ECLI:CZ:US:2018:4.US.704.18.1
sp. zn. IV. ÚS 704/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti TOPAS Písek s. r. o., sídlem Velké náměstí 7/12, Písek, zastoupené Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem, sídlem Velké náměstí 7/12, Písek, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. ledna 2018 č. j. 24 Co 1820/2017-80, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Ing. Marka Osvalda, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Návrhem podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), kterým bylo dle tvrzení stěžovatelky zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále dle stěžovatelky nebyly respektovány zásady, které vyplývají zejména z čl. 38 odst. 2 Listiny a také podle ní došlo k zásahu do jejích majetkových práv podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Usnesením Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 11. 2017 č. j. 6 EXE 2706/2017-66 byla výrokem I zastavena z úřední povinnosti exekuce podle §268 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť okresní soud zjistil, že exekuční titul byl usnesením krajského soudu ze dne 14. 9. 2017 č. j. 19 Co 1077/2017-130 zrušen, řízení bylo zastaveno a věc byla postoupena správnímu orgánu k dalšímu řízení. Výrokem II usnesení okresního soudu bylo zastaveno řízení o odkladu exekuce s poukazem na jeho bezpředmětnost vyplývající ze zastavení exekuce. Výroky III a IV rozhodl okresní soud o náhradě nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatelky rozhodl krajský soud napadeným usnesením tak, že co do věci samé usnesení okresního soudu potvrdil (výrok I) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II - IV). V poučení krajský soud uvedl, že proti uvedenému rozhodnutí lze podat ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení dovolání k Nejvyššímu soudu, avšak jen z důvodů uvedených v §237 o. s. ř.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. Stěžovatelka předně uvádí, že s ohledem na skutečnost, že předmětná věc přímo souvisí s již projednávanou ústavní stížností proti usnesení krajského soudu ze dne 14. 9. 2017 č. j. 19 Co 1077/2017-130, která je vedena u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 3687/17, navrhuje z důvodu ekonomie řízení spojení věci k společnému projednání a rozhodnutí.
5. Stěžovatelka obsáhle shrnuje skutkový stav a brojí zcela totožným návrhem jako v řízení vedeném u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 3687/17 výhradně proti výše uvedenému usnesení krajského soudu ze dne 14. 9. 2017 č. j. 19 Co 1077/2017-130.
6. K tvrzené protiústavnosti v tomto řízení napadenému usnesení stěžovatelka uvádí, že jestliže vedlejší účastník vytvořil protiprávní stav a svým chováním zavinil nařízení exekuce, pak je dle ní povinen současně nést tyto náklady. Na věci přitom nemůže ničeho změnit, zda povaha porušení povinnosti vedlejším účastníkem je posuzována v režimu soukromého práva (ochrana držby) či veřejného práva (podle zákona o pozemních komunikacích). Krajský soud ovšem - při výslovné vědomosti o skutkovém stavu uzavřel, že náklady soudního exekutora musí hradit oprávněný (tj. stěžovatelka) s povinným (tj. vedlejší účastník) a navíc oprávněnému nepřiznal právo na náhradu nákladů exekučního řízení, ačkoliv je prokázáno, že oprávněný vedení tohoto exekučního řízení nezavinil a jednal s maximální opatrností ve věci. S ohledem na shora uvedené stěžovatelka uzavírá, že nemá žádný jiný právní prostředek, kterým by mohla ochránit své ústavní právo vlastnit a užívat pokojně majetek, přičemž rozhodnutím krajského soudu bylo popřeno její ústavní právo na spravedlivý proces a veřejné projednání věci. Z tohoto důvodu stěžovatelka navrhuje, aby touto ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo zrušeno.
III.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelka podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a které jsou konkretizovány v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
8. Uvedená ustanovení vyjadřují zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, tedy mj. když nebyly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)].
9. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví.
10. Stěžovatelka, zastoupena právním profesionálem, brojí výslovně proti napadenému usnesení jako celku, jak vyplývá z bodů 1.1., 2.1. a 2.2. ústavní stížnosti, tak také ze samotného petitu ústavní stížnosti, ve kterém se domáhá zrušení napadeného usnesení krajského soudu jako celku, nikoliv jen některých jeho částí (např. týkající se jen výroků o náhradě nákladů řízení, jak by se mohlo zdát z některých formulací uvedených v ústavní stížnosti).
11. Za této procesní situace je pak zřejmé, že stěžovatelka brojí proti napadenému usnesení ústavní stížností předčasně, neboť nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a to v tomto případě konkrétně ve formě dovolání k Nejvyššímu soudu, jak o tom byla řádně poučena krajským soudem v napadeném usnesení (srov. sub 3).
12. Ústavní soud zdůrazňuje, že předmětem soudního řízení před obecnými soudy v této věci byla otázka exekuce obnovení původního stavu a povinnost zdržení se vypuzení z držby práva cesty (tj. provedení prací a výkonů), nikoliv otázka posouzení důvodnosti žaloby z rušené držby, u které je dovolání ze zákona nepřípustné [srov. §238 odst. 1 písm. g) o. s. ř.], přičemž právě posouzení ústavnosti usnesení krajského soudu v řízení o žalobě na ochranu rušené držby (usnesení ze dne 14. 9. 2017 č. j. 19 Co 1077/2017-130) bude provedeno v řízení u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 3687/17. V nyní posuzované věci není dán zákonný důvod pro nepřípustnost dovolání ve smyslu §238 o. s. ř., naopak Nejvyšší soud dovolání v podobném typu řízení (tj. exekuce na obnovení předešlého pokojného stavu) již připustil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2017 sp. zn. 20 Cdo 1983/2017). O přípustnosti dovolání (a splnění požadavků dle §237 o. s. ř.) je pak oprávněn rozhodovat toliko Nejvyšší soud.
13. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2018
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj