ECLI:CZ:US:2018:4.US.812.18.1
sp. zn. IV. ÚS 812/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) obchodní korporace Ctrl Alt a. s., sídlem Pod Sídlištěm 293/1, Brno, 2) Ing. Radka Procházky a 3) Lenky Balákové, všech zastoupených JUDr. Tomášem Krejčím, advokátem, sídlem Špitálka 23b, Brno, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2018 č. j. 53 Cm 202/2015-262, ze dne 19. září 2017 č. j. 53 Cm 202/2015-245 ve znění opravného usnesení ze dne 27. října 2017 č. j. 53 Cm 202/2015-251, ze dne 19. září 2017 č. j. 53 Cm 202/2015-246 a č. j. 53 Cm 202/2015-247, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní korporace Česká spořitelna, a. s., sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4 - Krč, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Návrhem podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelé proti výše uvedeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterými bylo dle tvrzení stěžovatelů zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále bylo dle stěžovatelů zasaženo do jejich práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Usneseními městského soudu vydanými asistentkou soudce dne 19. 9. 2017 č. j. 53 Cm 202/2015-245 ve znění opravného usnesení ze dne 27. 10. 2017 č. j. 53 Cm 202/2015-251, č. j. 53 Cm 202/2015-246 a 53 Cm 202/2015-247 bylo uloženo každému ze stěžovatelů, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení těchto usnesení zaplatil soudní poplatek za podané odvolání proti rozsudku městského soudu ze dne 13. 12. 2016 č. j. 53 Cm 202/2015-106, kterým byl ponechán směnečný platební rozkaz ze dne 14. 9. 2015 č. j. 53 Cm 202/2015-19 v platnosti (jedná se o zaplacení směnečné pohledávky vedlejší účastnice vůči stěžovatelům ve výši 1 669 397 Kč s příslušenstvím a odměnou).
3. K námitkám stěžovatelů rozhodl městský soud usnesením ze dne 10. 1. 2018 č. j. 53 Cm 202/2015-262 tak, že se výše uvedená usnesení ze dne 19. 9. 2017 potvrzují.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé uvádějí, že v daném případě podali společné odvolání proti rozsudku městského soudu, jímž byl potvrzen směnečný platební rozkaz, kterým jim byla uložena platební povinnost k zaplacení směnečné sumy společně a nerozdílně. Městský soud dle stěžovatelů pochybil v tom, že jejich poplatkovou povinnost formuloval ve výzvách k zaplacení soudního poplatku jako samostatnou, což je dle bodu 13 nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1198/10 (N 125/57 SbNU 559) v rozporu s §2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), a proto by měla být dle názoru stěžovatelů poplatková povinnost stěžovatelů za odvolací řízení stanovena jako společná, solidární.
5. Vzhledem k tomu, že výše uvedené pochybení asistentky soudce nebylo napraveno (k námitkám stěžovatelům) ani usnesením ze dne 10. 1. 2018 č. j. 53 Cm 202/2015-262, dovolávají se ochrany před Ústavním soudem, jelikož soudkyně se svévolným rozhodnutím bez racionálního odůvodnění odchýlila od výše citovaného nálezu Ústavního soudu a způsobila tak nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí. Tímto jednáním byla stěžovatelům dle jejich tvrzení upřena jejich ústavně garantovaná práva.
III.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelé podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje a které jsou konkretizovány v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
7. Uvedená ustanovení vyjadřují zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, tedy mj. když nebyly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)].
8. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví.
9. Pro nyní projednávanou věc jsou rozhodující závěry pléna Ústavního soudu vyslovená ve stanovisku ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (124/2013 Sb., ST 35/69 SbNU 859; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V tomto rozhodnutí plénum Ústavního soudu dovodilo, že ústavní stížnost toliko proti usnesení, jímž soud vyzývá účastníka řízení k zaplacení soudního poplatku, není přípustná. Tento závěr se plně uplatní i v nyní projednávaném případě, a to přesto, že stěžovatelé nenapadli pouze toto usnesení, ale i usnesení o námitkách proti němu. Usnesení o námitkách je sice možno považovat nikoliv toliko za výzvu, ale za rozhodnutí o opravném prostředku, nicméně podání námitek dle ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, není ve světle shora specifikovaného stanoviska pléna Ústavního soudu poslední možností, jak se mohli stěžovatelé domoci ochrany svých práv.
10. Stěžovatelům totiž i v této situaci zůstávala možnost v rozsahu, v němž dle jejich názoru soudem vyměřený soudní poplatek převyšoval jejich skutečnou poplatkovou povinnost, navrhnout soudu vrácení soudního poplatku ve smyslu §10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích. Teprve zamítl-li by soud tento jejich návrh, měli by ve smyslu shora specifikovaného stanoviska pléna Ústavního soudu stěžovatelé možnost za podmínek vyčerpání všech dalších opravných prostředků, měli-li by nějaké k dispozici, podat případně ústavní stížnost. Jestliže tak neučinili, jejich ústavní stížnost proti usnesení o námitkách proti usnesení, jímž byli vyzváni k zaplacení soudního poplatku, nemůže být přípustná (srov. obdobně také usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 2576/16).
11. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta pro nesplnění procesních předpokladů pro řízení před Ústavním soudem. Proto nebylo možno vypořádat se s argumentací stěžovatelů (sub 4) nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1198/10 (N 125/57 SbNU 559) a lze v tomto omezeném procesním rámci stěžovatele pouze odkázat na judikaturu Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 171/06, II. ÚS 150/06, II. ÚS 95/06, III. ÚS 339/06, III. ÚS 1711/12, IV. ÚS 3801/14 či zejména I. ÚS 224/11) i ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015 sp. zn. 29 Cdo 1849/2013, uveřejněného pod číslem 85/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017 sp. zn. 29 Cdo 5034/2016).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2018
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj