ECLI:CZ:US:2018:4.US.74.18.1
sp. zn. IV. ÚS 74/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného Jiřím Hřídelem, advokátem ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ Hřídel a partneři, s. r. o., se sídlem Fráni Šrámka 136, 397 01 Písek, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. září 2017 č. j. 11 Co 303/2017-969 a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. května 2017 č. j. 0 P 389/2013-890 za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení a 1. P. H. a 2. Statutárního města Karlovy Vary, se sídlem Moskevská 2035/21, 361 20 Karlovy Vary, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. 1. 2018, napadá stěžovatel (dále rovněž "otec") v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení práv a svobod ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), garantujícího právo každého na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, čl. 32 odst. 4 Listiny (právo rodičů na výchovu svých dětí a právo dětí na jejich péči), čl. 36 Listiny (právo na soudní a jinou právní ochranu), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 8 Úmluvy, zahrnující právo na respektování rodinného a soukromého života, jakož i čl. 90 Ústavy ČR (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům).
II.
Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Okresní soud v Karlových Varech ve věci péče o nezletilou E.(dále rovněž "nezletilá" resp. "nezletilá E.) rozhodl o návrhu otce na úpravu styku s nezletilou E. ak, že upravil styk otce s nezletilou o víkendech v každém lichém týdnu v roce (od pátku do neděle), jakož i místo předání a převzetí nezletilé ke styku v budově Centrálního autobusového nádraží v Plzni (výrok I), o Vánocích, během jarních, podzimních, velikonočních a letních prázdnin (výrok II) a další podmínky styku (výrok III a IV).
Soud tak rozhodl poté, co o úpravě styku nezletilé s otcem bylo naposledy rozhodováno v roce 2013, přičemž rozhodnutím soudu byla nezletilá E. věřena na dobu před a po rozvodu manželství rodičů do péče matky a otci bylo stanoveno výživné. V roce 2013 bylo manželství rodičů rozvedeno. Od roku 2014 se otec opakovaně domáhal rozšíření stávající úpravy styku k určitému časovému období formou předběžných opatření. Soud prvního stupně konstatoval, že hlavním předmětem probíhajícího řízení nebyl rozsah styku (který byl rozšířen), ale místo předávání (přebírání) nezletilé rodičem. Při rozhodování o této otázce vycházel soud jak ze znaleckého posudku PhDr. Jelena, tak i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 197/14 a dospěl k závěru, že proporcionálním řešením daného problému je přebírání nezletilé v místě vzdělávacího zařízení, které nezletilá navštěvuje, přičemž její předávání matce při zpáteční cestě je přijatelné v budově Centrálního autobusového nádraží v Plzni, neboť vzdálenost obou bydlišť rodičů činí 172 km a automobilem trvá cesta cca 2,5 hodiny. Vzhledem k tomu, že matka automobil nevlastní, stejně jako nikdo z jejích blízkých, shledal nalézací soud toto řešení za přijatelné pro oba rodiče s tím, že nezletilá je schopna jízdu autobusem v rozsahu cca 1,5 hodiny bez problémů zvládnout.
Krajský soud v Plzni k odvolání obou rodičů rozsudek soudu prvního stupně změnil a rozsah styku otce s nezletilou upravil tak, že změnil místo přebírání a předávání nezletilé na místo bydliště matky a dobu předání z tohoto důvodu stanovil na 18:00 hod., místo dosavadních 16:00 hod. Odvolací soud v souvislosti se sporným místem předání a převzetí nezletilé ke styku s otcem konstatoval, že určení místa přebírání a předávání nezletilé ke styku s otcem je zcela standardní a odpovídá i zájmům nezletilé. Vzdálenost obou bydlišť rodičů není podle názoru odvolacího soudu natolik výjimečná, aby byl důvod přikročit k jinému režimu předávání nezletilé stěžovateli, než jak je v takových situacích obvyklé.
III.
Stěžovatel nesouhlasí se zamítnutím jeho (předchozího) návrhu na změnu péče a výživu k nezletilé E. resp. na rozšíření styku s ní a tvrdí, že v tomto řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by racionálním způsobem zeslaboval roli stěžovatele jako otce, přičemž však nebyl proveden důkaz, svědčící pro výhradní péči matky. Stěžovatel je přesvědčen, že jako rodič má právo na rovnocenný podíl na výchově nezletilé dcery, přičemž současná úprava styku je údajně nesprávná a frustrující, neboť stěžovateli umožňuje jen omezenou možnost se podílet na výchově nezletilé E. Úprava styku je prý založena jen na "nepodložených domněnkách" (pokud by nezletilá ve školce nebyla, nelze vyloučit dopravní komplikace při dojezdu stěžovatele, apod.) a názorech matky. To prý vytváří analogii pro užití závěrů vyplývajících z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ve věci Hansenová vs. Turecko, neboť prý ani nezletilé není dopřána možnost dostatečně rozvíjet vztah k otci a projevit tak své city opravdu svobodně bez nežádoucího vnějšího vlivu matky.
Stěžovatel rovněž připomíná, že se matka bez jeho souhlasu i s nezletilou odstěhovala z místa dřívějšího bydliště do K., aniž stěžovatel měl možnost se k této záležitosti vyjádřit, případně jim v tom zabránit. Soudy se prý nijak nevypořádaly s návrhem stěžovatele na rovnocenné trávení obou rodičů v období letních prázdnin s nezletilou, i když uvedl, že má k dispozici 30 dnů dovolené, které by mohl strávit s nezletilou. Protože stěžovatel nemůže pro značnou vzdálenost bydlišť obou rodičů strávit více času s nezletilou během školního roku, měly prý soudy přiznat stěžovateli možnost strávit s nezletilou jako "náhradu" veškeré jarní, podzimní a velikonoční prázdniny. I když oba soudy v rozhodování o místě předávání a přebírání nezletilé ke styku opřely své závěry o nejlepší zájem nezletilé E. považuje stěžovatel zejména rozhodnutí odvolacího soudu jako nespravedlivé a diskriminační, neboť ukládá povinnosti související s dopravou nezletilé jen stěžovateli, aniž matka má povinnost s nezletilou cestovat alespoň do Plzně, jako místa předání nezletilé.
K porušení jeho práva na spravedlivý proces údajně došlo ze strany obou soudů zejména tím, že tyto soudy odmítly provést jím navržený důkaz spočívající v aktualizaci resp. doplnění znaleckého posudku znalce PhDr. Jelena, tím se prý dopustily v rovině důkazního řízení "excesu". Provedené důkazy údajně hodnotily oba obecné soudy svévolně a v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů.
Závěrem stěžovatel k osobnosti matky nezletilé uvádí, že prý trpí "anomálními rysy osobnosti", které se údajně projevují sklonem k přehnaným emocím, egocentrismu a "manipulativním chováním k dosažení osobních cílů". Podle názoru stěžovatele matka deformuje postoj nezletilé k němu a bylo by proto údajně v jejím zájmu, aby začala pracovat na změně svých postojů, v opačném případě by prý její přenášení nenávisti k otci mohlo být kvalifikováno jako "týrání svěřené osoby".
IV.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů ohledně úpravy styku stěžovatele s nezletilou.
Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace tzv. podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti, jak bylo uvedeno výše, ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], nikoliv "běžné" zákonnosti.
Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy styku nerezidentního rodiče k nezletilým dětem, nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto vlastního hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
Stěžovatel podle jím uváděných námitek zjevně od Ústavního soudu očekává, že z pozice další instance v systému obecného soudnictví přehodnotí jak skutková zjištění, tak i právní závěry rozhodnutí obecných soudů. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší.
Úkolem Ústavního soudu je především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele i nezletilého dítěte tím, že přijatá opatření nebyla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá toliko na samotné účastníky, ale i na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna.
Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nelze obecným soudům vytknout žádné ústavněprávní vady. Nad rámec řečeného lze dodat:
Jak je zřejmé z obsahu rozsudku soudu prvního stupně ze dne 25. 5. 2017 č. j. 0 P 389/2013-890, o úpravě výchovných poměrů k nezletilé E. bylo již rozhodováno v roce 2012 až 2013, kdy byla nezletilá svěřena pro dobu před i pro dobu po rozvodu manželství rodičů do péče matky a otci bylo stanoveno výživné. O úpravě styku stěžovatele s nezletilou bylo dále rozhodováno soudy pouze k návrhům stěžovatele na nařízení předběžných opatření, jimiž měl být soudy upraven jeho styk s nezletilou ke konkrétnímu kalendářnímu období. Pravomocná rozhodnutí, nyní napadená projednávanou ústavní stížností, se tak v podstatě poprvé komplexně zabývají stěžovatelem navrhovanou úpravou styku s jeho nezletilou dcerou E.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že soudy vyhověly návrhu stěžovatele ohledně úpravy styku v každém lichém týdnu v roce od pátku do neděle, přičemž akceptovaly i jeho návrh (byť v modifikované formě) o úpravě styku během Vánoc, jarních, podzimních a velikonočních svátků. Rozhodnutí o této úpravě kopíruje nejen doporučení soudního znalce PhDr. Jelena, uvedená v jeho znaleckém posudku, ale i návrh opatrovníka a stěžovatele. Jestliže nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na "střídavou péči" o nezletilou E. v období letních prázdnin (tj. jeden měsíc u stěžovatele a druhý měsíc u matky), stalo se tak především z toho důvodu, že oba ve věci rozhodující soudy vzaly v úvahu jak nízký věk nezletilé, tak i dosud soudem upravený rozsah styku s nezletilou.
Jak již konstatoval soud prvního stupně, stěžejním problémem v předmětném řízení nebyl ani tak rozsah styku (i když se na něm rodiče v průběhu řízení nebyly schopni shodnout), ale místo předání a převzetí nezletilé E. před realizací styku se stěžovatelem a po jeho ukončení.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nevzaly v úvahu zájmy nezletilé a jejich závěry se nacházejí v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, s tímto hodnocením se Ústavní soud neztotožňuje. Obecné soudy při rozhodování kladly především důraz na splnění základního postulátu řízení o úpravě styku k nezletilým dětem, tj. aby přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Svými závěry o potřebě rozšíření styku stěžovatele s nezletilou tak obecné soudy (implicitně) respektovaly závěry plynoucí z aktuální judikatury Ústavního soudu (včetně nálezu uváděného soudem prvního stupně). Důvodem pro změnu rozsudku soudu prvního stupně ohledně místa přebírání nezletilé ke styku byla skutečnost, že školské zařízení (v daném případě mateřská školka, kterou nezletilá navštěvuje), nemůže ve všech případech soudy upraveného styku zabezpečit bezproblémové převzetí nezletilé.
Z odůvodnění rozsudků obecných soudů je zcela zřejmé, že při formulaci svého závěru zohlednily na straně jedné především zájmy a potřeby nezletilé, přičemž přihlédly i ke specifickým okolnostem nyní projednávaného případu. Obecné soudy velmi citlivě vážily rozsah styku stěžovatele s nezletilou tak, aby byl zachován dostatečný prostor pro zachování a postupné prohlubování vztahu mezi stěžovatelem a nezletilou E. do budoucna, a aby předešly konfliktům mezi rodiči při výkonu jejich rodičovských práv.
Ústavní soud ostatně v této souvislosti, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě styku nezletilého dítěte nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů. Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda v chování rodičů nezletilé došlo k určitému pokroku, případně zkoumaly, z jakého důvodu se tak nestalo, a rozsah styku stěžovatele s nezletilou E. podle toho upravily. Naopak, urovnání vzájemných vztahů mezi rodiči nezletilého dítěte, snaha o nalezení společného konsenzu nad způsobem jeho výchovy (s ohledem na jeho nejlepší zájmy) a tedy vyvarování se jednání, v němž se nezletilé dítě a realizace rodičovského styku s ním stává jakýmsi nástrojem k vyřizování vzájemných účtů a domnělých křivd mezi rodiči, by měly být předpokladem pro prohloubení rodinných vazeb a důvodem k případné změně úpravy výchovných poměrů. Ústavní soud se v této souvislosti ztotožňuje s doporučením soudů i soudního znalce, aby oba rodiče ve vlastním zájmu, ale hlavně v zájmu svého dítěte, otupili své vyhrocené negativní postoje a osočování.
Ústavní soud nemohl přitakat ani námitce stěžovatele, že obecné soudy při svém rozhodování vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Obecné soudy všechny provedené důkazy, včetně znaleckého posudku, kriticky hodnotily především s ohledem na zájmy nezletilé, přičemž vycházely z celé řady důkazních prostředků, jimiž (opakovaně) ověřovaly nejen stanovisko obou rodičů, ale i výchovné prostředí a vzájemné vztahy mezi nimi. Jestliže obecné soudy jako nadbytečné odmítly provést stěžovatelem navrhované důkazy, jimiž chtěl, mimo jiné, poukázat i na negativní charakterové vlastnosti matky, ani v tomto ohledu nemá Ústavní soud z hlediska ústavní konformity procesnímu postupu obecných soudů co vytknout. Obecné soudy nejsou povinny vyhovět všem důkazním návrhům, jestliže tyto návrhy jsou irelevantní. Nelze tak přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu