ECLI:CZ:US:2018:4.US.678.18.1
sp. zn. IV. ÚS 678/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Z. T., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Ondřejem Lněničkou, advokátem v Praze 1, Újezd 409/19, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2017, č. j. 8 Tdo 1419/2017-34, a Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2017, č. j. 10 To 59/2017-640, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, jimiž měly soudy zasáhnout do jeho práva na spravedlivý proces, porušit zásady legality, materiální pravdy, zásady in dubio pro reo, presumpce neviny, volného hodnocení důkazů, objasňování všech relevantních skutečností a práva na obhajobu.
Krajský soud v Praze rozsudkem 27. prosince 2016, č. j. 5 T 47/2016-507, uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) a 3 písm. b) trestního zákoníku, odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců do věznice s ostrahou a současně mu uložil povinnost nahradit zdravotní pojišťovně škodu ve výši 7 527 Kč. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze shora citovaným usnesením zamítl; následně Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že porušení zásady zákonnosti deklaroval vrchní soud, který konstatoval, že ve spisu neměl být založen protokol o výpovědi stěžovatele, ze dne 2. května 2016 učiněnou v postavení podezřelého. Nejvyšší soud tuto skutečnost bagatelizoval tvrzením, že k jeho obsahu orgány činné v trestním řízení nepřihlížely. Soudy se nevypořádaly s faktem, že na základě protokolu byly provedeny následné procesní úkony, znalecké posudky a odborná vyjádření. Výslechu přitom nebyl přítomen obhájce a písemná výpověď stěžovatele byla nepřiměřeně květnatá k jeho podprůměrnému IQ 77. Z protokolu pak (znalci) nemohli nevycházet a byli tak nepřiměřeně ovlivněni, jakož i odvolací a dovolací soud, čímž byla porušena zásada zákonnosti. Zásada materiální pravdy byla porušena jak závěry znalců, kteří sice konstatovali orientaci stěžovatele na starší ženy, přesto připustili, že s ohledem na sexuální abstinenci a působení alkoholu mohl mít k uspokojení zájem i o dítě. Soudy pak tento závěr akceptovaly, bez ohledu na prostorovou stísněnost (aniž by provedly vyšetřovací pokus) i přes obecně známou zkušenost ohledně negativního vlivu nadmíry alkoholu na vzrušivost. Dále stěžovatel zpochybňuje zjištění materiální pravdy z některých provedených důkazů (sběr genetických stop, výslech poškozené, stop v automobilu či vypovídací schopnosti stop na svršcích stěžovatele).
Stěžovatel dále uvádí s odkazem na odůvodnění usnesení dovolacího soudu, potažmo nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, že Vrchní soud v Praze ani Nejvyšší soud neaplikovaly zásadu in dubio pro reo, přestože je očividné, že orgány činné v trestním řízení na scestí svedl již procesně nepoužitelný výslech ze dne 2. května 2016. Všichni proto měli jasno, kdo je pachatel, a neprovedly žádné kroky, které by to mohly vyvrátit; odvolací i dovolací soud pak nekriticky převzaly vše, co šlo k tíži stěžovatele a námitky obhajoby braly jen okrajově - byla tak porušena zásada volného hodnocení důkazů.
V souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje Ústavní soud, že není součástí soustavy obecných soudů ani není oprávněn do jejich rozhodování zasahovat, vyjma případů, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vybočí z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky). Proto je Ústavní soud ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat. Jinak řečeno - ne každý postup obecného soudu, který by byl podle jednoduchého práva procesně nebo jinak vadný, povede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval jen otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů bylo porušeno základní právo stěžovatele - na spravedlivý proces, což však v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud si k věci vyžádal spis Krajského soudu v Praze sp. zn. 5 T 47/2016, z něhož zjistil podstatné okolnosti věci:
Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že v souzené věci neexistoval žádný přímý důkaz, který by o jeho vině svědčil. Stěžovatel se nepřiznal, poškozenou byla pětiletá holčička nižších mentálních schopností, která i s ohledem na svůj věk nebyla schopna porozumět tomu, co se stalo, a následně své zážitky vytěsnila, svědci byli buď pod vlivem alkoholu, nebo nezletilí. Ze své podstaty přitom šlo o trestný čin, který se odehrává v nepřítomnosti dalších osob; v projednávaném případě měl být spáchán v noci, v osobním automobilu, v němž spala poškozená se stěžovatelem. Objektivně bylo zjištěno krvácení poškozené, jehož příčinou bylo vyšetřením zjištěné drobné, avšak bolestivé poškození genitálií. Z provedených výslechů vyplynula doba, v jejímž průběhu mohlo k trestnému činu dojít - šlo o dobu, kdy byla poškozená výhradně se stěžovatelem - že by čin byl spáchán dříve nebo později je v rozporu s provedenými důkazy (přesto stěžovatel opakovaně takový závěr zpochybňuje). Ve vozidle stěžovatele byly zjištěny genetické stopy - krev poškozené, ta následně na přítomnost stěžovatele (ale i na osoby podobného vzhledu) reagovala negativně.
Nalézací soud provedl dokazování v rozsahu, který lze považovat za dostatečný, tehdejší obhájce stěžovatele ani provedení dalších důkazů nepožadoval (č. l. 481), a vyvodil z nich jednoznačný závěr o vině stěžovatele. Při hodnocení důkazů soud nijak neodkázal na výslech ze dne 2. května 2016 a své závěry založil na sice nepřímých důkazech, které však tvoří ucelený řetězec. Účelem dokazování v trestním řízení přitom je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§2 odst. 5 trestního řádu). Soud shromážděné důkazy zjevně hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což následně vyjádřil v odůvodnění rozsudku podle §125 trestního řádu (soud v odůvodnění rozsudku stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména odporují-li si vzájemně). Je rovněž patrné, jak se soud vypořádal s měnící se obhajobou. Splňuje-li rozhodnutí soudu tyto náležitosti, nelze ani v tomto směru namítat porušení zásad spravedlivého procesu. Procesní zásada in dubio pro reo by byla porušena za situace, kdy by hodnocení provedených důkazů nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností - tak tomu ovšem v projednávané věci nebylo. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti usnesením odvolacího i dovolacího soudu, vytýká jim, že se ztotožnily se závěry z rozsudku nalézacího soudu, které však Ústavní soud považuje za správné a logické.
K námitce, že soudy zhodnotily provedené důkazy neadekvátně a interpretovaly je v výhradně v jeho neprospěch, aniž by se zabývaly okolnostmi svědčícími v jeho prospěch, Ústavní soud poznamenává, že jeho úkolem není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy, nýbrž jen zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk z roku 1988, A - 140, §46).
Ústavní soud konstatuje pravdivost tvrzení stěžovatele, že znalci při znaleckém zkoumání disponovali informacemi z výslechu ze dne 2. května 2016. Ze znaleckých posudků je sice patrné, že znalci znali obsah procesně nepoužitelného výslechu podezřelého, pokud z něj nicméně nějaké informace zmínili, pak jen pro vymezení rámce zkoumání. Znalci přitom posuzovali objektivní okolnosti vztahující se ke stěžovateli a poškozené, tedy okolnosti psychiatrické a psychologické, sexuologické (stěžovatel), gynekologické (poškozená) a toxikologické (stěžovatel). Je věcí soudů, aby zákonem stanoveným způsobem vyhodnotily provedené důkazy a aby eliminovaly poznatky, jejichž opatření by bylo v rozporu se zákonem. Vrchní soud v Praze i Nejvyšší soud svá usnesení založili na kontrole (legálnosti) postupu Krajského soudu v Praze, srozumitelně a zákonem stanoveným způsobem prozkoumaly jim předložené námitky stěžovatele, které však vyhodnotily jako nedůvodné. Veškerá rozhodnutí soudu nalézacího, ale i soudů rozhodujících o opravných prostředcích, vycházejí z legálně zajištěných důkazů, interpretovaných způsobem vylučujícím poznatky plynoucí z procesně nepoužitelného výslechu stěžovatele v postavení podezřelého. Přes opakovanou deklaraci tohoto přístupu stěžovatel stále tvrdí zásah do svého práva na spravedlivý proces; takový přístup považuje Ústavní soud v dané věci za pouhou polemiku se závěry obecných soudů, která není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti - stěžovatel neuvedl nic, co by svědčilo zásahu do jeho základních práv.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu