ECLI:CZ:US:2018:4.US.653.18.1
sp. zn. IV. ÚS 653/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti P. V., právně zastoupeného Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou, se sídlem V Jámě 1, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2017 sp. zn. 67 To 337/2017 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. srpna 2017 sp. zn. 8 T 189/2016, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 19. února 2018, se stěžovatel (dále též "odsouzený") domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Proti P. V. (dále "obviněný") bylo u Obvodního soudu pro Prahu 2 vedeno trestní stíhání pod sp. zn. 8 T 189/2016. Obvodní soud pro Prahu 2 trestním příkazem rozhodl o vině obviněného a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 30 měsíců a uložil dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 30 měsíců. Proti tomuto trestnímu příkazu podal obviněný odpor.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. listopadu 2016 č. j. 8 T 189/2016-125 bylo trestní stíhání obviněného pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (bod 1. obžaloby) a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2. obžaloby) podmíněně zastaveno, neboť se obviněný podle §307 odst. 2 písm. a) tr. řádu zavázal zdržet se po dobu 6 měsíců řízení motorových vozidel všeho druhu, složil na účet soudu peněžitou částku určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti ve výši 25.000,- Kč a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 5 let. Obviněný se vzdal po poradě se svým obhájcem práva na podání stížnosti. Toto usnesení nabylo právní moci dne 14. listopadu 2016.
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 11. srpna 2017 sp. zn. 8 T 189/2017 odmítl návrh na povolení obnovy řízení a Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. listopadu 2017 sp. zn. 67 To 337/2017 stížnost obviněného zamítl. Proti těmto rozhodnutím obecných soudů podává obviněný ústavní stížnost.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení, poté uvádí argumenty, proč podal odpor proti trestnímu příkazu a směřoval jednání k odklonu od trestního stíhání. Jako stěžejní stěžovatel uvádí, že byl soudem prvního stupně nesprávně poučen, a proto se vzdal práva podat stížnost, neboť měl za to, že po uplynutí 6 měsíců mu bude vydán řidičský průkaz.
Dne 23. 5. 2017 stěžovatel písemně požádal odbor dopravně správních činností Magistrátu hlavního města Prahy o vrácení řidičského oprávnění, kde mu bylo sděleno, že řidičské oprávnění nemůže být vráceno dříve, než uplyne zkušební doba podmíněného zastavení trestního stíhání.
Na základě této skutečnosti vzhledem k tomu, že soud při rozhodování o podmíněném zastavení trestního stíhání nemohl rozhodnout o polehčující okolnosti podle §41 písm. j tr. zákoníku, neboť škoda byla uhrazena až po právní moci rozhodnutí soudu, podal žádost o obnovu řízení.
Stěžovatel argumentuje tím, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť byl nesprávně poučen o následcích stanovené délky zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání vůči závazku zdržet se řízení všech motorových vozidel a byl tím fakticky potrestán zákazem činnosti. Dále konstatuje, že došlo k nesprávnému posouzení významu jedné z polehčujících okolností, jíž je náhrada škody poškozenému.
IV.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Obnova řízení ve smyslu §277 a násl. tr. řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. července 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. září 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15, usnesení ze dne 5. listopadu 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15].
V řízení o ústavní stížnosti, týkající se rozhodnutí obecných soudů o obnově řízení, není úkolem Ústavního soudu hodnotit věcnou správnost původních rozhodnutí vydaných v trestním řízení, nýbrž pouze zodpovědět otázku, zda existovaly relevantní důvody na povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí adekvátně odůvodnily a zda jejich právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu [srov. nález ze dne 14. dubna 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. května 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12]. Napadená rozhodnutí však v konfrontaci s uvedenými hledisky obstojí.
Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolává, shledán nebyl. Z odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se návrhem na povolení obnovy řízení řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.
Lze se tak ztotožnit s konstatováním obecných soudů, že skutečnosti namítané stěžovatelem nemohou obstát v rámci řízení o obnovu řízení, neboť se nejde o nové skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé. Nad rámec výše uvedeného existovala již v době rozhodování Obvodního soudu pro Prahu 2 judikatura Nejvyššího soudu k otázce závazku obviněného a zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání, na niž odkazuje i Městský soud v Praze na str. 4 svého usnesení a obviněný byl v trestním řízení zastoupen obhájcem, kdy po poradě s ním se práva podat stížnost vzdal.
Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů či přehodnocovat hodnocení důkazů provedených soudy. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v případě řízení o povolení obnovy tedy přísluší především trestním soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci.
Ústavní soud uzavírá, že soudy dostatečně odůvodnily svůj závěr, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení, přičemž postup a úvahy těchto soudů považuje za logické a ústavně konformní, takže neshledal důvod je jakkoli přehodnocovat.
Je tak namístě shrnout, že stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu