ECLI:CZ:US:2018:4.US.758.18.1
sp. zn. IV. ÚS 758/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Haška, zastoupeného Mgr. Bc. Milanem Honzejkem, advokátem, sídlem Hrnčířská 2985, Česká Lípa, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 31. května 2011 č. j. 29 Co 662/2010-130, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a a) obchodní společnosti M E T A L G A S s. r. o. v likvidaci, sídlem Valdštejnská 805, Doksy, b) Stanislava Červeného a c) Milana Chrištofa, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že v řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") jako soudem odvolacím, jakož i Okresním soudem v České Lípě (dále jen "okresní soud") jako soudem prvního stupně, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces obsažené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem okresního soudu ze dne 15. 7. 2010 č. j. 7 C 14/2007-93 ve spojení s opravným usnesením ze dne 18. 2. 2011 č. j. 7 C 14/2007-107 byla zamítnuta žaloba vedlejšího účastníka a) (dále jen "žalobce") proti vedlejším účastníkům b) a c) (dále jen "žalovaní") na zaplacení částky 38 667 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobci a stěžovateli, jenž se účastnil soudního řízení jako vedlejší účastník na straně žalobce, bylo uloženo každému z jedné poloviny zaplatit prvnímu žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 18 816 Kč (výrok II) a České republice ve výši 23 664 Kč (výrok IV), a právní zástupkyni druhého žalovaného byl přiznán nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů v částce 23 664 Kč (výrok III).
3. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl k odvolání žalobce a stěžovatele rozsudek okresního soudu potvrzen, přičemž žalobci a stěžovateli bylo uloženo společně a nerozdílně nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení, a to ve vztahu k prvně uvedenému v částce 9 990 Kč a ve vztahu ke druhému České republice v částce 6 146 Kč.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že žalovaná částka představovala škodu, která mu měla vzniknout tím, že druhý žalovaný užíval skladovací prostory, které měl pronajaty od Pozemkového fondu České republiky, a dále tím, že musel vynaložit náklady na vyklizení věcí druhého žalovaného z těchto prostor, přičemž první žalovaný se měl na zprostředkování dohody o užívání těchto prostor podílet. Tuto pohledávku stěžovatel postoupil na žalobce smlouvou ze dne 4. 1. 2007 a oznámil postoupení pohledávky dlužníkovi dne 5. 1. 2007. Okresní soud tuto smlouvu považoval za platnou, krajský soud ji však "pro nedostatečné skutkové vymezení" označil za neplatnou, a proto aktivně legitimovaným měl být on, a žaloba podaná žalobcem nebyla důvodná.
5. Za podstatnou otázku pak stěžovatel označil posouzení platnosti této smlouvy, přičemž obecným soudům vytkl, že se nezabývaly otázkou oznámení postupitele o postoupení pohledávky, tedy zda z jeho obsahu lze seznat, jakých pohledávek se týká. Teprve po přijetí závěru, že uvedená notifikace je neplatná, by bylo namístě zabývat se platností smlouvy o postoupení pohledávek. Smlouva se týká jen žalobce a jeho, přičemž případnou relativní neplatnost mohou namítat jen účastníci smlouvy. Dle stěžovatele byla tato smlouva dostatečně určitá, přičemž je třeba ji vykládat podle vůle postupitele a postupníka. Z okolností, za kterých k jejímu podpisu došlo, lze učinit spolehlivý závěr, že se týká celé řady pohledávek, které příkladem vyjmenovává krajský soud a které mohly vyplynout ze skutkového základu spočívajícího v dlouhodobém uskladnění movitých věcí. Současně namítl, že obecné soudy nedostatečně splnily svou poučovací povinnost ve sporu s výrazně slabší stranou proti straně právně zastoupené.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas (k tomu blíže sub 7) oprávněným stěžovatelem, který byl (vedlejším) účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. K otázce "včasnosti" ústavní stížnosti možno dodat, že Ústavní soud si vyžádal příslušný soudní spis, doklad o doručení napadeného rozsudku krajského soudu stěžovateli v něm však nenalezl. Nicméně otázkou doručení daného rozhodnutí se dále nezabýval, neboť dospěl k závěru, že ústavní stížnost beztak není "projednatelná" z jiného důvodu, a tedy posouzení této otázky by na výsledek tohoto řízení (i ve vztahu k jeho dalším účastníkům) nemohlo mít žádný vliv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí, kterým byla (ve svém důsledku) zamítnuta jeho žaloba na zaplacení částky 38 667 Kč s příslušenstvím. Ústavní stížnost tedy směřuje proti soudnímu rozhodnutí vydanému ve věci, kterou lze označit za "bagatelní" [srov. §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že tzv. bagatelnost věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou bagatelnost, vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
11. Stěžovatel v tomto směru žádnou relevantní argumentaci nepředestřel, pouze vytkl krajskému soudu, že chybně posoudil otázku platnosti smlouvy o postoupení pohledávek. Jak však lze vyvodit již z výše uvedeného, námitka nesprávné interpretace a aplikace tzv. podústavního práva, resp. nesprávného posouzení obsahu daného právního úkonu co do jeho (ne)určitosti, není s to opodstatněnost ústavní stížnosti založit ani v případě, že by o bagatelní věc vůbec nešlo. Stěžovatel sice dále namítl porušení poučovací povinnosti ze strany obecných soudů, v čem konkrétně by toto pochybení mělo spočívat, resp. jaké byly jeho konkrétní důsledky z hlediska principů řádného procesu, však v ústavní stížnosti uvedeno není.
12. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručeného základního práva, kterého se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, Ústavní soud ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu