovatelky, kterou uplatnila v ústavní stížnosti a předtím v dovolání, Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zhodnotil totiž, že mířila do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. V této části je tedy lhůta k podání ústavní stížnosti zachována i ve vztahu k napadené části výroku I. rozsudku městského soudu (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Primárně se však Ústavní soud bude muset zabývat tím, zda se Nejvyšší soud dopustil správného či nesprávného posouzení námitky stěžovatelky obsažené v dovolání. Dopustil-li by se nesprávného posouzení, které by vedlo k porušení základních práv a svobod, mohl by Ústavní soud ústavní stížnosti zásadně vyhovět jen v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu. Zrušení jeho rozhodnutí by totiž otevíralo prostor k novému posouzení přípustnosti dovolání a eventuálně též k jeho meritornímu projednání. Pak by byla ústavní stížnost proti rozsudku městského soudu předčasná.
10. V rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu a části výroku I. rozsudku městského soudu, je tedy přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti.
IV.
Vlastní posouzení
11. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
12. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
13. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
14. Stěžovatelka namítala, že se Nejvyšší soud měl zabývat meritorně její námitkou, dle níž jí bylo nesprávně upřeno odškodnění za úsek dědického řízení, který následoval po skončení řízení o neplatnosti závěti. Tvrdila, že v dovolání tuto námitku "de facto" založila i na tvrzení o porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, a proto se jí Nejvyšší soud měl zabývat.
15. V dovolání přitom stěžovatelka při vymezení této námitky uvedla, že "soud odvolací pochybil při právním hodnocení významu posuzovaného řízení pro mne, resp. při stanovení z těchto závěrů odvozené doby, za kterou mi přiznal odškodnění". Následně citovala z rozhodnutí městského soudu a dovodila, že jeho závěr je nesprávný, protože není pravdou, že by "nebyla dědičkou po zůstaviteli". K tomu poukazovala na jednotlivá rozhodnutí nižších soudů.
16. Z tohoto popisu je zřejmé, že stěžovatelka svou námitku nevystavěla na žádných ústavněprávních argumentech, netvrdila "extrémní rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů", který tvrdí nyní v ústavní stížnosti, a neodkázala na žádné rozhodnutí Ústavního soudu, které by posuzovanou otázku řešilo [k tomu srov. stanovisko pléna ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), odst. 43 a 44]. Nejvyšší soud z takto podané námitky nemohl dovodit, že stěžovatelka svá tvrzení zakládá na porušení svých ústavně zaručených práv. Zhodnotil-li tedy, že námitka stěžovatelky mířila pouze do skutkových zjištění nižších soudů, Ústavní soud tomuto hodnocení z hlediska ústavnosti nemůže nic vytknout.
17. Ústavní soud se dále musí zabývat tím, zda do ústavně zaručených práv stěžovatelky nezasáhl v této části svého hodnocení městský soud. Námitka stěžovatelky spočívá v podstatě v tom, že tvrdí, že jí soud měl přiznat náhradu nemajetkové újmy za 9 let a 8 měsíců a nikoli pouze za 7 let a 7 měsíců. Dle výpočtu výše náhrady provedeného městským soudem, který stěžovatelka v ústavní stížnosti nerozporuje, se tak domáhá toho, že jí přiznaná náhrada měla být vyšší o přibližně 26 000 Kč, namísto přibližně 84 000 Kč by jí tak mělo být přiznáno přibližně 110 000 Kč.
18. Jak Ústavní soud opakovaně připomíná ve své rozhodovací praxi k otázce určení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu zákona o odpovědnosti státu za škodu, ústavní ani zákonné předpisy nedávají žádnou exaktní metodu pro její určení. Její stanovení je ze zákona věcí volné úvahy soudu, která musí být odůvodněna a musí mít svůj základ ve zjištěném skutkovém stavu ohledně obou zákonem předvídaných kritérií, tj. závažnosti vzniklé újmy i okolností, za nichž k ní došlo [srov. např. nález ze dne 6. března 2012 sp. zn. I. ÚS 1586/09 (N 43/64 SbNU 491)].
19. Těmto požadavkům napadený rozsudek městského soudu vyhověl. Městský soud vycházel ze spisů týkajících se dědického i souvisejícího řízení a sám skutková zjištění plynoucí z těchto spisů doplňoval. Své rozhodnutí náležitě a přezkoumatelně odůvodnil, zabýval se kritérii předvídanými zákonem i kritérii plynoucími z judikatury Nejvyššího soudu. Polemika stěžovatelky s tím, jak městský soud posoudil význam řízení v jeho jednotlivých částech, ústavněprávní relevance nedosahuje.
20. Ústavní soud proto v souhrnu dospěl k závěru, že Nejvyšší soud nepochybil, když se nyní posuzovanou námitkou stěžovatelky věcně nezabýval. Nejvyšší soud postupoval v souladu s procesním předpisem, jímž je vázán (čl. 95 odst. 1 Ústavy). Své rozhodnutí též v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnil. Stejně tak Ústavní soud neshledal ústavněprávní nedostatky rozsudku městského soudu. Napadenými rozsudky městského a Nejvyššího soudu tudíž nedošlo k protiústavnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a to ani do jejích práv dle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny.
21. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona pro její opožděnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu