ECLI:CZ:US:2018:4.US.788.18.1
sp. zn. IV. ÚS 788/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Červenkou, advokátem se sídlem Chmelova 357/2, 500 03 Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. prosince 2017 č. j. 20 Co 329/2017-501, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení a za účasti 1. Okresního soudu v Hradci Králové, 2. města Hradce Králové a 3. V. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. 3. 2018, napadá stěžovatel (dále rovněž "otec") v záhlaví usnesení označený rozsudek, který podle jeho názoru porušil jeho ústavně zaručená práva, a to ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") uvádějící, že každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, čl. 32 odst. 4 Listiny (garantující právo dětí na výchovu svých rodičů a právo rodičů pečovat a vychovávat své děti a čl. 36 odst. 1 Listiny (právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. 8. 2017 č. j. 0P 530/2014-464 zamítl návrh otce na změnu výchovy obou nezletilých dětí, F. a A. (dále rovněž "nezletilí"). Důvodem nevyhovění návrhu bylo zjištění soudu, že od doby poslední úpravy výchovného prostředí nezletilých (od května 2014), kdy byli oba nezletilí svěřeni do péče matky, nedošlo k podstatné změně poměrů, která by odůvodňovala nové rozhodnutí o výchově dětí. Okresní soud zamítl i návrh otce na změnu výživy nezletilých, a to v podstatě ze shodných důvodů. Podle zjištění soudu prvního stupně oběma rodičům v mezidobí od poslední úpravy (v roce 2014) přibyla jedna vyživovací povinnost, matka pečuje o další nezletilé dítě a manželka otce je nezaměstnaná, přičemž otci se zvýšily příjmy o cca 3 - 4 tisíce korun měsíčně, takže k dispozici má minimálně 70 000,- Kč měsíčně a příjmy matky se naopak snížily s ohledem na její rodičovskou dovolenou. Soud prvního stupně (mírně) upravil styk otce s nezletilými a oběma rodičům uložil povinnost uhradit náklady státu spojené se znaleckým posudkem. Okresní soud vyslovil názor, že otec se domáhá zmíněné úpravy spíše z důvodu úpravy výživného, neboť jeho styk s nezletilými se svojí šíří blíží charakteru střídavé péče a otec tak má dostatečně široký prostor k výchově nezletilých.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. prosince 2017 č. j. 20 Co 329/2017-501 změnil odvoláním otce napadený rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výrocích pod body IV a V o nákladech řízení státu tak, že vzniklé náklady řízení ve výši 18 918,- Kč uložil uhradit otci nezletilých (výrok I), jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II).
Odvolací soud souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že v předmětné věci nedošlo od poslední úpravy k závažné změně poměrů, která by vyžadovala nové rozhodnutí soudu, přičemž důvodem takové změny výchovných poměrů není ani vyšší věk nezletilých. Z obsahu spisu se nepodává žádné jednoznačné vyjádření nezletilých ve směru k navrhované střídavé péči, naopak k navrhované změně v podstatě v půlročních intervalech se nezl. F. vyjádřil negativně a skepticky. Původní návrh otce byl nereálný, jestliže současně navrhoval změny školního zařízení obou nezletilých během školního roku, což nebylo v jejich zájmu. Otcem navrhovaná úprava na zavedení střídavé péče nezletilých, která by ve svém rozsahu téměř kopírovala dny již soudem upraveného styku, by byla podle názoru odvolacího soudu bezpředmětná a postrádající rozumný důvod. Rovněž snížení výše výživného dosavadní změny podle závěrů odvolacího soudu neodůvodňují.
Důvod ke změně v rozhodnutí soudu prvního stupně shledal odvolací soud jen v případě výroku o nákladech řízení státu, neboť to byl otec, který se domáhal změny rozhodnutí určitými tvrzeními, které se však nepodařilo prokázat, a to ani doplněním dokazování znaleckým posudkem.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že návrh na změnu výchovy a výživy podal na přání nezletilých dětí, přičemž za podstatnou změnu poměrů považuje plynutí času od doby poslední úpravy v roce 2014 (a tím i výraznější rozumovou vyspělost obou nezletilých k možnosti vyslovit se k uspořádání vlastních výchovných poměrů), ale i na změnu poměrů na straně obou rodičů.
Stěžovatel namítá, že oba nezletilí tráví s oběma svými rodiči fakticky srovnatelnou dobu, přičemž však takto trávený čas "nemá svůj odraz v právním uspořádání" výchovných poměrů, kterým by byla výhradně střídavá péče. Odmítání stěžovatelem navrhované změny matkou stěžovatel odůvodňuje zájmem matky na částkách výživného placených stěžovatelem k rukám matky.
Oběma soudům stěžovatel vytýká nedostatečné odůvodnění a tím i údajnou nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí, nedostatečně zjištěný skutkový stav zejména v otázce majetkových poměrů matky nezletilých a příjmů jejího přítele, a také tvrdí, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi jím vznesenými námitkami. Stěžovatel je přesvědčen, že k zásadní změně poměrů v mezidobí došlo, což mělo být důvodem pro novou úpravu výchovných poměrů nezletilých a pro úpravu výše výživného dosud placeného stěžovatelem. Stěžovatel poukazuje na to, že současná úprava výchovy a výživy obou nezletilých je především pro něj finančně nepříznivá, neboť mu neumožňuje dosáhnout na slevu na dani a nadto je nucen hradit nejen stanovené výživné, ale i náklady spojené s pobytem obou nezletilých v jeho domácnosti (ošacení, stravu, cestovné, atd.), aniž by tyto výdaje byly odpovídajícím způsobem "zohledněny".
V návaznosti na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1554/14 stěžovatel namítá, že splnil veškerá jak subjektivní tak objektivní kritéria pro "použití institutu střídavé péče", přesto oba soudy závěry Ústavního soudu nerespektovaly a jeho návrhu nevyhověly.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
Ústavní soud navíc pokládá za potřebné znovu zdůraznit, že přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu rodinně právních věcí, do nichž zasahuje jen v případech skutečně extrémních. Rozhodování v této navýsost citlivé oblasti je zásadně doménou obecných soudů, které, se znalostí spisu a vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a s orgánem sociálně právní ochrany dětí, mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit konečné rozhodnutí, jež bude odrážet nejen zájmy rodičů, ale zejména zájmy nezletilých dětí.
V posuzované věci neshledal Ústavní soud žádné důvody pro svůj kasační zásah. Je zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; taková role, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
Z obsahu projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel není především spokojen s tím, že oba soudy nepřiznaly relevanci jeho tvrzením o zásadní změně poměrů, k níž mělo údajně dojít od roku 2014 jak na straně obou nezletilých, tak i jejich rodičů. Ústavní soud však této námitce nemohl přitakat, naopak dospěl k závěru, že obecné soudy se nedopustily žádného pochybení.
V případě námitky stěžovatele, která se týká údajné nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, Ústavní soud dospěl k závěru, že tato výtka nemá oporu v obsahu napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud v něm sice stručně, avšak jasně vyjádřil svůj právní názor založený na relevantních skutkových zjištěních a vyložil úvahy, které ho k takovému závěru vedly. V tomto směru lze považovat i výsledky provedeného dokazování za dostačující.
K otázce tvrzené nerovnosti v případě rozhodování odvolacího soudu o náhradě nákladů státu Ústavní soud pokládá za potřebné připomenout, že podle své ustálené judikatury postupuje při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení velmi zdrženlivě. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod. Podrobnější argumentace je obsažena např. v usneseních sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, I. ÚS 457/05, III. ÚS 4612/12 a dalších, dostupných v internetové databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz.
Pro opatrovnické řízení platí základní pravidlo, podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, resp. neuplatní se princip úspěšnosti stran. Opatrovnické řízení může být zahájeno i bez návrhu a platí pro ně zásada vyhledávací (soud je i bez návrhů účastníků povinen zjistit okolnosti relevantní pro rozhodnutí ve věci nezletilého). Pouze v případech výjimečných, s ohledem na okolnosti případu, lze rozhodnout o náhradě nákladů řízení odlišně.
Zákonodárce v ustanovení §23 věta druhá z. ř. s. užil formulace "náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu" čímž poskytl soudům prostor pro individuální úvahu v každém jednotlivém případě s přihlédnutím ke specifickým okolnostem, věci. Takovou úvahu použily oba obecné soudy v nyní projednávané věci, i když odvolací soud v tomto směru dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k odlišnému závěru. Z napadeného rozsudku odvolacího soud je zřejmé, že tento soud jasně a srozumitelně vyložil, jaké konkrétní okolnosti považuje v dané věci za natolik specifické, že odůvodňují uložení povinnosti hradit náhradu nákladů řízení výhradně stěžovateli. Tomuto závěru odvolacího soudu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu