ECLI:CZ:US:2018:4.US.720.18.1
sp. zn. IV. ÚS 720/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti O. L., zastoupeného JUDr. Ivem Danielowitzem, advokátem v Táboře, Smetanova 664, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2017, č. j. 3 Tdo 1279/2017-27, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 26. dubna 2017, č. j. 14 To 44/2017-209, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel požaduje zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 27. ledna 2017, č. j. 3 T 111/2016-185, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku; od potrestání stěžovatele soud upustil a poškozená zdravotní pojišťovna byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání státní zástupkyně Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře shora citovaným rozsudkem zrušil rozsudek nalézacího soudu a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání přečinů výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku a ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku, a odsoudil stěžovatele k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu jednoho roku. Stěžovateli byla dále uložena přiměřená povinnost v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradit škodu poškozené zdravotní pojišťovně a zaplatit částku 24 828 Kč; dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že nalézací soud provedl v dostatečném rozsahu všechny potřebné důkazy, vyjma kamerového záznamu obecní policie, a věc uzavřel s tím, že stěžovatel až na závěrečnou fázi incidentu jednal v nutné obraně, a proto od potrestání upustil. Za omluvené nepřítomnosti stěžovatele odvolací soud doplnil dokazování pouze opětovným přehráním videozáznamu bezpečnostní kamery, kamerového záznamu obecní policie a bez provedení dalších důkazů nově rozhodl. V dovolání stěžovatel namítl nesprávné právní hodnocení a nesoulad mezi dokazováním soudu prvního stupně a závěry, které z něj následně vyvodil soud odvolací. Uvedený nesoulad měl ve vyjádření k dovolání připustit i státní zástupce; Nejvyšší soud však dovolání odmítl s tím, že dovolací řízení není určeno k revizi skutkových zjištění ani k přezkoumávání provedeného dokazování - dovolací soud musí vycházet především ze zjištěného skutkového stavu a v projednávané věci nejde o extrémní nesoulad hodnocení kamerového systému.
Stěžovatel je přesvědčen, že odvolací soud rozhodl především na základě kamerových záznamů, přestože soud nalézací z nich vzešlá zjištění dal do souvislosti s dalšími provedenými důkazy. Krajský soud přitom oslyšel námitku porušení §263 odst. 1 trestního řádu a závazného právního názoru publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9/2016 č. 40, kde je konkretizována role nalézacího a odvolacího soudu. Odvolací soud zásah do hodnocení soudu prvního stupně nezdůvodnil, jen argumentoval právem na odchýlení se od skutkového základu soudu prvního stupně, čímž bylo porušeno právo na dvoustupňové řízení. Nejvyšší soud pak nesprávně odmítl tvrzení o extrémním rozporu skutkového základu a obsahu kamerových záznamů. Popis konfliktu, včetně zapojení se poškozeného, procházel v řízení vývojem k tíži stěžovatele. Poškozený byl přitom za své jednání kázeňsky potrestán a popis jednání v rozhodnutí o potrestání koresponduje s kamerovými záznamy. Dále stěžovatel popisuje vztah výpovědí některých svědků s kamerovými záznamy i závěry obecných soudů v rozhodnutích. V dané situaci proto stěžovatel uzavírá, že odvolací i dovolací soud vyhodnotily věc nad rámec pravidel dokazování, nerespektovaly okolnosti konkrétní situace a porušily zásadu in dubio pro reo.
Stěžovatel se zúčastnil fyzického střetu dvou skupin a jeho jednání bylo posouzeno nejpřísněji. Soud prvního stupně předmětné jednání vyhodnotil jako výtržnictví, jednání, jímž poškozenému způsobil zranění, pak jako nutnou obranu, a proto je vypustil ze skutkové věty. Odvolací soud naproti tomu, přestože provedl důkaz dalším kamerovým záznamem, nezjistil, že by ke zranění poškozeného vzniklo v důsledku nutné obrany stěžovatele, a jeho jednání tak přehodnotil na přečin ublížení na zdraví. Stěžovatel je přesvědčen, že takový závěr je nesprávný a odvolací soud jej tím zkrátil v jeho zaručených právech; namítá, že odvolací soud překročil své pravomoci, přehodnotil-li závěry z dokazování nalézacího soudu.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.
Podle čl. 90 věty druhá Ústavy České republiky, jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy; podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit. Zmíněným zákonem je trestní zákoník, který definuje, jaké jednání lze za trestný čin označit, a definuje rovněž důvody, pro které jednání, ač naplňující znaky trestného činu, vyviňují stíhanou osobu. V projednávané věci nalézací soud dospěl k závěru, že jednání stěžovatele lze posoudit jako nutnou obranu (§29 trestního zákoníku). Oproti tomu odvolací soud srozumitelně, jasně a přehledně popsal, proč jednání stěžovatele nesplňuje zákonné požadavky kladené na nutnou obranu a proč ataky stěžovatele vůči poškozenému zachycené kamerami, není možné posoudit jako obranu vůbec.
Je pochopitelné, že stěžovatel se cítí zasažen ve svých právech, byl-li původní pro něj příznivý, byl odvolacím soudem zrušen a upuštění od potrestání bylo nahrazeno (podmíněným) trestem. Postup krajského soudu však splňuje požadavky kladené na něj v hlavě šestnácté trestního řádu upravující odvolací řízení, provedl legální změnu právního posouzení jednání stěžovatele, nezkrátil jej v právu na spravedlivý proces a neporušil zásadu presumpce neviny. Jak je navíc patrné z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Táboře (str. 5 odst. 2), nalézací soud nebyl o naplnění podmínek nutné obrany zcela přesvědčen. Ústavní soud proto nezjistil, že by stěžovatel byl napadeným rozhodnutími zkrácen ve svých zaručených právech, jak v ústavní stížnosti namítal, postupem odvolacího ani dovolacího soudu nebyl porušen zákon a napadená rozhodnutí nebyla vydána v rozporu s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu