ECLI:CZ:US:2018:4.US.639.18.1
sp. zn. IV. ÚS 639/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti a) Valerie Nedomové, b) Pavla Vávry, zastoupených JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, č. j. 28 Cdo 3924/2017-510, rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2017, č. j. 18 Co 20/2016-482, a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 30. 6. 2015, č. j. 7 C 43/2003-424, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou jako účastníků řízení, a dále vedlejších účastníků řízení 1) Povodí Moravy, s. p., se sídlem v Brně, Dřevařská 11, 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou zamítl rozsudkem ze dne 30. 6. 2015, č. j. 7 C 43/2003-424, žalobu stěžovatelů, kterou se domáhali nahrazení rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 26. 9. 2000, č. j. PÚ 3569/92-10 (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výroky II., III., IV.) a uložil žalobcům povinnost zaplatit soudní poplatek (výrok V.). V odůvodnění rozsudku nalézací soud uvedl, že o restitučním nároku stěžovatelů bylo ve správním řízení rozhodnuto správně, neboť předmětné pozemky nebyly půdou tvořící zemědělský půdní fond podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), jelikož jde o vodní, zastavěnou a ostatní plochu. Rovněž nebylo v řízení prokázáno, že by pozemky byly prodány dne 27. 12. 1966 a 3. 6. 1970 v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek; naopak bylo zjištěno, že pozemky jsou nutné k provozování stavby vodního díla Moštěnice, tvoří tak dohromady uzavřený celek a nelze je v rámci restituce vydat stěžovatelům zpět.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 3. 2017, č. j. 18 Co 20/2016-482, změnil výrok I. tak, že se žaloba o znovuprojednání věci zamítá, výrok II. tak, že se prvnímu vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení nepřiznává, výrok III. o náhradě nákladů řízení potvrdil, výrok IV. změnil a rozhodl, že se České republice - Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou náhrada nákladů řízení nepřiznává, a konečně výrok V. o povinnosti žalobců zaplatit soudní poplatek zrušil. Rozsudek odůvodnil odvolací soud tím, že i když nebyl správný závěr nalézacího soudu, že na daný případ nelze použít zákon o půdě, ve výsledku je přezkoumávaný rozsudek správný, neboť kupní smlouvy se státem nebyly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek podle §6 odst. 1 zákona o půdě. Odvolací soud změnil výroky o nákladech řízení s odkazem na §150 o. s. ř. a §21a odst. 3 zákona o půdě a zrušil povinnost stěžovatelů zaplatit soudní poplatek, neboť podle zákona o půdě jsou oprávněné osoby od soudních poplatků osvobozeny.
Nejvyšší soud dovolání odmítl pro vady usnesením ze dne 29. 11. 2017, č. j. 28 Cdo 3924/2017-510, a v odůvodnění uvedl, že stěžovatelé řádně nevymezili předpoklady jeho přípustnosti a navíc pouze kritizovali skutkové závěry odvolacího soudu; neuplatnili jediný zákonný dovolací důvod.
Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatelé brání ústavní stížností, navrhují jejich zrušení a namítají porušení svých ústavních práv - zejména práva na spravedlivý proces a přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé mají za to, že obecné soudy neprovedly navrhované důkazy (ohledání předmětných pozemků), nesprávně zjistily skutkový stav (všechny pozemky totiž nebyly zemědělské) a nedostatečně svá rozhodnutí odůvodnily. Dovolací soud měl upřít stěžovatelům právo na přístup k soudu tím, že dovolání odmítl jako vadné, ačkoliv podle stěžovatelů vadami netrpělo a mělo být věcně projednáno jako přípustné. Stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud věc projednal přednostně podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním o soudu"), neboť předmětné řízení probíhá již 25 let.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem podle zákona o Ústavním soudu. Stížnost je však částečně nepřípustná podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) a částečně zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
V rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje proti rozsudku nalézacího a odvolacího soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelé efektivně nevyčerpali všechny dostupné procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje - podali pouze vadné dovolání. Ústavní soud ve své judikatuře důsledně uplatňuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Jedním z jejích projevů a současně i jedním ze základních atributů řízení o ústavní stížnosti je skutečnost, že Ústavní soud svou přezkumnou pravomoc v rámci řízení o ústavní stížnosti zpravidla uplatňuje až ve vztahu k řízením pravomocně skončeným po vyčerpání všech řádných i mimořádných opravných prostředků (viz nález ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 170/08). Stěžovatelé musí nejprve řádně vyčerpat všechny procesní či jiné právní postupy, a teprve poté, co se svými námitkami neuspějí, mohou se obrátit na Ústavní soud (viz např. nález ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 2111/07). V nyní souzené věci však stěžovatelé podali vadné dovolání a podmínku řádného vyčerpání opravných prostředků nesplnili (k tomu blíže srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 61).
Ve vztahu k usnesení dovolacího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť dovolání bylo odmítnuto jako vadné v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelé v dovolání vůbec nevymezili předpoklady jeho přípustnosti, pouze kritizovali skutkové závěry odvolacího soudu, vyjadřovali svůj nesouhlas s postupem obecných soudů, ale neuplatnili zákonný dovolací důvod - s ohledem na tyto skutečnosti bylo dovolání správně odmítnuto. V rozhodnutí dovolacího soudu nelze spatřovat zásah do ústavních práv stěžovatelů a ústavní stížnost je proto v této části zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud věc neprojednával přednostně, neboť nebyla naléhavá ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, přesto však byla v rámci řádného pořadí vyřízena v krátkém čase.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh částečně nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a ve zbytku jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu