ECLI:CZ:US:2018:4.US.734.18.1
sp. zn. IV. ÚS 734/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Josefa Slabého, zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Polská 61/4, Karlovy Vary, proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. ledna 2018 č. j. 27 EXE 1710/2014-370 a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň-město, ze dne 29. září 2017 č. j. 134 EX 06279/14-572, za účasti 1. Okresního soudu v Karlových Varech a 2. soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň-město, se sídlem Dominikánská 8, Plzeň, jako účastníků řízení a za účasti obchodní společnosti GSUS absolutní čistota a. s., se sídlem Příčná 726, Rudná, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel (dále rovněž "povinný") se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí, kterými, podle jeho názoru, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, (dále rovněž "Listina"), domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Soudní exekutor Mgr. Ing. Jiří Prošek, Exekutorský úřad Plzeň-město (dále jen "soudní exekutor"), pověřený provedením exekuce na základě pověření Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 4. 2014 č. j. 27 EXE 1710/2014-17, kterým byla nařízena exekuce na základě vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 9. 2013 č. j. 16 C 172/2011-169, ve věci oprávněné GSUS absolutní čistota a. s. (dále jen "oprávněná") proti stěžovateli jako povinnému pro vymožení částky 580 000,- Kč s příslušenstvím, náklady předcházejícího řízení ve výši 269 922,- Kč a náklady exekuce v částce 295 976,22 Kč a náklady oprávněné v celkové výši 20 364,30 Kč, rozhodl příkazem ze dne 29. 9. 2017 č. j. 134 EX 06279/14-572 (dále jen "příkaz") tak, že další náklady exekuce určil v částce 35 974,90 Kč, včetně 21% DPH jako hotové výdaje soudního exekutora (výrok I), přičemž dále rozhodl, že v případě vzniku dalších nákladů exekuce vydá soudní exekutor další příkaz k úhradě nákladů exekuce (výrok II).
V odůvodnění předmětného příkazu soudní exekutor s odkazem na ustanovení §13 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, ve znění pozdějších předpisů, vyčíslil a podrobně uvedl náklady, které mu vznikly v souvislosti s provedením předmětné exekuce, přičemž vyložil, u jakých položek byly náklady vypočteny poměrnou částkou a to vzhledem k počtu vyloučených movitých věcí.
Okresní soud na základě námitek povinného usnesením ze dne 12. 1. 2018 č. j. 27 EXE 1710/2014-370 potvrdil námitkami napadený příkaz soudního exekutora.
Okresní soud odkázal v souvislosti s těmito námitkami na podrobné vyjádření soudního exekutora ze dne 5. 1. 2018, přičemž k jednotlivým námitkám uvedl, že se neztotožňuje s tvrzením povinného (podpořeným odkazy na judikaturu Ústavního soudu), že náklady soudního exekutora by měly být posouzeny jinak v souvislosti s jeho dobrovolným plněním, neboť předmětný příkaz vychází z vyčíslení dalších hotových výdajů soudního exekutora, tedy nikoli z důvodnosti odměny, ale z důvodnosti přiznání hotových nákladů soudního exekutora. Okresní soud konstatoval, že pro nezodpovědné chování povinného, který splácel stále narůstající dluh poměrně nepatrnou měsíční splátkou ve výši 10 000,- Kč, i když bylo v jeho finančních možnostech hradit dluh splátkami nepoměrně vyššími, byl soudní exekutor oprávněn přistoupit k vícero způsobům exekuce, a to jak prodejem movitých, tak i nemovitých věcí povinného. K otázce "dobrovolnosti plnění ze strany povinného" soud uvedl, že povinný začal plnit ve výrazně vyšším rozsahu teprve pod tíhou mobiliární exekuce. Soud dále zdůraznil, že se zcela ztotožnil se způsobem výpočtu nákladů u jednotlivých položek, přičemž konstatoval, že není možné vycházet jen z poměru úspěchu a neúspěchu ve věci excindační žaloby, jak to činí povinný.
III.
Ve vztahu k napadenému usnesení okresního soudu stěžovatel konkrétně namítá, že bylo vydáno po zákonem stanovené lhůtě k rozhodnutí o námitkách, přičemž okresní soud prý "nekritickým způsobem vycházel pouze z tvrzení soudního exekutora" a nedal stěžovateli možnost se k vyjádření soudního exekutora rovněž vyjádřit. Stěžovatel rovněž tvrdí, že se okresní soud nevypořádal se všemi jeho námitkami "přezkoumatelným způsobem" a tím prý porušil princip rovnosti účastníků řízení. V této souvislosti stěžovatel také dovozuje porušení práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel dále tvrdí, že znalecké posudky k nemovitostem byly vyhotoveny neodborně a navíc zcela zbytečně, neboť bylo třeba respektovat práva třetích osob k nim. Stěžovatel dále nesouhlasí s účelností hotových nákladů soudního exekutora za vynaložené zámečnické práce, neboť prý jich nebylo třeba za situace, když po zazvonění byl zpřístupněn vchod do domu. Stěžovatel soudu rovněž vytýká, že se nevypořádal se všemi jeho argumenty; nevysvětlil, z jakého důvodu "zaměnil skladné s nájemným".
IV.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu).
V.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele směřující proti napadenému rozhodnutí okresního soudu a předmětnému příkazu soudního exekutora a vzhledem k tomu, že mohl zkoumat pouze namítanou protiústavnost, dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava"), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal.
Podle ustanovení §87 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění změn a doplňků ve spojení s §13 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, v platném znění, náleží exekutorovi v souvislosti s výkonem exekuční činnosti rovněž náhrada hotových výdajů účelně vynaložených ve spojení s prováděním exekuce. Tato náhrada zahrnuje zejména soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, úhrady osobám provádějícím přepravu zásilek, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy, fotokopie a náhrady nákladů na vložení či získání dat z centrálních informačních systémů. Tyto náklady je třeba prokázat. Ve smyslu závěrů vyplývající z nálezu ze dne 31. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 336/05 (dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz) "je nezbytné, aby již v samotném příkazu k úhradě nákladů exekuce byly jednotlivé položky nákladů popsány...". Veškeré hotové výdaje přitom musí být ve spise soudního exekutora doloženy fakturami a stvrzenkami či jinými doklady. Tyto povinnosti soudní exekutor, jak to ostatně vyplývá z jeho příkazu, splnil.
Ústavnímu soud nepřísluší hodnotit, do jaké míry byly jinak soudním exekutorem řádně specifikované a fakturami doložené hotové výdaje při výkonu jeho exekuční činnosti v konkrétní věci vynaloženy účelně či nikoliv. Posouzení charakteru vynaložených hotových výdajů, jakož i jejich účelnosti, bylo zcela v kompetenci okresního soudu.
Ústavní soud připouští jistou strohost odůvodnění soudního usnesení v části, ve které soud posuzoval účelnost hotových výdajů za znalecké posudky k jednotlivým nemovitostem, nicméně nejde o takové pochybení, které by zakládalo důvodnost tvrzení stěžovatele o údajném porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel namítá jako procesní vadu údajné nedodržení pořádkové lhůty pro rozhodnutí o jeho námitkách proti příkazu soudního exekutora ze strany okresního soudu, aniž je z obsahu ústavní stížnosti zřejmé, proč nepovažuje patnáctidenní lhůtu pro rozhodnutí okresního soudu za nedodrženou. V ústavní stížnosti k tomuto tvrzení chybí jakákoli, natožpak ústavně právní argumentace.
Nad rámec řečeného lze ještě uvést:
K obecné problematice rozhodování Ústavního soudu o náhradě nákladů řízení lze odkázat na jeho konstantní judikaturu. Ústavní soud je při rozhodování o ústavních stížnostech namířených proti výrokům o nákladech řízení velmi zdrženlivý a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod. Podrobnější argumentace je obsažena např. v usneseních sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, I. ÚS 457/05, III. ÚS 4612/12 a dalších.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu