ECLI:CZ:US:2018:4.US.744.18.1
sp. zn. IV. ÚS 744/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Kalousem, advokátem se sídlem Malá Štupartská 635/6, Praha 1, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 6. 2017, č.j. 50 P 301/2013-564, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2017, č.j. 17 Co 345/2017-601, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 6. 2017, č.j. 50 P 301/2013-564, bylo rozhodnuto, že návrh stěžovatele na změnu výchovy nezletilých dětí, a to svěření obou dětí, nezletilé A. a nezletilého M., do střídavé péče rodičů, se zamítá. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2017, č.j. 17 Co 345/2017-601, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Napadenými rozhodnutími bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na soukromý a rodinný život, na péči o děti a na soudní a jinou právní ochranu, garantované čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadená rozhodnutí dle stěžovatele nerespektují ani zásadu nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Stěžovatel namítá, že mu soudy neumožnily o děti pečovat ve střídavé péči s jejich matkou, ačkoliv předpoklady pro takovou formu péče splňuje. Soud prvního stupně nesprávně uvedl, že nedošlo k podstatné změně odůvodňující změnu úpravy poměrů nezletilých dětí a toto rozhodnutí bylo aprobováno též soudem odvolacím. Dle stěžovatele k němu soudy přistupovaly předpojatě, řádně se nezabývaly jím tvrzenými skutečnostmi ani označenými důkazy. Stěžovatelem navrhovaný znalecký posudek z oboru psychologie, kterým měla být prokázána vhodnost střídavé péče, soud neprovedl. Také odvolací soud se dle stěžovatele odmítl zabývat tvrzenými skutečnostmi a provést označené důkazy, a dokonce neumožnil stěžovateli tyto důkazy ani označit, když jej ani jeho právního zástupce při ústním jednání nenechal hovořit a dával mu najevo svou nevůli vůči němu a neochotu se věcí řádně zabývat.
II.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Posouzení těchto otázek přitom patří primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i obsah vyžádaného spisového materiálu, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III.
Rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 7. 2014, č.j. 50 P 301/2013-234, ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, č.j. 17 Co 373/2014-313, které nabylo právní moci dne 10. 9. 2015, byly obě nezletilé děti svěřeny do výchovy matky, stěžovateli bylo na obě nezletilé děti stanoveno výživné, bylo rozhodnuto o dluhu na výživném a stěžovateli byl určen v rozsudku blíže specifikovaný široký rozsah styku s nezletilými.
Návrhem ze dne 22. 7. 2016 se stěžovatel domáhal změny tohoto rozhodnutí a žádal o svěření nezletilých do střídavé péče rodičů tak, že v každém týdnu v roce budou v péči stěžovatele od pondělí 7:30 hodin do středy 7:30 hodin a dále v každém sudém týdnu v roce od pátku 7:30 hodin do následujícího pondělí 7:30 hodin a v každém týdnu v roce v péči matky od středy 7:30 hodin do pátku 7:30 hodin a dále v každém lichém týdnu v roce od pátku 7:30 hodin do následujícího pondělí 7:30 hodin. Dále navrhl upravit styk v době prázdnin a svátků a navrhl stanovit výživné oběma rodičům ve výši 1.000,- Kč na každého z nezletilých.
Ze spisového materiálu i z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 6. 2017, č.j. 50 P 301/2013-564, vyplývá, že soud ke svému rozhodnutí dospěl na základě výpovědí obou rodičů, zpráv orgánu sociálně-právní ochrany dětí, zpráv mateřské školy, zpráv základní školy, zpráv jednotlivých lékařů nezletilých, potvrzení o platbách za zájmové aktivity nezletilých a dalších listinných důkazů. Pro posouzení návrhu stěžovatele byl podstatný také pohovor s nezletilými provedený orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Z toho vyplynulo, že nezletilý M. je velmi veselý, celé záležitosti však příliš nerozumí a má tendenci opakovat to, co řekne starší sestra. Nezletilá A. je svědomitá žákyně, navštěvuje řadu kroužků a sbor, na které ji vozí matka. Nezletilá se vyjadřovala velmi otevřeně a ve svých postojích měla jasno. Uvedla, že má velmi blízký a vřelý vztah k oběma rodičům i k bratrovi, dobrý vztah má i k manželce otce a malému polorodému bratrovi T. Popsala, že styk s otcem funguje tak, že v pondělí jsou děti u otce, v úterý a ve středu u matky, ve čtvrtek u otce a o víkendech se rodiče střídají, přičemž v době, kdy jsou u jednoho z rodičů, mají častý telefonický kontakt i s druhým rodičem a kamarády mají jak v P., tak v B. Výslovně přitom uvedla, že by nechtěla měnit rozsah styku s oběma rodiči a že styk s otcem jí vyhovuje takový, jaký je. Na základě tohoto pohovoru a předchozího šetření u matky i u stěžovatele bylo ze strany orgánu sociálně-právní ochrany dětí navrženo zachovat současný stav péče rodičů o nezletilé. Stěžovatelem navrhovaný znalecký posudek pak soud posoudil jako nadbytečný, vzhledem k tomu, že vztah dětí ke stěžovateli, coby pečovateli, nebyl v průběhu řízení zpochybněn.
Z řízení však dle Obvodního soudu pro Prahu 5 vyplynulo, že na aktivitách dětí se stěžovatel především u starší A. pravidelně nepodílí, nedochází pravidelně na třídní schůzky a při péči o děti využívá pomoci třetích osob. Nezletilá A. má přitom řadu mimoškolních aktivit, na kterých jí záleží a na které ji doprovází matka. Byť stěžovatel tvrdí, že komunikace mezi rodiči funguje, při jednání dle Obvodního soudu pro Prahu 5 prokazoval opak, když vyjádření matky zpochybňoval jako lživá (např. objektivně doložitelnou častou nemocnost nezletilého a péči matky o něj v době nemoci). Obvodní soud pro Prahu 5 konstatoval, že přestože jsou nezletilí svěřeni do péče matky, mají nepochybně velmi hezký vztah nejen k ní, ale také k otci i k celé jeho rodině. Nezletilí jsou spokojení, s oběma rodiči jsou ve velmi častém a pravidelném kontaktu, nestýská se jim, aktuální stav jim vyhovuje a nezletilá A. se jednoznačně vyjádřila tak, že chce zachovat současný způsob kontaktu, tak jak byl nastaven, je již delší dobu ustálen a funguje. Vzhledem k tomu, že v řízení nebylo prokázáno, že na straně rodičů či dětí došlo k tak podstatné změně, která by odůvodňovala změnu posledního rozhodnutí ve věci samé a byla ku prospěchu nezletilých dětí, Obvodní soud pro Prahu 5 návrh stěžovatele jako nedůvodný zamítl.
Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 16. 11. 2017, č.j. 17 Co 345/2017-601, konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a na jeho základě zjistil spolehlivě skutkový stav věci, který byl podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu. Městský soud v Praze přisvědčil stěžovateli, že od posledního rozhodnutí soudu o péči nezletilých dětí došlo ke změně v jejich poměrech spočívající v tom, že nezletilý M. dospěl do předškolního věku a nastoupil do mateřské školy, zatímco matka ukončila čerpání rodičovské dovolené a nastoupila do zaměstnání. I odvolací soud však dospěl k závěru, že nadále je to však převážně matka, která zajišťuje účast A. na početných mimoškolních zájmových aktivitách, kterými nezletilá rozvíjí své nadání a rovněž výhradně ona pečuje o nezletilého M. v době jeho častých nemocí, když stěžovatel není schopen uvedené potřeby nezletilých ve stejné míře zajistit z důvodu svého pracovního vytížení, a současně upozornil na přetrvávající komunikační problémy mezi rodiči. Odvolací soud následně uvedl, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že nezletilí jsou se stávajícím výchovným prostředím spokojeni, mají dobrý vztah k oběma rodičům a oba rodiče jsou stejně způsobilí o své děti řádně pečovat, přičemž matka styku stěžovatele s dětmi nebrání, když uznává jeho roli a důležitost v životě dětí. Z toho důvodu také odvolací soud shledal nadbytečným stěžovatelem navrhované doplnění dokazování znaleckým posudkem, jelikož jeho způsobilost pečovat o nezletilé nebyla v řízení zpochybněna. Také odvolací soud pak dospěl k závěru, že změna poměrů v daném případě není takového charakteru, aby odůvodňovala změnu předcházejícího rozhodnutí o péči, když s ohledem na konkrétní osobní poměry a potřeby nezletilých dětí je naopak dán zájem nezletilých dětí na zachování stávajícího výchovného prostředí, ve kterém se cítí spokojeni, které je i nadále způsobilé plnohodnotně zabezpečit jejich potřeby, poskytuje jim zázemí v péči matky, ale zároveň i v potřebném rozsahu žádoucí široký kontakt s otcem a jeho rodinou. Odvolací soud proto uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, pokud při respektování zájmů nezletilých dětí návrh stěžovatele zamítl.
IV.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s tím, že nezletilé děti nebyly svěřeny do střídavé péče rodičů, ačkoliv předpoklady pro takovou péči byly splněny, přičemž je přesvědčen, že k zamítnutí jeho návrhu došlo zejména proto, že se soudy řádně nezabývaly jím tvrzenými skutečnostmi a označenými důkazy.
V této souvislosti je třeba připomenout, že proces dokazování je v souladu s principem nezávislosti soudů ovládán zásadou volného hodnocení důkazů. Obecné soudy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z důkazů provedou, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné a které dokazovat netřeba. Nejsou přitom povinny provádět všechny navrhované důkazy, zejména jde-li o důkazy nadbytečné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí nedostatky provedeného dokazování toliko v obecné rovině, ale konkrétní důkazy, které by navrhl a soudy by se jimi nezabývaly, blíže nespecifikuje, vyjma neprovedení důkazu znaleckým posudkem z oboru psychologie. Tento důkazní návrh však soudy nebyl ignorován, když byl jak soudem prvního stupně, tak odvolacím soudem zamítnut s řádným zdůvodněním spočívajícím v tom, že výchovná způsobilost stěžovatele ani vztah nezletilých ke stěžovateli nebyly v řízení zpochybňovány, a to ani ze strany matky nezletilých, ani ze strany soudů. Z rozhodnutí obecných soudů je přitom zřejmé, že věnovaly patřičnou pozornost výpovědi stěžovatele, výpovědi matky, jednotlivým listinným důkazům i záznamům z jednání orgánu sociálně-právní ochrany dětí. S přesvědčením stěžovatele, že k zamítnutí jeho návrhu na změnu péče došlo bez odpovídající opory v provedeném dokazování, se tedy ztotožnit nelze.
Jestliže obecné soudy do značné míry vycházely z názoru nezletilé jednoznačně vyjádřeného před orgánem sociálně-právní ochrany dětí, je takový postup zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu týkající se práva dítěte být slyšeno v soudním řízení, jakož i s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého musí stát zabezpečit dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503), nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607), nález sp. zn. IV. ÚS 3900/14 ze dne 4. 11. 2015, nález sp. zn. II. ÚS 2866/17 ze dne 28. 2. 2018, aj.]. Jak je patrné z výše naznačeného odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků, soudy svá rozhodnutí současně nezaložily izolovaně pouze na přání nezletilé, ale komplexně zohlednily podstatné aspekty případu a celkovou situaci v rodině. Reflektovaly, že od posledního rozhodnutí ve věci sice došlo ke změně poměrů, avšak dovodily, že nejde o takovou změnu, která by s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu nezletilých odůvodnila změnu aktuálního výchovného uspořádání.
Pokud pak jde o námitky stěžovatele směřující vůči odvolacímu soudu, lze připustit, že stěžovateli se způsob vedení odvolacího řízení mohl jevit jako poněkud strohý, nicméně ze zvukového záznamu je současně patrné, že jak právní zástupce stěžovatele, tak samotný stěžovatel dostali příležitost se před odvolacím soudem k věci poměrně obsáhle vyjádřit. Pakliže odvolací soud účastníkům během jednání sdělil, že dokazování nebude doplňováno, bylo by vhodné, kdyby tento svůj postup podrobněji zdůvodnil. Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze však zároveň vyplývá, že odvolací soud považoval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně za správný a dostatečný k tomu, aby z něj mohl při svém rozhodování vycházet, s čímž lze, i s přihlédnutím k obsahu spisového materiálu a rekapitulaci ve věci provedených důkazů, souhlasit.
Nedostatky relevantní z hlediska kautel ústavního práva tak Ústavní soud neshledal. Obecné soudy při svém rozhodování věnovaly nejlepšímu zájmu nezletilých potřebnou pozornost, přičemž způsob jeho vymezení nelze v daném případě považovat za ústavně nekonformní. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se věcí řádně zabývaly, vycházely z provedeného dokazování, zohlednily jednotlivé okolnosti podstatné pro posouzení věci, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a svá rozhodnutí také adekvátně odůvodnily. Důvody, pro které by ústavní stížností napadené rozsudky bylo nutné označit za svévolné či excesivní, Ústavní soud nenalezl.
Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu