ECLI:CZ:US:2018:4.US.596.18.1
sp. zn. IV. ÚS 596/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele spolku "Cesta trvalé prosperity, z. s.", sídlem Na Drahách 206/27, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. listopadu 2017 č. j. 5 As 165/2016-96, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a 1. Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, 2. Kruhu pro občanskou společnost, z. s., sídlem Jižní 795/7, Hradec Králové, 3. Českého svazu ochránců přírody, pobočného spolku ZO ČSOP "Orlice", sídlem Lhotecká 179/3, Hradec Králové, 4. Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, 5. Ladislava Čižinského, 6. Zdeňka Němečka, 7. Mileny Matyskové, 8. občanského sdružení "Světlo pro Hradec", sídlem Milady Horákové 1737/5, Hradec Králové, 9. Tenisového klubu LTC Hradec Králové, sídlem Zámostí 684/1, Hradec Králové, 10. Lubomíra Sprinze, 11. Farmaceutické fakulty v Hradci Králové - Univerzity Karlovy, sídlem akademika Heyrovského 1203/8, Hradec Králové, 12. Václava Záruby, 13. Marie Zárubové, 14. statutárního města Hradec Králové, sídlem Československé armády 408, Hradec Králové, 15. Jiřího Hrůši, 16. Mgr. Jindřicha Myslivce, 17. Evy Stárkové, 18. Denise Doksanského, 19. Leony Doksanské, 20. Mgr. Borise Váni, 21. Mgr. Daniely Váňové, 22. Jiřího Vaculíka, 23. Víta Pospíšila, 24. Miroslava Suchomela, 25. Jitky Suchomelové, 26. Ing. Vladimíra Hypského a 27. JUDr. Oldřicha Vaňka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, když tvrdí, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 2 a čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dle stěžovatele pak došlo také k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí, se podává, že Magistrát města Hradec Králové, Odbor hlavního architekta (dále jen "stavební úřad") vydal dne 27. 12. 2012 územní rozhodnutí č. 828, zn. 082265/2012/HA/Ma, ZB, č. j. MMHK/184013/2012 (dále jen "původní územní rozhodnutí"), kterým rozhodl ve výroku I o umístění stavby "Park Malšovice - Areál aktivit volného času Hradec Králové, multifunkční aréna a obchodně společenské centrum včetně infrastruktury" na pozemcích v katastrálních územích Hradec Králové a Malšovice u Hradce Králové, ve výroku II o změně využití území "Park Malšovice - Areál aktivit volného času Hradec Králové, multifunkční aréna a obchodně společenské centrum, včetně infrastruktury pro SO 04 Park aktivit volného času" na pozemcích v katastrálním území Malšovice u Hradce Králové a ve výroku III jím byla umístěna stavba "Kabelové vedení VN 35 kV" na pozemcích v katastrálních územích Věkoše, Hradec Králové, Slezské Předměstí a Malšovice u Hradce Králové. Původní územní rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 11. 2013.
3. Proti původnímu územnímu rozhodnutí podal stěžovatel a další účastníci správního řízení odvolání, které 1. vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 15. 11. 2013 č. j. 5277/UP/2013/Kul zamítl a potvrdil původní územní rozhodnutí.
4. Proti rozhodnutí 1. vedlejšího účastníka o odvolání proti původnímu územnímu rozhodnutí podal stěžovatel a 2. a 3. vedlejší účastníci dne 24. 1. 2014 žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud").
5. Žadatelé o původní územní rozhodnutí [společnosti
Tschechien 8 Immobilienkommanditgesellschaft, k. s., Tschechien 9 Immobilienkommanditgesellschaft, s. r. o. (obě uvedené společnosti již zanikly bez právního nástupce), 14. vedlejší účastník a ČEZ Distribuce, a. s.] podali dne 7. 8. 2015 ke stavebnímu úřadu podání nazvané jako "Žádost o vydání změny rozhodnutí o umístění stavby č. 828", kde uvedli, že žádají o vydání změny původního územního rozhodnutí spočívající ve "zpětvzetí záměru ve výroku I. a II. v celém rozsahu (upuštění od záměru)", a dále o vydání změny původního územního rozhodnutí "ve výroku III. na část stavby Kabelové vedení VN 35 kV [...] spočívající v: 1. změně části trasy kabelového vedení VN 35 kV na pozemcích - viz bod II. Platnost rozhodnutí (změny rozhodnutí) žádáme na dobu 5 let (v souladu s bodem 3). 2. vypuštění podmínky č. 8 ve výroku č. III. územního rozhodnutí č. 828 [...]. 3. prodloužení doby platnosti původní nezměněné části výroku č. III. územního rozhodnutí č. 828 o pět let.".
6. Stavební úřad vydal dne 27. 10. 2015 územní rozhodnutí č. 828/1, zn. 140234/2015/HA/Hr, č. j. MMHK/182033/2015 (dále jen "nové územní rozhodnutí"), jímž částečně změnil původní územní rozhodnutí tak, že se upouští od záměru v celém rozsahu výroku I a II původního územního rozhodnutí. Dále stavební úřad rozhodl o tom, že výrok III původního územního rozhodnutí o umístění stavby "Kabelové vedení VN 35kV" se částečně mění v těchto bodech: "1. změně části trasy kabelového vedení VN 35 kV ("za Orlicí - kolem Malšovického stadionu"), 2. změně podmínek pro umístění stavby, projektovou přípravu stavby a realizaci stavby, včetně vypuštění podmínky č. 8, 3. prodloužení platnosti původního výroku o pět let", což dále blíže specifikoval uvedením konkrétních pozemků. Ve výroku III původního územního rozhodnutí bylo k druhu a účelu stavby uvedeno "beze změny". Dále bylo rozhodnuto o umístění stavby na blíže konkretizovaných pozemcích, byl proveden popis stavby s uvedením její kapacity. Byl také stanoven způsob zpracování projektové dokumentace s uvedením, že ve vztahu k původnímu územnímu rozhodnutí je "beze změny". Původní podmínky původního územního rozhodnutí pro projektovou dokumentaci a provádění stavby byly doplněny o další blíže specifikované podmínky. Stavební úřad v rámci rozhodnutí o podmíněném užívání dokončené stavby rozhodl, že podmínka č. 8 výroku III původního územního rozhodnutí se v celém rozsahu vypouští. Závěrem stavební úřad rozhodl tak, že platnost původního územního rozhodnutí se prodlužuje o 5 let ode dne nabytí právní moci nového územního rozhodnutí.
7. K dotazu krajského soudu zda stěžovatel a 2. a 3. vedlejší účastníci za této procesní situace na podané žalobě trvají, sdělili stěžovatel a 2. a 3. vedlejší účastníci, že na projednání žaloby trvají.
8. Usnesením krajského soudu ze dne 7. 6. 2016 č. j. 30 A 10/2014-358 byla žaloba stěžovatele a 2. a 3. vedlejších účastníků odmítnuta pro nedostatek podmínek řízení ve smyslu §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Krajský soud dospěl k závěru, že změna původního územního rozhodnutí spočívala v jeho nahrazení novým územním rozhodnutím, které umísťuje již pouze "Kabelové vedení VN 35 kV" (o němž bylo předtím rozhodnuto ve výroku III původního územního rozhodnutí), a to za současného faktického zrušení výroků I a II původního územního rozhodnutí. Z uvedeného důvodu odpadl předmět řízení.
9. Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti stěžovatele a 2. a 3. vedlejších účastníků zamítl napadeným rozsudkem předmětnou kasační stížnost (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III), když zdůraznil, že původní územní rozhodnutí nelze bez dalšího ani v části považovat za rozhodnutí, kterým se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti, jak má na mysli §65 odst. 1 s. ř. s.; takový akt je vyloučen z přezkoumání soudem ve správním soudnictví a žalobu proti němu podanou musí správní soud odmítnout [§68 písm. e), §70 písm. a) a §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud shrnul, že v době, kdy bylo rozhodnutí 1. vedlejšího účastníka zamítající odvolání stěžovatele a 2. a 3. vedlejších účastníků a potvrzující původní územní rozhodnutí napadeno žalobou u krajského soudu (tj. dne 24. 1. 2014), jednalo se o rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Následným postupem podle §94 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), a vydáním nového územního rozhodnutí se ovšem stalo neúčinným a nelze je již považovat za rozhodnutí, kterým se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti. S ohledem na uvedené lze tedy dle Nejvyššího správního soudu konstatovat, že krajský soud nepochybil, pokud žalobu stěžovatelů odmítl, byť tak učinil z nepřiléhavého důvodu. Přestože krajský soud dílčím způsobem v řízení pochybil, neshledal Nejvyšší správní soud, že by toto pochybení mohlo mít za následek nezákonnost napadeného usnesení, neboť nic nemění na správnosti jeho výroku o odmítnutí žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2015 č. j. 8 As 72/2015-67). Nejvyšší správní soud uzavřel, že otázka, zda je nové územní rozhodnutí a řízení u stavebního úřadu jemu předcházející zákonné a prosté vad, nemůže být předmětem tohoto soudního řízení, neboť jeho rozsah je omezen na soudní přezkum původního územního rozhodnutí. Pokud stěžovatel a 2. a 3. vedlejší účastníci nesouhlasili s postupem správních orgánů, měli brojit proti novému územnímu rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatele
10. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší správní soud založil napadené rozhodnutí na nesprávných právních úvahách ve dvou směrech, a to jednak v posouzení otázky, zda došlo k nahrazení původního územního rozhodnutí novým územním rozhodnutím, a jednak v posouzení otázky, zda vůbec je důvodné se otázkou údajného nahrazení územního rozhodnutí zabývat, tedy zda mělo být ignorováno ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s., které stanoví, že soud rozhoduje podle právního a skutkového stavu, který zde byl v době vydání žalobou napadeného správního rozhodnutí.
11. K první otázce stěžovatel zejména uvádí, že výroky I a II původního územního rozhodnutí nebyly věcně nijak nahrazeny novým územním rozhodnutím (přičemž Nejvyšší správní soud zcela špatně aplikoval §94 odst. 1 stavebního zákona s vazbou na §93 odst. 5 stavebního zákona) a výrok III byl tímto novým rozhodnutím změněn pouze částečně. I jenom samotný výrok III, a to dokonce i jen pouhá jeho část, nedotčená změnovým rozhodnutím, mohla a měla být předmětem plnohodnotného soudního přezkumu. Úvahy Nejvyššího správního soudu o tom, že výrok III původního územního rozhodnutí, po změně provedené novým územním rozhodnutím, není samostatně materiálně vykonatelný, jsou dle stěžovatele zcela irelevantní a opět nijak nesouvisí s posouzením otázky, zda takové správní rozhodnutí podléhá soudnímu přezkumu. Soudnímu přezkumu totiž dle stěžovatele zásadně podléhají všechna rozhodnutí vydaná v oblasti veřejné správy, dotýkající se veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob (§2, §4 odst. 1 s. ř. s.), zcela bez ohledu na to, zda jsou materiálně vykonatelná, či nikoli; výjimky sice může stanovit zákon, nicméně pro "materiálně nevykonatelná" rozhodnutí žádná výjimka v soudním řádu správním stanovena není a navíc rozhodnutí dotýkající se základních práv a svobod (včetně práva na příznivé životní prostředí) z ústavního hlediska nelze ze soudního přezkumu vyloučit nikdy (čl. 36 odst. 2 Listiny). V této souvislosti lze také upozornit, že Nejvyšší správní soud odůvodnil odmítnutí žaloby ustanovením §70 písm. a) s. ř. s., podle kterého jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími. I kdybychom si odmysleli ve výroku III původního územního rozhodnutí ty části, které byly nahrazeny výrokem III nového územního rozhodnutí, i přesto by to neznamenalo, že původní územní rozhodnutí přestalo být rozhodnutím. Stále by se jednalo o rozhodnutí, byť nedokonalé. Ustanovení §70 písm. a) s. ř. s. tedy na původní rozhodnutí ani v takovéto situaci dopadat nemůže, zcela bez ohledu na Nejvyšším správním soudem zdůrazňovanou materiální vykonatelnost. Nejvyšší správní soud tak na daný případ aplikoval ustanovení §70 písm. a) s. ř. s., které však na něj vůbec nedopadá.
12. K druhé otázce pak stěžovatel uvádí, že Nejvyšší správní soud z důvodů, které stěžovatel považuje za nepřiléhavé a nepřesvědčivé, rozhodl neaplikovat v daném případě ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s., tedy neaplikovat jednu ze základních zásad správního soudnictví. Zákon přitom soudu nedovoluje uvedené ustanovení neaplikovat, a případné výjimky, pokud mají být dovozovány výkladem, musí být velmi důkladně zdůvodněny; to platí podle přesvědčení stěžovatele tím spíše, když v důsledku stanovení takové výjimky má dojít k odepření soudního přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí. Podle přesvědčení stěžovatele Nejvyšší správní soud v daném případě nesnesl žádné přesvědčivé argumenty pro závěr, že by stěžovateli měl být přístup k soudu odepřen. Skutečnost, že žadatelé v původním územním řízení přestali mít zájem o realizaci svého stavebního záměru, rozhodně není takovou skutečností, která by znemožňovala soudní přezkum vydaného rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
13. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
15. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
16. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
17. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší. Po přezkumu napadeného rozhodnutí, Ústavní soud shledává, že obecné soudy rozhodovaly nestranně, zohlednily veškeré okolnosti souzené věci a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry, přičemž v dané věci Nejvyšší správní soud posuzoval sporné otázky - tedy zda a v jakém rozsahu bylo původní územní rozhodnutí nahrazeno novým územním rozhodnutím a zda původní rozhodnutí nemohlo být předmětem soudního přezkumu alespoň zčásti a mohl-li krajský soud k novému územnímu rozhodnutí přihlédnout, či měl (byť alespoň ve vztahu k části původního územního rozhodnutí) postupovat podle §75 odst. 1 s. ř. s., tj. vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu - velmi pečlivě a důkladně (srov. body 20 až 35 napadeného rozsudku) a v souladu se svou ustálenou judikaturou (srov. zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015 č. j. 10 As 229/2014-41, publikován pod č. 3367/2016 Sb. NSS). Při posouzení klíčových argumentů Nejvyššího správního soudu tak jsou shrnuty sub 9 tohoto usnesení a zejména na závěru, že "Otázka, zda je nové územní rozhodnutí a řízení u stavebního úřadu jemu předcházející zákonné a prosté vad, nemůže být předmětem tohoto řízení, neboť jeho rozsah je omezen na soudní přezkum původního územního rozhodnutí. Pokud stěžovatelé nesouhlasili s postupem správních orgánů, měli brojit proti novému územnímu rozhodnutí." neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
18. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, přičemž v části týkající se návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí ve vztahu k 2. a 3. vedlejším účastníkům Ústavní soud návrh odmítl z důvodu, že šlo o návrh podaný někým k tomu zjevně neoprávněným [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu