ECLI:CZ:US:2018:4.US.747.18.1
sp. zn. IV. ÚS 747/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Jindřišky Nové, zastoupené JUDr. et PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2017, č. j. 26 Cdo 4124/2017-472, a proti rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 14. března 2017, č. j. 56 Co 399/2016-400, a Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 18. března 2016, č. j. 3 C 338/2012-291, ve spojení s návrhem na odklad jejich vykonatelnosti, a na zrušení ustanovení §9 odst. 4 písm. a) a §9 odst. 6 věta první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - sever jako účastníků řízení a obchodní korporace Třemošenská a. s. se sídlem v Třemošné, Brožíkova 862, jako vedlejší účastnice, takto:
I. Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
II. Usnesení Ústavního soudu, ze dne 13. března 2018, sp. zn. IV. ÚS 747/18, jímž byla odložena vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. března 2017, č. j. 56 Co 399/2016-400, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2017, č. j. 26 Cdo 4124/2017-472, se ruší.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - sever nejprve v řízení před obecnými soudy odmítl jako vadnou žalobu stěžovatelky (usnesení ze dne 10. října 2013, č. j. 3 C 338/2012-21). Stěžovatelka však společně s odvoláním svůj návrh na zahájení řízení (zastoupena obecným zmocněncem - manželem) doplnila, proto Krajský soud v Plzni usnesení soudu prvního stupně změnil (usnesení ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 11 Co 549/2013-36) a již projednatelnou věc vrátil okresnímu soudu. Po skončení dědického řízení stěžovatelka získala aktivní legitimaci k podání žaloby (usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 28. srpna 2014, č. j. 11 D 161/2011-48) - zdědila pohledávku uplatněnou v řízení věci samé. Při prvním jednání (18. prosince 2014) byl učiněn pokus o smír a stěžovatelka byla poučena také o pravděpodobném neúspěchu v řízení - stěžovatelka reagovala námitkou podjatosti soudkyně a dalšími procesními kroky, které se dotkly zákonné soudkyně natolik, že se prohlásila za podjatou. Další soudkyně, jíž byla věc přidělena, provedla mimo další řízení o procesních návrzích stěžovatelky dvě jednání a vynesla rozsudek ve věci samé. Výše označeným rozsudkem nalézací soud zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení 199 646 Kč (výrok I.), uzavření nájemní smlouvy (výrok II.) a zaplacení nájemného a náhrady za daň z nemovitosti ve výši 11 610 Kč (výrok IV.), uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce na nájemném 1 224 Kč a náhradě za daň z nemovitosti 1 748 Kč (výrok III.); stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 108 803,20 Kč (výrok V.) a zaplatit soudní poplatek ve výši 11 727 Kč (výrok VI.).
V zastoupení druhého zmocněnce podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Plzni proti výroku III. odmítl (výrok I.), v ostatním potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok II.), a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 33 638 Kč (výrok III.).
Uvedená rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž se rovněž domáhá zrušení ustanovení §9 odst. 4 písm. a) a §9 odst. 6, věta první, zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudního poplatcích"), a navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu. Ústavní stížnost i připojené návrhy Ústavní soud usnesením ze dne 19. prosince 2017, sp. zn. IV. ÚS 2264/17, odmítl jako nepřípustnou. Společně s ústavní stížností podala stěžovatelka i dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit náklady dovolacího řízení 7 600 Kč (výrok II.).
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti celému usnesení Nejvyššího soudu, výrokům II. III. z rozsudku Krajského soudu v Plzni (v rozsahu potvrzující výroky V. a VI. rozsudku okresního soudu) a proti výrokům V. a VI. rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever, pro zásah do práv zakotvených v čl. 11, 36 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně stěžovatelka navrhla zrušení §9 odst. 4 písm. a) a §9 odst. 6, věta první, zákona o soudních poplatcích a odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jimiž obecné soudy rozhodly o nákladech řízení.
Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka namítá nadužívání §243f odst. 3 o. s. ř. umožňujícího stručné odůvodnění, které považuje za svévolné a přepjatě formalistické, a tím fakticky odpírající spravedlnost (viz nálezy sp. zn. Pl. ÚS 1/03 a Pl. ÚS 13/15). Nalézacímu a odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká nedostatečné a včasné poučení o právu nechat se zastoupit, a tím i možnosti vzít odvolání zpět, aby nevznikly (poklesly) náklady řízení. Odvolací soud nepoužil moderační právo podle §150 o. s. ř., což přesvědčivě neodůvodnil; stěžovatelka namítá neúčelnost všech nákladů a zčásti má za to, že je zavinil nesprávným procesním postupem soud prvního stupně, který porušil zásadu hospodárnosti řízení.
Podle stěžovatelky má Ústavní soud přihlédnout k prokazatelné existenci původního nároku, jehož úspěšnému uplatnění zabránila celá řada okolností i na straně povinné osoby; majetková křivda nebude nikdy nahrazena a stěžovatelce je uloženo zaplatit přemrštěné náklady řízení, což považuje za lidsky nespravedlivé rozhodnutí. Doposud stěžovatelka zaplatila náklady ve výši, kterou považuje za přiměřenou, a s ohledem na exekuční návrh požádala odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Tomuto návrhu Ústavní soud vyhověl a usnesením ze dne 13. března 2018, sp. zn. IV. ÚS 747/18, odložil vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Plzni i usnesení Nejvyššího soudu.
Návrh na zrušení ustanovení §9 odst. 4 písm. a) a odst. 6 zákona o soudních poplatcích stěžovatelka opírá o přesvědčení, že je na libovůli soudu, zda účastníkovi řízení usnesením uloží povinnost soudní poplatek zaplatit předem (§9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), anebo až společně s rozhodnutím ve věci samé; podle stěžovatelky má totiž výzva k uhrazení soudního poplatku důležitou roli v rozhodování, zda bude účastník v řízení pokračovat. Volná úvaha soudu o tom, zda soudní poplatek vyměří na začátku nebo až na konci řízení, je v rozporu se zárukami danými v čl. 36 a 37 odst. 3 Listiny.
Věcí se Ústavní soud pečlivě zabýval, vyžádal si procesní spis a vyjádření účastníků i vedlejší účastnice. Za Nejvyšší soud zaslala vyjádření předsedkyně senátu 26 Cdo, která odkázala na odůvodnění napadeného usnesení; aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. považuje za souladnou s ustálenou judikaturou.
Předseda senátu 56 Co Krajského soudu v Plzni považuje za nepřípadnou námitku stěžovatelky o nedostatečném poučení o možnosti zastoupení ex offo. Stěžovatelka byla v řízení před nalézacím i odvolacím soudem zastoupena zmocněncem, kterého si sama zvolila, který vyhotovil žalobu s jasně formulovanými nároky a sepsal odvolání obsahující veškeré náležitosti. Krajskému soudu nepříslušelo hodnotit odbornou způsobilost (2.) zvoleného zmocněnce, jednalo-li se o vysokoškolsky vzdělanou osobu (MUDr.); stran nákladů řízení soud zohlednil všechna zákonná kritéria, a proto považuje odvolací soud ústavní stížnost za nedůvodnou.
Soudkyně Okresního soudu Plzeň - sever uvedla, že k pochybení mohlo dojít tím, že původní soudkyně před zahájením řízení nevyzvala stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku, domnívaje se mylně, že veškeré nároky jsou od něj osvobozeny (č. l. 41), věc pak byla přikázána jiné soudkyni poté, co původní soudkyně psychicky neunesla chování stěžovatelky a sama vznesla námitku podjatosti (č. l. 157). Nová soudkyně tak musela řešit otázku úhrady soudního poplatku postupem podle §4 odst. 1 písm. i) zákona o soudních poplatcích až v rozhodnutí ve věci samé; při vyhlášení rozsudku, s ohledem na okolnosti a za přítomnosti zástupců účastníků řízení i veřejnosti, poučila stěžovatelku o možnosti požádat o osvobození od soudního poplatku. Stěžovatelka o osvobození sice požádala, avšak neposkytla následně soudu jakoukoliv součinnost, předložila nevyplněný formulář o svých poměrech a trvala na promlčení i nedůvodnosti vyměření soudního poplatku. Soud přesto pátral po majetkových poměrech stěžovatelky a zjistil, že je vlastnicí (spoluvlastnicí) řady nemovitostí a předpoklady pro osvobození od soudních poplatků u ní nejsou splněny. V ostatním soudkyně odkázala na odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni (ze dne 1. července 2016, č. j. 10 Co 272/2016-373) potvrzující usnesení Okresního soudu Plzeň - sever (ze dne 3. června 2016, č. j. 3 C 338/2012-362) o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. K námitce stěžovatelky, že částečným rozsudkem nebo vyloučením části věci k samostatnému projednání by byly náklady nižší, nelze podle soudkyně přisvědčit, jelikož by byl takový postup v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení a vedl by k průtahům. Dále uvedla, že ze spisu je patrná příčina vzniku nákladů (procesní i celkové chování stěžovatelky), která podala nedůvodnou žalobu; původní soudkyně se pokusila vést účastníky ke smírnému řešení sporu a naznačila stěžovatelce možný neúspěch (snaha šetřit náklady účastníků), na což stěžovatelka reagovala kriminalizací soudkyně (podáním trestního oznámení) a námitkou její podjatosti (č. l. 119, 121). Náklady, které vznikly, jsou důsledkem šikanózní žaloby stěžovatelky, která, ač jí to její poměry dovolovaly, se nenechala zastupovat osobou práva znalou, nerespektovala pokyny a dobře míněné rady soudu, neznalost práva nahradila nepřípustným nátlakem a agresivním chováním.
Sdělení vedlejší účastnice nesplnilo požadavky ustanovení §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a proto k němu Ústavní soud nepřihlížel.
V replice stěžovatelka uvedla, že nenechala-li se jako osoba práva neznalá zastoupit odborníkem, mělo být postupováno v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 21. března 2017, sp. zn. IV. ÚS 682/16, a bezradnost účastníka by neměla být trestána nárůstem nákladů řízení. Soud prvního stupně mohl částečným rozsudkem šikanózní a nedůvodnou žalobu zamítnout již při prvním jednání, takže by nevznikly náklady ani průtahy. Stěžovatelka konstatuje, že soudkyně okresního soudu přiznala pochybení soudu stran nevyměření soudního poplatku; nesouhlasí s tvrzením krajského soudu, že nebylo jeho úkolem hodnotit odbornou způsobilost zmocněnce. Byla-li žaloba nedůvodná, šikanózní a zmocněnci (stěžovatelka byla zastoupena v průběhu řízení dvěma zmocněnci) nevedli stěžovatelku například ke zpětvzetí odvolání proti výroku o věci samé při zjevném promlčení, nenasvědčuje to o kvalifikovanosti jejich rad.
Ze spisu Okresního soudu Plzeň - sever (sp. zn. 3 C 338/2012) Ústavní soud ověřil průběh řízení před obecnými soudy, četnost námitek stěžovatelky i jejího přístupu k soudu a soudcům - stěžovatelka mnohými podáními prodlužovala řízení a bránila se rozumnému řešení sporu. Přestože od počátku byla informována o absenci pasivní legitimace (aktivní legitimaci zhojila jak výše uvedeno v průběhu řízení před nalézacím soudem), i uplynutí zákonných lhůt k uplatnění restitučního nároku, pomíjela tyto informace a jakýkoliv vstřícný postoj nalézacího soudu považovala za atak vůči své osobě, opakovaně podávala stížnosti a namítala podjatost soudkyň. V ústavní stížnosti tak stěžovatelka brojí proti důsledkům svého vlastního jednání bez patřičné sebereflexe, opakuje námitky týkající se nákladů řízení (soudního poplatku) a dovozuje protiústavnost právní normy, která poskytuje možnost vyměření soudního poplatku i za situace, kdy se dodatečně prokáže poplatková povinnost (například v důsledku změny žaloby v průběhu řízení ve věci samé).
Soudní poplatek je fiskální položka a soudům je uložena povinnost tuto "daň" vymáhat. Soudy mají možnost tuto povinnost zmírnit, případně prominout zcela, ale jen v případech výjimečných, kdy by vyměření soudního poplatku mělo pro účastníka řízení nepřiměřeně tvrdý dopad a nejde přitom z jeho strany o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné domáhání se práva. V projednávané věci je patrné, že soudy se snažily stěžovatelku upozornit na možnost neúspěchu v jejím sporu pro zřejmou bezúspěšnost její žaloby, poskytly jí i poučení o možnosti požádat osvobození od soudního poplatku, na což však stěžovatelka adekvátně nereagovala a soud věrohodně nepřesvědčila, že jsou u ní předpoklady pro osvobození splněny.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv prosté zákonnosti. V projednávaném případě přitom nezjistil Ústavní soud, že by obecné soudy svými rozhodnutími porušily zákon způsobem, který by stěžovatelku v jejích právech zkrátil, případně, že by se jejich postup vymykal platné judikatuře. Lze proto odmítnout ústavní stížnost a zcela odkázat na napadená rozhodnutí; soudní poplatky nebyly stěžovatelce vyměřeny na základě libovůle, či dokonce svévolně, ale v souladu se zákonem a s příslušnou judikaturou. Moderace nákladů řízení podle §150 o. s. ř. je odvozena od přístupu účastníků k řízení s přihlédnutím k zásadě "vítěz bere vše", a bylo by proto v rozporu s právem na soudní ochranu (čl. 36 Listiny) úspěšně se bránícímu účastníkovi nepřiznat náhradu účelně vynaložených nákladů v plné výši. Nebylo proto porušeno právo stěžovatelky na ochranu majetku ani na spravedlivý proces, které jednotlivci nezaručuje nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale jen právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, což stěžovatelka nepochybně v řízení před obecnými soudy využila.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu je oprávněn podat návrh na zrušení zákona nebo jeho části ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek daných v §74 zákona o Ústavním soudu; lze tedy navrhnou zrušení takové právní úpravy, jejíž aplikací nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnost. Nezbytnou podmínkou projednání návrhu na zrušení části právního předpisu tedy je existence ústavní stížnosti, jejíž osud sdílí i takový návrh. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, je důsledkem rozhodnutí i odmítnutí návrhu na zrušení části zákona.
Tímto usnesením současně pominuly důvody pro odklad vykonatelnosti, jak jej stěžovatelka požadovala, a jak o něm senát Ústavního soudu rozhodl dne 13. března 2018, a proto je Ústavní soud (pro přehlednost) současně zrušil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu