ECLI:CZ:US:2018:4.US.695.18.1
sp. zn. IV. ÚS 695/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti R. M., zastoupeného Mgr. Romanem Šafránkem, advokátem, se sídlem Pod Vodojemem 454, 252 09 Hradištko, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2016 č. j. 53 Co 338/2016-372, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 9. prosince 2016 č. j. 53 Co 338/2016-375, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Obvodního soudu pro Prahu 7 a 3. L. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 23. února 2018 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se R. M. (dále jen "stěžovatel" nebo "žalovaný") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Současně stěžovatel požádal Ústavní soud, aby podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost v záhlaví označeného rozhodnutí. Ústavní soud usnesením ze dne 12. března 2018 č. j. IV. ÚS 695/18-13 návrh stěžovatele zamítl.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že:
1) L. M. (dále jen "žalobce") se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 [dále jen "soud prvního stupně"] pod sp. zn. 14 C 18/2011 domáhal vydání rozhodnutí, jímž by daný soud uložil R. M. (žalovanému) povinnost vyklidit blíže určený byt a následně jej předat žalobci. Žalobce tvrdil, že žalovaný uzavřel dne 1. června 2002 k danému bytu s otcem žalobce smlouvu o nájmu na dobu dvou let. Sjednaná doba nájmu však již dávno uplynula. Žalovaný se proti tvrzení žalobce bránil tím, že dne 1. září 2002 uzavřel s žalobcem novou smlouvu o nájmu, v níž byla doba trvání nájmu ujednána na dvacet let za nájemné ve výši 2 000 Kč měsíčně. Nájemní vztah k předmětnému bytu proto trvá do roku 2022.
2) Soud prvního stupně, poté co žalobce seznámil se smlouvou o nájmu ze dne 1. září 2002, nechal k jeho návrhu doplnit dokazování o znalecký posudek z oboru písmoznalectví - ruční písmo. Znalec Ing. Pavel Kokiš ve svém znaleckém posudku dospěl k závěru, že sporný podpis na smlouvě je s velkou pravděpodobností pravým podpisem žalobce. Soud prvního stupně dále připomenul, že smlouvu o nájmu ze dne 1. září 2002 podepsal žalobce - ačkoliv v záhlaví smlouvy je jako pronajímatel uveden jeho otec -, který byl k tomuto dni (společně se svým otcem) podílovým spoluvlastníkem bytového domu. Na tomto základu tak soud prvního stupně uzavřel, že smlouva o nájmu ze dne 1. září 2002 je platným právním úkonem.
3) Rozsudkem ze dne 19. září 2012 č. j. 14 C 18/2011-155 soud prvního stupně žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
4) K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 15. dubna 2013 č. j. 53 Co 562/2012-188 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud uvedl, že v situaci, kdy sám znalec konstatoval, že k dispozici mohl mít více srovnávacího materiálu, nebyl jednoznačný závěr soudu prvního stupně o prokázaném skutkovém stavu namístě. K tomu odvolací soud zároveň připomenul, že soud prvního stupně vycházel především ze závěrů znaleckého posudku a dalšími okolnostmi dané věci se již nezabýval. Soudu prvního stupně proto uložil podrobně se zabývat vztahy mezi účastníky řízení a dalšími okolnostmi, např. krátkým rozestupem mezi uzavřením nájemních smluv.
5) Poté soud prvního stupně - na základě pokynu odvolacího soudu - doplnil dokazování o nově vypracovaný znalecký posudek, v němž znalec dospěl k témuž závěru jako v posudku předchozím, tj. že sporný podpis je s velkou pravděpodobností podpisem žalobce. Soud prvního stupně rovněž vyslechl svědkyni M. Z., která uvedla, že to byl žalobce, kdo předmětnou smlouvu o nájmu podepsal a vysvětlila i okolnosti uzavírání obou smluv o nájmu. Konečně se soud prvního stupně zabýval i otázkou plynutí času, přičemž uvedl, že žalobce v řízení nevysvětlil, proč se domáhal vyklizení bytu s odkazem na smlouvu o nájmu ze dne 1. června 2002 po více než 9 letech. Soud prvního stupně proto opětovně uzavřel, že smlouva o nájmu z 1. září 2002 je platný právním úkonem, přičemž by v úvahu přicházela i relativní neplatnost dané smlouvy pro omyl žalovaného v osobě pronajímatele. Takového omylu by se mohl právně účinně dovolat toliko žalovaný, který relativní neplatnost smlouvy nezpůsobil (srov. §40a větu druhou obč. zák.).
6) Na tomto základu soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. února 2016 č. j. 14 C 18/2011-328 opět žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
7) K odvolání žalobce i žalovaného (pouze co do výroku o nákladech řízení) odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a doplnil dokazování o část spisu Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště Praha. Z uvedeného přitom vyplynulo, že již dne 8. dubna 2002 uzavřel žalobce se svým otcem darovací smlouvu, na jejímž základu se žalobce stal vlastníkem celého bytového domu; právní účinky vkladu vlastnického práva žalobce nastaly dne 25. dubna 2002. Na základě těchto zjištění odvolací soud připomenul, že předmětná smlouva o nájmu ze dne 1. září 2002 označuje jako pronajímatele otce žalobce a skutečnost, že podpis na smlouvě je podpisem žalobce, nebyla jednoznačně prokázána. Za této situace existují dle odvolacího soudu pochybnosti o tom, kdo vlastně se žalovaným smlouvu o nájmu uzavřel, přičemž tyto nebyly rozptýleny ani svědeckou výpovědí M. Z. Odvolací soud proto uzavřel, že předmětná smlouva je absolutně neplatná dle §37 obč. zák, neboť není jasné, mezi kým byla uzavřena.
8) Rozsudkem ze dne 31. října 2016 č. j. 53 Co 338/2016-372, ve znění opravného usnesení ze dne 9. prosince 2016 č. j. 53 Co 338/2016-375, odvolací soud žalobě vyhověl a napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil vyklidit předmětný byt a vyklizený jej žalobci odevzdat.
9) Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 14. listopadu 2017 č. j. 26 Cdo 3112/2017-395 odmítl s tím, že dovolatel namítal především vady řízení a brojil proti skutkovým zjištěním, resp. způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem. Dovolání tak postrádalo náležité vymezení způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
III.
Stěžovatel svoji ústavní stížnost směřuje toliko proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn původně zamítavý rozsudek soudu prvního stupně. Namítá, že odvolací soud při dokazování vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně, popřípadě z údajně nového důkazu, dle něhož otec žalobce nebyl v den uzavření smlouvy o nájmu podílovým spoluvlastníkem domu, v němž se předmětný byt nacházel.
Ve vztahu k usnesení dovolacího soudu namítá jeho nepřípustný formalismus a tvrdí, že alespoň částečně se jeho dovolání zabývalo otázkou nesprávného právního posouzení aplikace §37 obč. zák. odvolacím soudem. Má však za to, že pochybení dovolacího soudu zřejmě nedosahuje ústavněprávní roviny, a proto jeho rozhodnutí nenapadá.
Následně stěžovatel předestírá jednotlivé argumenty, jimiž napadá jak postup odvolacího soudu, tak jeho právní hodnocení. Stěžovatel především odvolacímu soudu vytýká, že svým rozsudkem porušil princip dvojinstančnosti řízení, neboť mu odňal možnost domáhat se přezkumu jeho rozhodnutí, dále namítá, že odvolací soud učinil jiné skutkové hodnocení svědecké výpovědi svědkyně Z., ačkoliv takový důkaz sám neprovedl a neupozornil jej na změnu svého právního pohledu na věc. Dle stěžovatele provedení důkazu spisem Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště Praha, vykazovalo řadu nedostatků a do věci nepřineslo žádné nové relevantní skutečnosti. S ohledem na dosavadní průběh řízení před obecnými soudy proto označuje rozsudek odvolacího soudu za překvapivý a nepředvídatelný.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadené rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/).
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nenapadá usnesení dovolacího soudu v tom směru, že by se explicite domáhal jeho zrušení, či alespoň označil dovolací soud za účastníka řízení (proti jeho odůvodnění sice částečně brojí, sám však uvádí, že jím tvrzená pochybení dovolacího soudu zřejmě nedosahují ústavněprávní roviny).
Již z tohoto důvodu by Ústavní soud mohl jeho ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou, neboť platí, že v případech, kdy byl mimořádný opravný prostředek řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností také rozhodnutí vydané na jeho základě. Případná náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod totiž nemůže nastat v případech, ve kterých z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat. Pokud by tak učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 13. května 2003 sp. zn. I. ÚS 161/03, ze dne 28. května 2008 sp. zn. III. ÚS 1170/08, ze dne 21. července 2016 sp. zn. IV. ÚS 1789/16, či ze dne 31. ledna 2018 sp. zn. IV. ÚS 234/18).
Ústavní soud ale za této situace, veden snahou vyhnout se přepjatému formalismu ve svém rozhodování, přistoupil - na základě tvrzení stěžovatele obsažených v jeho ústavní stížnosti - k přezkoumání usnesení dovolacího soudu. Je však nucen konstatovat, že závěr dovolacího soudu, o uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, je opodstatněný, neboť jak z argumentace předložené stěžovatelem vyplývá (a jak uvedl i dovolací soud) jeho výtka nesprávného právního posouzení absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu je založena na kritice správnosti a úplnosti skutkových zjištění v dané věci [stěžovatel především namítá, že v řízení bylo postaveno najisto, že smlouvu o nájmu z 1. září 2002 podepsal žalobce (vedlejší účastník)], což dovolací důvod není.
Stěžejní argumentace uvedená v ústavní stížnosti tak směřuje, jako již v dovolacím řízení, proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, a proti samotnému procesu hodnocení důkazů. Tím stěžovatel staví Ústavní soud do pozice dalšího revizního orgánu, která mu ale nepřísluší.
Ústavní soud na tomto místě připomíná, že jeho úkolem není zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna; nepřísluší mu nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. února 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93]. Do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, ingeruje Ústavní soud jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v situacích, kdy právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Do pravomoci Ústavního soudu však nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují jeho případný zásah (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 a ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02).
Ústavní soud se seznámil s odůvodněním napadeného rozsudku odvolacího soudu, načež je nucen konstatovat, že jeho skutkový závěr o tom, že v řízení nebylo postaveno najisto, zda předmětnou smlouvu o nájmu podepsal vedlejší účastník, má oporu v provedeném dokazování a je odvolacím soudem logicky, srozumitelně a přesvědčivě odůvodněn. Za této situace závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti dané smlouvy z důvodu nejasnosti o tom, s kým byla tato vůbec uzavřena, nelze považovat za jakkoliv excesivní.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud připomíná, že rozsudek odvolacího soudu nelze kvalifikovat jako překvapivý a porušující princip dvojinstančnosti řízení (k tomu blíže srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. května 2010 sp. zn. III. ÚS 5/10, či ze dne 20. února 2018 sp. zn. III. ÚS 3506/16, pod body 14 až 16). V projednávané věci totiž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně po doplnění dokazování, a tedy v souladu s ustanovením §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Obdobně namítá-li stěžovatel, že odvolací soud měl učinit jiné skutkové hodnocení svědecké výpovědi svědkyně Z., je třeba říci, že odvolací soud z výpovědi této svědkyně učiněné před soudem prvního stupně nedovodil jiná skutková zjištění, nýbrž ji jinak hodnotil v kontextu dřívějších tvrzení stěžovatele.
Ústavní soud nemohl akceptovat ani další námitku stěžovatele týkající se překvapivosti právního hodnocení odvolacího soudu, neboť to vycházelo - mimo jiné - z tvrzení vedlejšího účastníka ohledně vlastnictví daného bytového domu. Uvedenou argumentaci, jak je zřejmé z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 31. října 2016, uplatnil vedlejší účastník již v rámci odvolání a stěžovatel měl možnost (a je zřejmé, že tak i učinil) se k této vyjádřit.
Konečně ve vztahu k důkazu katastrálním spisem provedenému v odvolacím řízení je třeba dodat, že takový důkaz si "vyžádal již soud prvního stupně, avšak důkaz těmito listinami opomenul provést" (strana 3 rozsudku odvolacího soudu). V takovém případě dle Ústavního soudu provedení takového důkazu v odvolacím řízení nepředstavuje nepřípustné novum ex post, uplatněné v odvolacím řízení v rozporu s §213b odst. 1 částí věty za středníkem o. s. ř.
Ústavní soud tak v projednávané věci nezjistil žádná pochybení zakládající zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces. Naopak, na základě přezkumu napadeného rozsudku může konstatovat, že jeho odůvodnění nijak nevybočuje ze standardů, kladených na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu.
Pouze na okraj Ústavní soud uvádí, že protože v projednávané věci šlo o bytovou problematiku a zajištění bydlení stěžovatele a členů jeho rodiny, rozhodl ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu o ústavní stížnosti přednostně.
Protože Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci byla postupem odvolacího soudu porušena dotčená základní práva stěžovatele, nezbylo mu, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu