ECLI:CZ:US:2018:4.US.665.18.1
sp. zn. IV. ÚS 665/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., t. č. Vazební věznice Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Lenkou Malenovskou, advokátkou, sídlem Havlíčkova 1735, Beroun, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2018 č. j. 9 To 20/2018-38, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), jímž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu osobní svobody podle čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny a ústavní zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného usnesení se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") zamítl usnesením ze dne 5. 12. 2017 č. j. 26 Nt 555/2017-19 žádost stěžovatele o propuštění z vazby a nepřijal nabídky na složení peněžité záruky, záruky za další chování a písemný slib, když přezkoumal aktuální stav trestního řízení a dospěl k závěru, že u stěžovatele nadále trvají důvody tzv. předstižné vazby. Dospěl k závěru, že od posledního rozhodování o vazbě se situace nijak zásadně nezměnila, přestože byl stěžovatel v mezidobí zproštěn obžaloby v jiné trestní věci. Stěžovatel je stále stíhán za násilné nepředložené jednání. Nově opatřené balistické odborné vyjádření svědčí pak o důvodnosti tohoto podezření. Stěžovatel je již od mladistvého věku v permanentním konfliktu se zákonem, včetně násilných trestných činů. Jeho pobyt na svobodě tak hodnotí soud jako rizikový, zvláště s přihlédnutím k tomu, že stíhaného jednání se měl dopustit ve zkušební době po posledním podmíněném propuštění. Uvedené riziko dle soudu nevyvažují ani nabízené peněžité záruky. Ohrožené hodnoty jsou dle soudu takové povahy, že "se penězi nedají (vy)koupit". Od uplatnění náhradních institutů, vzhledem ke stěžovatelovým předchozím selháním, nelze slibovat žádoucí účinek. Z projevů zaručujících se osob před soudem navíc vyplývá, že tyto nemají o stěžovatelově minulém životě důkladnější přehled.
3. Proti tomuto usnesení podali stěžovatel, jeho družka a jeho otec (jako osoby nabízející za stěžovatele záruku) stížnosti, které krajský soud zamítl napadeným usnesením. Přitom se ztotožnil s hlavními argumenty soudu okresního. Doplnil je v tom směru, že pro trvání tzv. předstižné vazby hovoří zejména předchozí způsob stěžovatelova vedení života, zejména to, že uvedeného jednání se měl dopustit ve zkušební době po posledním odsouzení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel napadenému usnesení vytýká chybu v uvedení chybného křestního jména jeho otce, který za stěžovatele nabídl peněžitou záruku. Dle stěžovatele se krajský soud vůbec nezabýval novými skutečnostmi, které byly uplatněny v podaných stížnostech a jejich doplněních, a to zejména v otázce důvodnosti stěžovatelova trestního stíhání. V tomto směru stěžovatel poukazuje na dopisy sepsané poškozeným, jenž mají naznačovat, že stíhaný skutek se neudál způsobem popsaným v obžalobě. Poškozený se přitom zatím nedostavil k žádnému hlavnímu líčení. Dále se dle stěžovatelova názoru soud nedostatečně zabýval možností nahrazení vazby mírnějším zajišťovacím prostředkem. Odůvodnění, kterým krajský soud pouze povšechně odkázal na rozhodnutí okresního soudu, považuje stěžovatel za nepostačující. Napadené rozhodnutí je tak odůvodněno příliš obecně a bez bližšího rozboru věci.
5. Dále stěžovatel nesouhlasí s odůvodněním uvalení tzv. předstižné vazby. Odmítá přitom tvrzení krajského soudu, že by riziko pokračování v trestné činnosti mělo vyplývat pouze ze způsobu předchozího vedení života, zejména jeho předchozích odsouzení. Takovéto nekonkrétní strohé odůvodnění nesplňuje dle stěžovatele ústavní požadavky na odůvodnění vazebního rozhodnutí. Konkrétními skutečnostmi se pak krajský soud nezabýval. Konečně stěžovatel namítá, že celkově nabízené peněžité záruky ve výši 1 150 000 Kč, které představují celoživotní úspory tří osob, jsou s ohledem na vývoj trestního řízení dostačující. Dle jeho přesvědčení nelze v případech předstižné vazby pouze na základě trestní minulosti obviněného dospět k závěru o nepřípustnosti využití peněžité záruky. Trvání vazby může být dle stěžovatele ospravedlněno pouze tehdy, existuje-li zjevný veřejný zájem, který převáží nad ochranou osobní svobody obviněného. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Napadené rozhodnutí a rozhodnutí mu předcházející splňují dle Ústavního soudu všechny požadavky, které na ně ustálená judikatura klade. Především je z rozhodnutí patrno, na základě jakých důkazů a z jakého důvodu ke svým závěrům soudy dospěly. Zejména okresní soud velmi podrobně a přesvědčivě vyložil, z jakého důvodu přetrvává ve stěžovatelově případě riziko recidivy, včetně přihlédnutí k důkaznímu vývoji probíhajícího trestního řízení, jež stěžovateli nesvědčí. Obecnými soudy uváděné závěry jsou v tomto směru zcela přiléhavé a přesvědčivé a přesně naplňují smysl institutu předstižné vazby (z minulého chování a rysů obviněného je usuzováno na riziko možné recidivy před zakončením trestního řízení). Ze stejného důvodu obstojí i odůvodnění stran (ne)přijetí peněžité záruky. Je zcela v kompetenci soudu, provádějícího v dané trestní věci důkazy, rozhodnout s ohledem na ohrožené hodnoty a poměry obviněného, zda nabízená záruka shledané riziko vyvažuje. Za ústavně konformní Ústavní soud považuje závěr, že možné ohrožení určitých hodnot (zejména života a zdraví) je pak v zásadě penězi nevyvážitelné. Tyto hodnoty jsou pak oním stěžovatelem zmíněným veřejným zájmem, který převažuje nad zásahem do jeho osobní svobody. Skutečnost, že je odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, odkazujícího v podstatných otázkách na rozhodnutí okresního soudu, stručnější, není sama o sobě na závadu, nelze-li jinak rozhodnutí okresního soudu nic vytknout. Stížnostní soud přitom neměl ústavní povinnost provádět veřejné zasedání a nové důkazy předložené stěžovatelem. Ty mohou být vzaty v úvahu při dalším vývoji v trestním řízení.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu