ECLI:CZ:US:2018:4.US.800.18.1
sp. zn. IV. ÚS 800/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Claritty Wammes, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2017 č. j. 30 Cdo 5500/2015-296, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny, právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a právo na náhradu za nucené omezení vlastnictví podle čl. 11 odst. 4 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2015 č. j. 64 Co 131/2015-267 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 11. 2014 č. j. 19C 219/2011-229, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 1. 2015 č. j. 19 C 219/2011-234, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
3. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
4. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovila názor, že její ústavní stížnost je přípustná. Z ustálené judikatury Ústavního soudu však plyne, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je subsidiarita, s níž koresponduje princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů; konstantní judikatuře Ústavního soudu rovněž odpovídá, že ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost již nelze napravit jiným způsobem, tj. procesními prostředky, které se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 81 a 83 ve spojení s čl. 90 a 91 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti je proto Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že musí jít o rozhodnutí "konečná".
6. V souzené věci ústavní stížnost směřuje proti tzv. kasačnímu rozhodnutí, jímž byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jde přitom o jedno z celé řady rozhodnutí procesní povahy, vydávaných v průběhu soudního řízení, které se (bezprostředně) nedotýká hmotněprávních oprávnění či povinností, natož pak práv nebo svobod zaručených Listinou; k takovému zásahu může dojít až rozhodnutím, jímž se řízení končí. Z tohoto důvodu, jak plyne z konstantní judikatury Ústavního soudu, nelze takovouto ústavní stížnost považovat za adekvátní prostředek ochrany, neboť stěžovatelé mohou svá práva bránit v rámci soustavy obecných soudů procesními prostředky, které mají k dispozici, a teprve po jejich vyčerpání, po skončení řízení, budou-li se nadále domnívat, že protiústavní stav napraven nebyl, se mohou domáhat zásahu Ústavního soudu.
7. Namístě je tudíž závěr, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a ústavní stížnost je podána předčasně, resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem samostatného ústavního přezkumu ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
8. Stěžovatelka sice argumentuje tím, že její ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy a že by bylo porušením práva na spravedlivý proces nechat ji absolvovat další zbytečné a časově zdlouhavé soudní řízení. Ústavní soud je však oprávněn/povinen jinak nepřípustnou ústavní stížnost přijmout pouze za podmínek předpokládaných zákonem o Ústavním soudu, v něm uvedené výjimky však míří na jiné procesní situace, tj. kdy řízení již bylo pravomocně skončeno [srov. §72 odst. 1 písm. a)], a stěžovatel již další procesní prostředek, který měl ještě k dispozici, neuplatnil [§75 odst. 2 písm. a)], anebo jej uplatnil, ale v řízení o něm dochází ke značným průtahům [§75 odst. 2 písm. a)].
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj